Článek
6. díl - cíle
V Evropě se opíráme hlavně o dva klíčové dokumenty: 1/ Evropskou sociální chartu (vydala Rada Evropy), která výslovně stojí na sociální spravedlnosti, lidské důstojnosti, právu na vzdělání, ochraně zranitelných skupin. Její logika je následující: vzdělání není zboží, ale sociální právo. 2/ Evropská unie vydala Listinu základních práv EU. Zde je lidská důstojnost hned v článku 1, právo na vzdělání v článku 14, důraz na rovnost, zákaz diskriminace, přístup ke vzdělání. Ale zároveň EU pracuje silně s jazykem konkurenceschopnosti, trhu práce a lidského kapitálu. Už tady vzniká vnitřní napětí.
Pilíře jsou jasné. Evropská tradice na rozdíl od ryze tržního pojetí vychází z přesvědčení, že základní pilíře jsou 1/ lidská důstojnost (člověk má hodnotu nezávisle na výkonu, produktivitě a bohatství), 2/ sociální rovnost či spravedlnost (nerovnosti nejsou jen „přirozený stav“, ale politický problém), 3/ právo na vzdělání každého člověka, protože vzdělání není odměna za zásluhy, ale předpoklad plnohodnotného života ve společnosti. To je hluboce humanistický a republikánský základ Evropy. Kde vzniká problém a neporozumění?
Evropské dokumenty říkají „právo na vzdělání“, ale neříkají jednotně, co a kdo má vzdělání zajistit, ani jaký má být vztah mezi vzděláním a trhem práce. Výsledkem je dvojí jazyk: jazyk důstojnosti a práv, který chápe vzdělání jako veřejné dobro; jazyk využitelnosti a konkurenceschopnosti, který vidí ve vzdělání investici.
Tyto jazyky nejsou sladěné a často si protiřečí, což je nepochybně jádro dalších nedorozumění. Právo na vzdělání není právo na úspěch, nezakládá ani právo na uplatnění na pracovním trhu. Je to právo být uveden do světa a stát, resp. společnost má povinnost svět nové generaci předat, nemůže garantovat blahobyt. Evropské charty se snaží vyrovnat podmínky vstupu do světa, nezaručují ale ekonomický výsledek. A to je správně, ale je to politicky nepopulární.
Evropské charty stojí na důstojnosti, rovnosti a právu na vzdělání, ale evropská ekonomická realita často nutí vzdělávací systémy, aby se tvářily a přetvářely se v nástroj trhu. To není rozpor v idejích, ale spor mezi hodnotami demokracie a ekonomickou mocí.
Evropa deklaruje vzdělání jako právo vyplývající z lidské důstojnosti, ale stále zápasí s tím, že žije v systému, který hodnotu člověka měří ekonomickým výkonem.
