Článek
Učí se rozlišovat dobro a zlo, pravdu a lež, nebezpečí a bezpečí, důvěru a zradu. Karkulka je nevinná, vlk je nebezpečný, myslivec přichází na pomoc. Šípková Růženka čeká na vysvobození, princ překonává překážky a nakonec vítězí dobro. Dítě si osvojuje nejen děj pohádky, ale také určité uspořádání světa. Ví, kdo je kdo, co od koho očekávat a jak by měl příběh skončit. Jenže co se stane, když někdo začne pohádky vyprávět jinak?
Právě s touto myšlenkou si pohrává televizní seriál Arabela. Svět pohádek a svět lidí jsou propojeny a změny ve vyprávění mohou proměnit samotnou pohádkovou skutečnost. Postavy již nejsou tím, čím byly, protože jejich příběhy byly převyprávěny. To, co lidé vyprávějí, resp. to, jak děti pohádky znají, začíná určovat, jak se pohádkové bytosti chovají.
Představme si tedy, že Karkulka přestane být nevinnou holčičkou. V novém vyprávění sama sežere babičku, potom myslivce a nakonec se vydá hledat vlka. Vlk se mezitím schovává v lese, třese se strachy a doufá, že jej nikdo nenajde. Anebo že princ nepřichází Šípkovou Růženku vysvobodit, nýbrž využije jejího spánku, vykrade zámek a odnese královské poklady. Až se Růženka probudí, nezbude jí než podat trestní oznámení.
Děti, které znají pouze tuto verzi, na ní nemusí spatřovat nic zvláštního. Karkulka je nebezpečná, vlk je oběť, princ je zloděj. Takový je přece svět pohádek. A pokud se někdo pokusí vyprávět původní příběh, může být obviněn, že překrucuje skutečnost.
Pohádka totiž nevytváří jen příběh o světě. Vytváří také očekávání, podle něhož bude svět interpretován. Tento princip ovšem neplatí pouze pro děti a pohádky. Platí také pro dospělé, jejich komunikaci a média.
Když vyprávění vytváří skutečnost
Člověk nepoznává společenský svět pouze prostřednictvím vlastní zkušenosti. Většinu událostí nikdy osobně nezažije. Neúčastní se jednání vlády, nesleduje práci všech úřadů, nevidí do redakcí, škol, soudů ani nemocnic. O jejich fungování se dozvídá prostřednictvím komunikace. Média vybírají události, určují jejich význam, zasazují je do souvislostí a předkládají veřejnosti určitý obraz skutečnosti. Neznamená to nutně, že skutečnost falšují; znamená to však, že žádné sdělení nemůže obsahovat všechno. Každé sdělení něco vybírá, něco zdůrazňuje a něco ponechává stranou.
V terminologii Niklase Luhmanna lze říci, že komunikace není pouhým přenosem již hotového významu od jednoho člověka k druhému. Je operací, při níž se uskutečňuje selekce informace, sdělení a porozumění. Masová média prostřednictvím svých vlastních operací konstruují společensky dostupný obraz reality. Nejde o tvrzení, že si události libovolně vymýšlejí, nýbrž o to, že veřejně sdílená skutečnost vzniká také výběrem a opakováním určitých témat a interpretací. Rozhodující proto není pouze otázka, zda je jednotlivá zpráva pravdivá. Stejně důležitá je otázka, proč byla vybrána právě tato zpráva, proč je zasazena do právě tohoto příběhu a jaké jiné možnosti interpretace zůstaly mimo pozornost.
Pohádka o Karkulce může obsahovat samé pravdivé jednotlivosti. V lese skutečně žije vlk. Karkulka skutečně navštívila babičku, myslivec skutečně nosí pušku, a přesto může být výsledný příběh zcela odlišný podle toho, jaké události vypravěč vybere, a jak je propojí. Pravdivost jednotlivých vět ještě nezaručuje pravdivost celkového obrazu.
