Článek
4. díl - cíle
Začněme paradoxem současnosti. Demokracie dnes deklaruje rovnost, inkluzi, právo na vzdělání, ale současně diferencuje, individualizuje, oslabuje společné učivo. Výsledkem může být opak zamýšleného cíle: ne sdílená společnost, ale atomizovaná společnost.
Demokracie se váže k ideálu spravedlivé společnosti. Ale spravedlivé školství není automatický důsledek voleb, není to jen otázka přístupu, ale otázka obsahu, struktury a odpovědnosti. Demokracie potřebuje školu, která chrání společné jádro poznání, zároveň umožňuje individuální rozvoj a vytváří prostor pro skutečné kritické myšlení.
Spravedlivá škola je instituce, která poskytuje férový přístup ke vzdělání, pracuje s rozdíly mezi dětmi, hodnotí podle smysluplných kritérií, dává šanci porozumět světu a sobě. Spravedlivá škola pracuje s takovými dětmi, jací jsou.
Spravedlivá společnost rozděluje moc, kapitál a příležitosti tak, aby nebyly čistě dědičné, reguluje trh, předchází situacím, kdy je o výsledku života předem rozhodnuto na základě rodinného původu. Spravedlivá společnost usiluje o to, aby vzdělání dětí znamenalo obohacení celé společnosti.
Spravedlivá škola může existovat v nespravedlivé společnosti, ale její účinek je pak omezený a křehký. Naopak nespravedlnost společnosti produkuje nespravedlivé školství. Mechanismy, jak to funguje:
A) Kapitál kupuje iluzi o vzdělání
Za peníze lze koupit lepší školy (ne vždy lepší vzdělání), certifikáty, „mezinárodní“ tituly, naučit se mluvit jazykem úspěchu, vystupovat sebevědomě, ukazovat, že „na to mám“. Výsledkem je nerovnost šancí; rovnost diplomů bez rovnosti schopností. To je inflační efekt vzdělání.
B) Škola je nucena hrát hru trhu
V nespravedlivé společnosti se školy měří „uplatnitelností absolventů“, rodiče chtějí návratnost investice, vzdělání se mění ve zboží. Škola působí na trhu a prodává signál („dobrá škola“), skutečné porozumění není předmětem reklamy.
C) Hodnota vzdělání se odděluje od práce.
Nabyté vědomosti neznamenají automaticky úspěch na pracovním trhu; možná naopak. To není provokace, ale realita. V dnešní ekonomice mohou být vědomosti „přebytečné“.
Trh nepotřebuje lidi vzdělané, nepotřebuje hluboké porozumění, často preferuje poslušnost, flexibilitu, ochotu přijmout nejistotu bez odporu. Příliš vzdělaný člověk klade otázky, vidí rozpory, nechce špatné podmínky. Takový zaměstnanec je ekonomicky nepohodlný. Ve výsledku je si vzdělaný člověk plně vědom své reálné bezmoci cokoliv změnit, což vede k frustraci. A hrát si na záchranu demokracie opravdu nepomůže.
Ve světě, který preferuje tržní logiku i v oblastech, které byly tradičně chráněné jako společnost daného státu ustanovující, je pro vzdělaného člověka zkušenost s reálným nefungování demokratické společnosti frustrující a vede k rezignaci. Což je také důvod, proč část vzdělaných lidí končí v prekérní situaci, nebo v profesích hluboko pod svou kvalifikací.
Proč tedy dnes vzdělání někdy zhoršuje pozici člověka. Často proto, že zvyšuje očekávání, zvyšuje citlivost na nespravedlnost, zvyšuje vědomí vlastní hodnoty, ale společnost neposkytne odpovídající prostor pro realizaci potenciálu těchto lidí.
To je existenciální rozpor moderního vzdělání. Škola nemůže „vyřešit sociální nerovnosti“, garantovat blahobyt, nahradit politiku. Stát by neměl lhát o tom, že společnost si vzdělání cení, neslibovat nic ohledně návratnosti času a energie do studia, neprodávat falešnou naději, že připravuje na měnící se svět. Střední škola by měla studenty poučit o limitech trhu, limitech státu, mluvit o moci, kapitálu, chybách v politice, mluvit o rizicích, mluvit o tom, že úspěch není spravedlivě rozdělen. Přiznat, že žijeme v nespravedlivé společnosti ačkoliv proklamace tvrdí, že škola zajišťuje rovnost přístupu ke vzdělání. Kvalitní vzdělání že je luxusním zbožím závislé v Česku na náhodě, že je je spíš zdrojem frustrace pro všechny, chudé i bohaté, neboť dnešní škola se pohybuje mezi deziluzí a cynismem, strachem a zoufalstvím.
A přesto má smysl školy bránit. Ne proto, že „zajistí úspěch“, ale proto, že bez vzdělání zůstává jen surová moc posvěcená demokratickou volbou. Vzdělání nezaručí spravedlnost, ale umožňuje ji pojmenovat. To umožní vidět rozdíl mezi obecnou nespravedlností, která se jen přijímá, a konkrétní nespravedlností, proti níž se dá mluvit, jednat a jíž lze postavit na symbolické váhy.
