Článek
42. díl - přílohy
Česká školní inspekce pravidelně realizuje výběrová zjišťování výsledků žáků. CERMAT organizuje jednotné přijímací zkoušky. Školy vyplňují nejrůznější dotazníky, sbírají se data o dětech, jejich výsledcích, kompetencích, postojích, wellbeingu či vzdělávacích potřebách. Dítě je od prvních ročníků základní školy stále více objektem měření, sledování a hodnocení.
Přitom základní otázka zůstává často nezodpovězena: Jak dobře vlastně funguje škola, do které dítě chodí? Učí se děti? Umí děti? Kolik se jich dostává na školy, na které chtějí jít?
Současný systém se soustředí především na výsledky jednotlivce. Když dítě neuspěje u přijímacích zkoušek, řeší se jeho příprava, jeho motivace, jeho rodinné zázemí či jeho schopnosti. Mnohem méně se však řeší kvalita výuky školy, návaznost učiva, tematické plány, kvalifikovanost výuky, skutečně odučený obsah, nebo dlouhodobá úspěšnost absolventů.
Přitom právě škola je institucí, která dostává veřejné prostředky, zákonnou autonomii, ale odpovědnost za vzdělávání odmítá nést.
V jiných oblastech veřejných služeb je přitom běžné hodnotit výstupy instituce. Sleduje se kvalita nemocnic, bezpečnost dopravy, výsledky úřadů. Ve školství však často nevíme ani základní věci. Jaká je například úspěšnost absolventů konkrétní školy při přijetí na osmiletá gymnázia? při přijetí na čtyřletá gymnázia? při přijímacích zkouškách na odborné školy? Jaké mají žáci výsledky v matematice? jak umí psát?
A pokud tato data existují, nejsou systematicky využívána k vytváření srozumitelného obrazu o kvalitě školy.
Místo toho vzniká zvláštní situace: dítě je hodnoceno, je srovnáváno, je selektováno, ale škola zůstává do značné míry mimo skutečnou veřejnou kontrolu výsledků své práce. Přitom právě zde by mohl vzniknout jeden z nejúčinnějších nástrojů zvyšování kvality vzdělávání. Nikoli další testování dětí, ani další dotazníky. Nikoli další sledování jejich emocí, postojů či wellbeingu, ale systematické monitorování škol.
Rodiče by měli mít možnost jednoduše zjistit, jaké výsledky škola dlouhodobě dosahuje, a to v porovnání s jinými školami, jaká je úspěšnost jejích absolventů, jaký je posun žáků mezi vstupem a výstupem, jak stabilní je pedagogický sbor, jaká je návaznost výuky, zda škola skutečně plní svůj vzdělávací program, resp. jak má propracované tématické plány, a zda je někdo vyžaduje a kontroluje jejich plnění.
Nejde o vytváření žebříčků pro senzaci nebo marketing. Jde o transparentnost veřejné služby. Stejně jako dnes existují kritéria dobré nemocnice, měla by existovat i kritéria dobré školy.
Dobrá škola není ta, která má nejhezčí fotografie na webu, nejmodernější slogan nebo nejvíce projektů. Dobrá škola je ta, která dokáže dlouhodobě a konzistentně zajistit, že děti na konci první třídy umí bez problémů číst, psát a počítat na předepsané úrovni, atd. v každém ročníku. Systematicky a kontinuálně rozvíjí jejich znalosti, orientaci v čase, v rozvrhu, v učebnici, v sešitě, a připravuje je na další stupeň vzdělávání, zajišťuje, že většina žáků skutečně zvládne společný vzdělávací základ.
Pokud stát chce monitorovat vzdělávací systém, měl by především monitorovat školy, nikoli děti.
Dítě není výrobek, který je třeba testovat na konci výrobní linky. Dítě je výsledkem práce školy, rodiny a celé společnosti. Skutečnou otázkou proto není: Jaké jsou děti? Jaký je jejich wellbeing? To je vedlejší. Když bude fungovat výuka, to další přijde často samo.
Důležitá otázka zní: dokáží školy zajistit pro každé dítě srovnatelný standard vzdělání? Jak to umíme ověřit?
A právě odpověď na tuto otázku by měla být jedním z hlavních cílů vzdělávací politiky. Ne další selekce žáků, ale transparentní a srovnatelné hodnocení kvality škol. Ne další psychosociální dotazníky. Teprve tehdy bude možné smysluplně mluvit o odpovědnosti za výsledky vzdělávání a o tom, co vlastně znamená „dobrá škola“.