Když média začnou vyprávět pohádku sama o sobě
Zvláštní situace nastává ve chvíli, kdy se předmětem mediální komunikace stanou samotná média (resp. v našem kontextu, když školství začne vyprávět pohádku samo o sobě). Médium již neinformuje pouze o politice, ekonomice nebo společnosti. Začne informovat o vlastním postavení, vlastním významu, vlastní důvěryhodnosti a především o vlastní nezávislosti. To je samo o sobě legitimní. Nezávislost médií je důležitým předpokladem jejich schopnosti kontrolovat veřejnou moc. Jenže právě zde vzniká pozoruhodný problém: médium, které informuje o své nezávislosti, je současně aktérem i vypravěčem příběhu.
Představme si, že Karkulka získá vlastní televizní stanici (podobně jako si Rumburak vytvořil vlastní vysílací studio v Třinácté komnatě svého hradu). Karkulka každý večer vysílá zprávy o nebezpečí, které představuje vlk. Diváci se dozvídají, že vlk ohrožuje bezpečnost lesa, usiluje o ovládnutí pohádkových příběhů a chce Karkulce zabránit ve svobodném pohybu. Karkulka vystupuje jako obránkyně svobody, babičky a nezávislosti červených čepečků. Zprávy mohou být doplněny rozhovory s odborníky na vlčí nebezpečí, komentáři o historické úloze myslivců a průzkumy, podle nichž většina obyvatel lesa považuje vlka za hrozbu.
Jenže co když má vlastní televizní stanici také vlk? Ten naopak vysílá zprávy o agresivní Karkulce, která již sežrala babičku a myslivce a nyní ohrožuje všechny lesní obyvatele. Vlk se představuje jako pronásledovaná oběť, která pouze hájí právo na nezávislý život v lese.
Vidíme to denně. Obě stanice se dovolávají pravdy, obě tvrdí, že jejich nezávislost je ohrožena. Obě upozorňují na nebezpečí manipulace veřejnosti, a obě vytvářejí příběh, v němž právě ony představují ohroženou stranu.
Kdo má pravdu? To nelze rozhodnout pouhým sledováním toho, jak často která stanice hovoří o své nezávislosti; právě naopak. Čím častěji médium samo sebe představuje jako ohrožené, tím důležitější je zkoumat, zda tím popisuje doložitelnou skutečnost, nebo současně vytváří a upevňuje určitý obraz sebe sama.
Nezávislost jako skutečnost, nebo jako vyprávění?
Nezávislost médií není vlastnost, kterou lze prokázat tím, že ji médium samo opakovaně deklaruje. Je třeba se ptát, na kom je médium nezávislé, v jakém ohledu a prostřednictvím jakých institucionálních záruk. Nezávislost na vládě ještě neznamená nezávislost na ekonomických zájmech, vlastní profesní skupině, redakční kultuře nebo ideologických předpokladech. A nezávislost neznamená ani absenci hodnotového postoje.
Médium může být nezávislé na přímých politických příkazech a přitom mít výrazně vyhraněný způsob výběru a interpretace událostí. To samo o sobě není důkazem manipulace. Problém nastává tehdy, když vlastní interpretaci představuje jako jedinou možnou podobu objektivní skutečnosti a kritiku této interpretace označuje za útok na svou nezávislost.
V takovém případě se nezávislost může změnit z institucionálního principu v komunikační argument, který médium používá k obraně vlastního postavení.
Vzniká zvláštní kruh. Médium sděluje veřejnosti, že jeho nezávislost je ohrožena, veřejnost si na základě těchto sdělení vytváří představu média jako ohrožené instituce. Médium následně reaguje na veřejné očekávání, že musí svou nezávislost bránit, a pokračuje ve vyprávění příběhu o vlastním ohrožení. Komunikace tak již pouze nereaguje na vnější události, reaguje také na obraz skutečnosti, který sama pomáhala vytvořit.
Z hlediska systémové teorie jde o problém sebevztažnosti komunikace. Média mohou pozorovat sama sebe a komunikovat o vlastních podmínkách fungování. Toto sebepozorování však není pohledem odnikud. Je samo součástí mediální komunikace, a tedy podléhá selekci, rámování a dalším pravidlům mediálního provozu. Médium, které informuje o sobě samém, nepřestává být médiem. Nestává se automaticky nezávislým pozorovatelem vlastní nezávislosti.
