Článek
7. díl - cíle
Evropská (kontinentální tradice) považuje člověka za nositel důstojnosti, vzdělání považuje za veřejné právo, přičemž stát (společnost) je garantem přístupu ke vzdělání, škola je chápaná jako instituce uvedení do světa (jazyk, dějiny, kultura). Kořeny leží v humanismu, osvícenství, republikanismu, sociálním státu.
Anglosaský model chápe člověka jako autonomního jednotlivce (investor do sebe samotného), vzdělání je soukromá investice, stát je regulátor trhu, škola je poskytovatelkou služby, studijní platforma. Kořeny: liberalismus, protestantská etika, trh.
V Evropě bychom čekali odpověď na otázku „proč se vzdělávat“ následující: být plnohodnotným občanem, v Anglii/USA by odpověď byla „uspět na trhu. Evropa chápe hodnotu vzdělání jako „vnitřní/osobní bohatství, obohacení společnosti“, v Anglii je hodnota spíše instrumentální (tvrdě řečeno: když se to nedá použít, je to k ničemu). Neúspěch je obecně pro Evropu sociální problém, který je třeba předcházet regulací vzdělávacího systému (dovedeno ad absurdum: „nikdo nesmí zažít neúspěch“), v Anglii/USA je to prostě osobní selhání.
V Evropě podobě chápeme rovnost jako politický cíl, v Aglii je rovnost chápána jako rovnost příležitostí (formální).
Vztah vzdělání vs. práce
V Evropě není vzdělání smlouvou o zaměstnání, odděluje se škola-kultura-orientace ve světě-občanství od tržních principů, alokace práce. V Evropě existuje tolerance k „neužitkovému“ vzdělání. Výhodou je uznávaná hodnota vzdělání bez ekonomicky měřitelného výkonu. Slabinou je však frustrace z nenaplněných očekávání.
Anglosaský model chápe vzdělání jako investice s návratností (return of investment), studium se legitimizuje „uplatnitelností“, dluhy a certifikáty jsou běžnou realitou. Výhoda tohoto modelu je jasná motivace. Slabinou je však tlak, úzkost, inflační diplomy.
Škola a nerovnosti
V Evropě nerovnosti se tlumí (stipendia, veřejné školy), ideálně nikdo nesmí propadnout systémem; realita: skrytá reprodukce tříd (bydliště, kulturní kapitál).
V Anglosaském modelu se nerovnosti akceptují jako výsledek volby, elity otevřeně investují do elitních škol, chudoba je „motivace“. Výsledek: vyšší mobilita pro výjimečné jedince, ale tvrdší pád pro většinu.
Anglosaský model preferuje silnou odpovědnost (accountability, testy, rankingy), jasná odpovědnost jednotlivce, riziko: redukce vzdělání na skóre.
Podle Hannah Arendtové evropské vzdělání připravuje na předání světa, v anglosaském modelu je vzdělání příprava na pracovní výkon. Arendtová varovala před zredukováním vzdělání na funkci trhu, kdy se svět stává spotřebním materiálem, ne dědictvím. Evropa chrání důstojnost, ale neumí garantovat smysluplné uplatnění. Anglosaský model preferuje tlak na výkon, ale neumí chránit důstojnost.
Každý model něco zachraňuje, něco obětuje. V jaké pozici se nachází Česká republika?
České školství dnes deklaruje evropské hodnoty (rovnost a právo na vzdělání), ale přebírá anglosaský jazyk výkonu (kompetence, uplatnitelnost) bez skutečného trhu mobility. Výsledkem je frustrace učitelů, deziluze rodičů, cynismus žáků. Evropský model chrání člověka během vzdělávání před neviditelnou rukou trhu, anglosaský ho učí v tržním prostředí přežít – a dnešní spor o vzdělávání je spor o to, co považujeme za důležitější.
