Článek
8. díl - cíle
Co to znamená? Právo na vzdělání znamená, že nikdo nesmí být vyloučen ze vzdělávání, stát musí zajistit dostupnost škol, odstranit diskriminaci, vytvořit institucionální rámec. Je to právo univerzální, vymahatelné, procedurální. Jde o přístup, ne o výsledek.
Co toto právo nezaručuje? Nezaručuje, že vzdělání bude dobré, že povede k úspěchu, že bude odpovídat potenciálu každého jednotlivce, že bude spravedlivé v důsledcích. Právo na vzdělání je právo vstoupit do systému – nikoliv právo na úspěch a uplatnění na trhu práce.
Právo na kvalitní vzdělání (normativní, hodnotové, politické – ne plně právní) by znamenalo, že vzdělávání má smysluplný obsah, škola má kvalifikované učitele, kteří provádí férové hodnocení, všichni účastníci mají reálnou šanci rozvíjet na maximum svůj potenciál.
To už není jen o přístupu, ale o kvalitativní úrovni, smyslu, účinku. Práva na kvalitní vzdělání nelze plně právně garantovat, protože kvalita není objektivní, vzdělávání je vztahový proces, výsledek závisí na žákovi, učiteli i společnosti.
Právo na vzdělání je právně ukotveno, kvalitní vzdělání má však normativní rovinu – a poměření kvality není většinou odvislé na názoru většiny. Vymahatelnost práva na vzdělání je vysoká, uplatnění práva na kvalitní vzdělání je omezené. Odpovědnost za právo na vzdělání nese stát, kvalitní vzdělání je však souhra státu, školy, učitele, žáka a společnosti - např. na úrovni elementární shody na jádru učiva.
Rizika jsou jasná: právo na vzdělání se často zaměňuje s formalismem, kdy se uplatňují např. výčitky typu: děti jsou známkované, což neodpovídá často představě o tom, co má a může škola reálně poskytnout. Známky byly a jsou efektivní a jednoznačný signál o zvládnutí požadované látky v množství děti, které jednotlivý učitel musí za pololetí zvládnout sledovat, hodnotit a zůstat maximálně objektivní. Nahrazení známek formativním hodnocením nevede k realizaci práva na kvalitní vzdělání. Kvalitní vzdělání je pochopitelně spojené s mnohem většími nároky na děti i dospělé a pro většinu zůstává na úrovni iluze, což ale mnohým nebrání vytvářet si úsudky o nespravedlivých a nemoderních učitelích.
Proč je nebezpečné tyto pojmy zaměňovat? Když tvrdíme, že existuje „právo na kvalitní vzdělání“ bez rozlišení, vzniká falešné očekávání a stát resp. škola je viněna z každého neúspěchu. Paradoxně proto je škola tlačena k papírové kvalitě, úspěch je doložený, i když uměle, měřitelným náhražkám (důkazy o učení, indikátory), simulaci úspěchu. To je přesně mechanismus, který produkuje iluze kvality.
Když se naopak hájí jen „právo na vzdělání“ a kvalita vzdělávání se relativizuje, nerovnosti se schovají za inkluzi a dostupnost, tak se všichni sice na „školu“ dostanou, ale paradoxně nezískají vzdělání. To lze označit za sociální cynismus.
V realistickém pojetí neplatí: „Máme právo na kvalitní vzdělání“, ale „Stát má povinnost vytvářet podmínky pro co nejvyšší kvalitu vzdělávání pro co nejširší proud dětí, aniž by mohl garantovat její výsledek.“ To je politický závazek, morální povinnost, nikoli právní slib.
Právo na vzdělání chrání přístup, zatímco kvalita vzdělání je otázkou odpovědnosti, kultury a politické odvahy – nikoli soudního nároku.