Kdo vlastně koho ohrožuje?
Vraťme se do pohádkového lesa. Karkulka tvrdí, že ji chce sežrat vlk. Vlk tvrdí, že jej chce sežrat Karkulka. Oba se dovolávají původní pohádky, ale každý vypráví jinou verzi.
Nyní přichází myslivec. Jeho úkolem by mělo být zjistit, co se skutečně stalo. Jenže obě strany se jej okamžitě pokusí zařadit do svého příběhu. Pokud začne prověřovat Karkulčino vyprávění, může být označen za spojence vlka. Pokud začne prověřovat vlkovo vyprávění, stane se údajně nástrojem Karkulčiny propagandy. Samotná otázka po pravdivosti příběhu je tak převedena na otázku loajality k jeho vypravěči.
Právě zde vzniká jedno z největších nebezpečí veřejné komunikace: kritika určitého média se začne automaticky interpretovat jako útok na svobodu médií jako takovou. Stejně problematické je ovšem opačné zjednodušení, kdy je každé upozornění na ohrožení nezávislosti považováno za účelovou sebeobranu.
Obě interpretace mohou být chybné. Existují skutečné politické a ekonomické zásahy do nezávislosti médií. Existují však také případy, kdy média používají argument nezávislosti k obraně vlastních zájmů, profesních zvyklostí nebo institucionálního postavení. Rozhodující proto nemůže být samotné vyprávění o ohrožení. Rozhodující musí být ověřitelné skutečnosti, konkrétní jednání, transparentnost rozhodování a možnost nezávislé kritiky.
Pohádky pro dospělé
Děti poslouchají pohádky, protože jim pomáhají porozumět světu. Dospělí sledují média ze stejného důvodu. Chtějí vědět, co se děje, kdo jedná správně, kdo představuje nebezpečí a komu mohou důvěřovat. Rozdíl je v tom, že dospělí by již měli vědět, že vypravěč není totožný s pravdou. Každý příběh má svého vypravěče. Každý vypravěč vybírá, co sdělí. A každý, kdo vypráví příběh sám o sobě, má zvláštní důvod přemýšlet o tom, jakou roli v něm bude hrát. Proto je třeba být obzvlášť pozorný tehdy, když média přestanou pouze informovat o událostech a začnou veřejnosti vysvětlovat, jak má rozumět samotným médiím. Není důvod automaticky jim nevěřit, není však ani důvod přijímat jejich sebepopis jako nezávislý důkaz.
Svoboda médií vyžaduje ochranu před neoprávněnými zásahy veřejné moci. Současně však předpokládá, že média sama mohou být předmětem kritiky, zkoumání a veřejné kontroly. Nezávislost není nedotknutelnost. A kritika není sama o sobě útokem na svobodu.
V Arabele se pohádkový svět mění podle toho, jak lidé vyprávějí pohádky. V našem světě se společenská realita nemění tak přímočaře. Vyprávění však ovlivňuje, co lidé považují za skutečné, čeho se obávají, komu důvěřují a jak následně jednají. Tím může zpětně proměňovat také instituce, o nichž se vypráví. A tak se může stát, že Karkulka začne vystupovat jako oběť vlka, protože právě tak ji všichni znají. Vlk se začne bránit jako oběť Karkulky, protože právě tak jej znají jeho diváci. A myslivec již neví, zda má někoho zachraňovat, nebo zda se sám nestal součástí cizího scénáře.
Nakonec možná nezbude než položit otázku, kterou by si mělo klást každé dítě, než uvěří nové pohádce, a každý dospělý, než uvěří zprávám o jejich vypravěči: Kdo tento příběh vypráví, proč jej vypráví právě takto a podle čeho poznáme, zda se skutečně stal?
Protože nejnebezpečnější pohádka pro dospělé není ta, v níž Karkulka sežere vlka.
Je to ta, v níž vypravěč přesvědčí posluchače, že jeho vlastní příběh už žádného dalšího vypravěče ani ověřování nepotřebuje.
