Článek
Když do pohádkového lesa vstoupí Evropská unie
Příběh o Karkulce a vlkovi získává další rozměr, jakmile do pohádkového lesa vstoupí Evropská unie. Ta totiž přijala závazné nařízení, které má chránit nezávislost a pluralitu médií. Evropský akt o svobodě médií (European Media Freedom Act, EMFA), nařízení (EU) 2024/1083, vstoupil v platnost 7. května 2024 a většina jeho ustanovení se začala uplatňovat 8. srpna 2025.
Nejde o pouhé doporučení. Jako nařízení je EMFA přímo použitelné ve všech členských státech Evropské unie. Některé jeho požadavky ovšem mohou vyžadovat přizpůsobení vnitrostátní právní úpravy. Pro českou diskusi o České televizi a Českém rozhlasu je zásadní především článek 5, který upravuje záruky nezávislého fungování médií veřejné služby. Evropská unie přitom nestanovuje, že veřejnoprávní média musí být financována koncesionářskými poplatky. Členské státy si mohou zvolit vlastní model. Mohou zachovat poplatky, zavést financování ze státního rozpočtu nebo použít jiné mechanismy. Požaduje však, aby postupy financování vycházely z předem stanovených transparentních a objektivních kritérií a zajišťovaly přiměřené, udržitelné a předvídatelné finanční zdroje. Financování musí současně chránit redakční nezávislost. To je podstatný rozdíl.
Evropská unie nechrání konkrétní způsob vybírání peněz. Chrání podmínky, za nichž mohou média veřejné služby plnit své poslání bez nepřiměřeného politického zasahování.
Karkulka chce zachovat poplatky, vlk je chce zrušit
Přenesme tuto právní úpravu do českého pohádkového lesa. Karkulka vystupuje před kamerami a oznamuje, že vlk chce zrušit koncesionářské poplatky. Tvrdí, že tím ohrožuje její nezávislost. Pokud bude její rozpočet záviset na rozhodování vlády a parlamentu, může se stát předmětem politického tlaku. Vlk namítá, že občané nemají být nuceni platit zvláštní poplatek, že veřejná služba může být financována ze státního rozpočtu a že dosavadní model sám o sobě nezaručuje objektivní zpravodajství.
Obě strany mohou mít v některých ohledech pravdu. Zrušení koncesionářských poplatků samo o sobě neznamená porušení evropského práva, stejně tak jejich zachování samo o sobě nezaručuje nezávislost médií.
Rozhodující je konstrukce celého systému. Pokud by vláda mohla každý rok svévolně rozhodovat, kolik peněz veřejnoprávnímu médiu poskytne, vzniká riziko politického nátlaku. Pokud však zákon stanoví transparentní, objektivní a předvídatelný mechanismus financování s dostatečnými zárukami, může být s evropským právem slučitelné i financování ze státního rozpočtu. Zde se tedy nedá rozhodnout jednoduchým rozdělením rolí. Karkulka nemusí být automaticky obětí a vlk nemusí být automaticky agresorem. Je třeba zkoumat konkrétní návrh, nikoli pouze jeho mediální interpretaci.
Český spor není pouze český
V roce 2025 Česká republika novelizovala systém rozhlasových a televizních poplatků. Televizní poplatek se zvýšil ze 135 na 150 korun měsíčně, rozhlasový ze 45 na 55 korun. Současně se změnil okruh poplatníků a pravidla financování. V roce 2026 se však otevřela další politická debata o zásadní reformě financování České televize a Českého rozhlasu, včetně možnosti nahradit poplatky financováním ze státního rozpočtu.
Do sporu vstoupily evropské a mezinárodní novinářské organizace. Evropská vysílací unie (EBU) v dubnu 2026 upozornila na rizika změny českého modelu. V říjnu 2026 následovalo společné prohlášení organizací hájících svobodu médií, které požadovaly důkladné posouzení navrhovaných změn, otevřenou diskusi a respektování evropských záruk. Evropská komise rovněž sleduje slučitelnost českých návrhů s EMFA.
