Článek
9. díl - cíle
Jak se to projevuje v textu RVP? Dvě roviny, které RVP míchá. RVP ZV současněpracuje se dvěma odlišnými logikami.
Rovina A – právo na vzdělání: vzdělání jako veřejné právo, dostupnost, rovnost, nediskriminace, rámec pro všechny, státní garance přístupu. To je evropská, humanistická tradice.
Rovina B – kvalita a využitelnost vzdělání: kompetence, připravenost na život, práci, změnu, autonomie, odpovědnost, seberegulace, implicitní tlak na výkon. To je anglosaská, utilitární tradice.
Zásadní problém spočívá v tom, že RVP neodděluje, kdy mluví o právu, a kdy mluví o očekávané kvalitě a účinku. Výsledkem je hybridní jazyk, který působí normativně, ale nemá normativní oporu.
Jak se to projevuje konkrétně v textu RVP?
A) Očekávané výstupy učení (OVU) jsou formulovány tak, že vypadají jako nárok na výkon, ale jsou součástí právního rámce přístupu. Tím vzniká nevyřčené sdělení: „Každý má právo dosáhnout toho, co je zde popsáno.“ Což není pravda a ani to nejde garantovat. OVU nejsou právní nárok žáka, ale normativní horizont školy navíc bez ukotvení v učivu. RVP to však nikde explicitně neřekne.
B) Kompetenční jazyk jako morální apel
Kompetence v RVP jsou popsány jazykem, který není popisný, ale hodnotový. Např.: „žák jedná odpovědně“, „žák činí uvážlivá rozhodnutí“, „žák reflektuje“, „žák respektuje názory a přesvědčení ostatních, váží si jejich vnitřních hodnot.“.To nejsou ověřitelné nároky, to jsou ideály dospělého občana. RVP tak překládá politické a kulturní ideály do didaktického jazyka, bez přiznání, že jde o ideály, ne o minima.
Kompetenční jazyk jako hybrid dvou tradic: 1/ evropské tradice (skrytě přítomné): vzdělání je chápáno jako kulturní formace, předání světa, kultivace úsudku; cílem je důstojný, orientovaný, odpovědně jednající člověk, 2/ anglosaské tradice (v explicitně používané terminologii): vzdělání je chápáno jako rozvoj kompetencí, jako připravenost na změnu, na schopnost obstát v tržním prostředí; cílem je adaptabilní jednotlivec.
RVP tyto tradice neintegruje, ale překrývá. Výsledkem je evropský étos bez pojmenování, neboť je zde částečně neznámý, anglosaský jazyk bez odpovědnosti, neboť nežijeme v anglosaském světě.
Důsledky tohoto smíchání jsou víc praktické, než teoretické: učitel se nachází mezi mlýnskými kameny, protože právně musí zajistit přístup pro všechny, normativně má zajistit kompetentní výsledek; reálně nemá nástroje ani oporu. Proto vzniká vyhoření, formální plnění, cynismus.
Hodnocení učebního procesu se rozpadá: právo na vzdělání vyžaduje nehodnotit tvrdě, jazyk kompetencí chce hodnotit „kvalitu osobnosti“ (ovšem v podobě soft skills). Výsledkem je vágní slovní hodnocení, falešná pozitivita, ztráta autenticity.
Ovšem rodiče slyší sliby, které škola nemůže splnit. RVP implicitně sugeruje: „škola vás připraví na život“ - rodiče to čtou jako „škola vám zajistí úspěch“. Konflikt je nevyhnutelný. Šlo by to pojmově opravit bez bourání celého RVP? Těžko. Ale snad kdybychom racionálně chápali kompetence jako horizonty učebního procesu, globální cíle, případně je začlenili jako obsahové a procesní kompetence k měření standardů. Standardy (2010), ačkoliv byly jen provizorně zpracované a jen doporučené, akceptoval doslova pouze CERMAT. V roce 2011 vznikly na MŠMT také vzorové osnovy (tj. po zrušení tradičních osnov v roce 2004) na zákadě doporučení České školní inspekce dodatečně pro český jazyk, anglický jazyk a matematiku, na kterých opět pouze CERMAT postavil své testy. A ČŠI neměla podle čeho provádět kontroly…
RVP ZV míchá právo na vzdělání s aspirací na kvalitní vzdělání tím, že používá kompetenční jazyk k popisu ideálů, ale prezentuje je jako univerzálně dosažitelné výstupy. Kompetence nejsou ani minima, na které je třeba navázat OVU, nejsou to měřitelné nároky, v českém případě jsou to přinejlepším orientační kýžené horizonty. To by okamžitě ulevilo učitelům a zabránilo iluzím.
