Článek
Jednoho podzimního odpoledne se Ondřej Šteffl procházel po Praze, když před budovou Knihovny budoucnosti spatřil Milana Hausnera. Knihovna byla zvláštní tím, že neobsahovala žádné knihy. Na jejích stěnách zářily obrazovky a nad vchodem se návštěvníkům nabízela možnost získat odpověď na jakoukoli otázku, aniž by museli cokoli vědět.
„Zdravím tě, Milane,“ oslovil jej Šteffl. „Co tě přivádí do tohoto chrámu poznání?“
„Právě hledám poznání, Ondřeji,“ odpověděl Hausner. „Ale zdá se mi, že zde mají pouze odpovědi.“
„A není snad účelem vzdělávání naučit člověka hledat odpovědi?“
„To bychom si nejprve museli ujasnit, co znamená hledat,“ namítl Hausner. „Řekni mi, Ondřeji, může člověk hledat něco, o čem vůbec nic neví?“
„Může se přece ptát.“
„Zajisté. Ale odkud vezme otázku? A podle čeho pozná, že odpověď je pravdivá?“
Šteffl se na okamžik zamyslel.
„Snad tedy musí něco vědět, aby se mohl správně ptát.“
„A musí se nejprve naučit ptát, aby mohl něco vědět?“ pokračoval Hausner.
„Zdá se, že jsme se ocitli v kruhu.“
„Možná,“ usmál se Hausner. „A možná jsme právě objevili podstatu našeho sporu. Ty chceš, aby se dítě učilo objevovat svět. Já se ptám, co mu musíme nejprve předat, aby vůbec mělo co objevovat.“
„Ale není předávání hotových poznatků překážkou samostatného myšlení?“
„A není samostatné myšlení bez poznatků pouhou představou, že myslíme?“
Vtom se otevřely dveře knihovny a elektronický hlas oznámil, že lidstvo již nemusí nic vědět, protože všechno ví umělá inteligence.
Oba muži se na sebe podívali.
„Pověz mi tedy, Ondřeji,“ pokračoval Hausner, „jestliže stroj zná všechny odpovědi, co má vlastně znát člověk?“
Šteffl se pousmál.
„Zdá se, Milane, že bychom měli začít od začátku. Co je vlastně vzdělávání?“
A tak se posadili na kamennou lavici před knihovnou, která obsahovala všechny informace světa, ale žádnou knihu, a začali rozmlouvat o tom, zda se člověk vzdělává proto, aby věděl, nebo proto, aby myslel.
A především o tom, zda je vůbec možné jedno od druhého oddělit.
