Článek
19. díl - přesahy
Ústředním tématem je otázka, jak vzdělávací systém funguje jako samostatný společenský subsystém, jak komunikuje, podle jakých pravidel rozlišuje „úspěch/neúspěch“ a jaké problémy vznikají při řízení moderní školy a vzdělávací politiky. Pojmy kódování a programování mají u Luhmanna specifický význam.
1. Kódování (Codierung)
Každý společenský systém podle Luhmanna funguje na základě binárního kódu právo: legální / nelegální, ekonomika: zaplatit / nezaplatit, věda: pravda / nepravda, politika: moc / opozice. Vzdělávací systém má vlastní specifický kód, který kniha analyzuje. Nejčastěji bývá interpretován jako vzdělaný / nevzdělaný, úspěšný / neúspěšný, splňuje / nesplňuje, postupuje / nepostupuje.
Autorka rozebírá, že škola ve skutečnosti permanentně provádí selekci a klasifikaci žáků, i když se současná pedagogika často snaží tuto selektivní funkci skrývat pod jazyk „kompetencí“, „podpory“ nebo „individualizace“.
2. Programování (Programmierung)
Zatímco kód určuje základní logiku systému, programy určují, jak se konkrétně rozhoduje.
Ve školství jsou programové moduly například Rámcové vzdělávací programy, školní kurikula, standardy, testování, klasifikace, přijímací řízení, maturita, inspekční kritéria, které postupně ztratily návaznost a fungují jako téměř oddělené celky. Kniha ukazuje, že moderní vzdělávací systém je stále více „přeprogramováván“ reformami, kompetenčním kurikulem, evaluacemi, sběrem dat, mezinárodními srovnáváními (PISA apod.) a ztrácí tak svou přirozenou schopnost srozumitelně smysluplně komunikovat a pomáhat tak redukovat komplexitu, které jednotliví účastníci již nemají šanci porozumět. Současně ale upozorňuje, že systém má vlastní autonomii a nelze jej jednoduše řídit politickými deklaracemi.
3. Hlavní problém: přetížení vzdělávacího systému
Jedním z klíčových témat knihy je, že moderní společnost na školu přenáší stále více očekávání na vzdělávací systém, který chápe jako místo nejen pro socializaci. Od škol se ale také očekává psychická podporu, integraci, inkluze, digitální gramotnost, klimatická a environmentální výchova, mediální výchova, občanské kompetence. Škola se tak stává „přetíženým systémem“, který má řešit téměř všechny společenské problémy.
Autořka v duchu Luhmanna ukazuje, že vzdělávací systém není schopen plnit nekonečné množství externích očekávání, reformy často ignorují vlastní logiku školy, politické řízení školství bývá iluzorní, mezi deklarovanými cíli a reálnou praxí vzniká strukturální rozpor.
4. Kritika reformního jazyka
Kniha pravděpodobně navazuje na širší německou debatu po tzv. „PISA šoku“, kdy se evropské školství začalo silně orientovat na kompetence, standardizaci, evaluaci a měřitelné výstupy. Z luhmannovské perspektivy je zajímavé, že čím více stát školství reformuje, tím více systém vytváří vlastní adaptační mechanismy a tím větší vzniká rozdíl mezi oficiální rétorikou a reálným fungováním školy. To je velmi blízké tomu, co se často popisuje u českého RVP, totiž formální jazyk kompetencí bez reálného ukotvení v učivu.
5. Vazba na současné školství
Kniha je důležitá hlavně proto, že ukazuje školství nikoli jako ideální pedagogický projekt, ale jako komplexní komunikační systém, instituci s vlastní logikou, systém selekce, organizaci produkující rozhodnutí. Z pohledu systémové teorie tedy nelze školství řídit pouze hodnotami, vizemi, kompetenčními slogany či metodikami. Každá reforma musí respektovat strukturu systému, časové limity, organizační kapacity, roli učitele, funkci hodnocení a institucionální kontinuitu.
Kniha aplikuje Luhmannovy principy na systém školství a ukazuje jasně, že příliš idealistické nebo administrativní školské reformy vedou k přetížení systému.
Zdroje:
