Článek
12. díl - předpoklady porozumění
Všechno to zní moderně a inovativně; jenže někdy se vyplatí připomenout staré přísloví: lepší vrabec v hrsti než holub na střeše.
Tím vrabcem v hrsti je obyčejná, každodenní výuka. Předmět, učivo, hodina, která má začátek a konec. Učitel, který ví, co dnes vysvětluje, co procvičuje a k čemu to směřuje. Děti, které si postupně budují dovednosti a znalosti. Možná to není spektakulární. Možná to nepůsobí mediálně atraktivně. Ale je to pevné, předvídatelné a dlouhodobě účinné.
Holubem na střeše je dnes často vše kolem. Dopolední exkurze, tematické dny, projektové bloky, preventivní programy, workshopy, externí lektoři, nabídky kroužků a aktivit, které vstupují do rozvrhu. Každá z těchto aktivit může být sama o sobě smysluplná. Problém nastává, když začnou nahrazovat samotné učení. Když se z vyučování stane „prostor“, do něhož si různí aktéři přicházejí odprezentovat svůj projekt, a základní posloupnost učiva se rozpadá.
Škola pak dopoledne funguje jako průchozí stanice. Jeden den environmentální workshop, druhý den finanční gramotnost od externí organizace, třetí den zážitková aktivita s neformálním vzděláváním. Samotná matematika, český jazyk a literatura nebo dějepis se posouvají, zkracují, dohánějí „až někdy“. Učitel místo systematické práce koordinuje rozvrh a vyplňuje administrativu.
Odpoledne v družině přichází další vlna externích subjektů. Kroužky organizují soukromé agentury, lektoři přinášejí programy, někdy i zvířata, která si děti mohou za poplatek pohladit. Škola se tak stává tržištěm zážitků. Dítě si odnese hezký moment, fotografii, možná vzpomínku. Ale otázka zní: kolik si odnese skutečného porozumění?
Nejde o odmítání spolupráce ani o izolaci školy. Jde o proporce. Pokud se škola vzdá své základní funkce – systematického vzdělávání – a přenechá prostor roztříštěným nabídkám, vzniká paradox: mnoho aktivit, málo učení. Bohatá nabídka, chudý obsah.
V našem kontextu, kdy se mluví o kompetencích, flexibilitě a otevřenosti systému, je riziko ještě větší. Učivo je označeno za prostředek, struktura za překážku, pevný plán za přežitek. Jenže bez pevného jádra se škola stává jen logistickou platformou. A děti místo soustředěné práce zažívají permanentní změnu.
Vrabec v hrsti – pravidelná výuka, jasné osnovy, kontinuita – možná nepůsobí tak moderně jako holub na střeše v podobě projektů a zážitků. Ale právě ten vrabec vytváří základ, na němž mohou všechny ostatní aktivity stát. Bez něj se z „otevřené školy“ stává holubník.
A v holubníku se těžko učí.