Tato stanoviska je třeba brát vážně. Nejsou však sama o sobě právním rozhodnutím, že Česká republika evropské právo porušila. Představují upozornění na možná rizika, která musí být posouzena podle konkrétních ustanovení nařízení.
A právě zde se vrací otázka mediálního vyprávění. Pokud Česká televize informuje o stanovisku evropských institucí nebo novinářských organizací, informuje o relevantní veřejné události. Současně však informuje o sporu, jehož je sama účastníkem. To neznamená, že její zpráva musí být nepravdivá nebo manipulativní. Znamená to, že je třeba rozlišovat mezi samotnou událostí, stanoviskem jednotlivých aktérů a způsobem, jakým je událost prezentována.
Jinak řečeno: když Karkulka informuje o tom, že evropské instituce sledují vlka, je legitimní ptát se, zda stejně důkladně informuje také o právních argumentech vlka.
Nezávislost na vládě není totéž co objektivita
V české diskusi se často zaměňují dvě odlišné otázky. První zní, zda jsou Česká televize a Český rozhlas dostatečně chráněny před politickými zásahy? Druhá zní, zda poskytují Česká televize a Český rozhlas objektivní, vyvážené a kvalitní zpravodajství?
Na první otázku odpovídá především právní a institucionální analýza. Je třeba zkoumat financování, jmenování a odvolávání vedení, pravomoci kontrolních orgánů a záruky redakční autonomie. Na druhou otázku je třeba odpovídat prostřednictvím analýzy mediálního obsahu, výběru témat, zastoupení relevantních názorů, ověřování informací a dodržování profesních standardů. Z první odpovědi automaticky neplyne druhá.
Médium může být institucionálně nezávislé, a přesto může produkovat jednostranné zpravodajství. Může mít stabilní financování, a přesto se dopouštět redakčních chyb. Může být chráněno před politickým tlakem, a přesto podléhat vlastní organizační kultuře, profesním stereotypům nebo selektivnímu vnímání společenských problémů. Stejně tak může být médium vystaveno skutečnému politickému tlaku a současně oprávněné kritice vlastního zpravodajství.
Nezávislost je podmínkou svobodné žurnalistiky, nikoli důkazem její pravdivosti.
Kdo kontroluje vypravěče? Evropský akt o svobodě médií upravuje také transparentnost státní reklamy (viz čl. 25). Veřejné instituce nesmějí využívat rozdělování reklamních prostředků jako skrytý nástroj zvýhodňování vybraných médií. Nařízení proto vyžaduje transparentní, objektivní, přiměřená a nediskriminační kritéria a stanoví pravidla zveřejňování informací o veřejných výdajích na státní reklamu. Zde se ukazuje, že politická závislost médií nemusí vznikat pouze prostřednictvím koncesionářských poplatků nebo státního rozpočtu. Může vznikat také prostřednictvím reklamy, vlastnických vztahů, veřejných zakázek či jiných ekonomických vazeb.
To je důležitá součást evropského přístupu: nezávislost není vlastností, kterou si médium samo přisoudí. Musí být podložena institucionálními a ekonomickými zárukami. Ale ani tyto záruky neřeší celý problém. Kdo totiž kontroluje způsob, jakým médium informuje o sobě samém? Kdo ověřuje, zda ve vlastním zpravodajství rozlišuje mezi ochranou veřejné služby a obhajobou vlastních institucionálních zájmů? A kdo rozhoduje, kdy je kritika média legitimním požadavkem na odpovědnost a kdy již představuje pokus o jeho politické ovládnutí?
Na tyto otázky neodpoví samotná existence evropského nařízení. Vyžadují veřejnou diskusi, nezávislé hodnocení a ochotu médií podrobit vlastní práci stejným kritériím, která uplatňují vůči ostatním institucím.
Evropská pohádka o nezávislosti
Z hlediska Luhmannovy systémové teorie je celá situace mimořádně zajímavá. Politický systém rozhoduje o právní úpravě financování médií. Právní systém stanovuje podmínky přípustnosti těchto rozhodnutí. Mediální systém o obou systémech informuje a současně komunikuje o vlastním postavení. Každý z těchto systémů přitom pracuje podle odlišných pravidel. Politika se orientuje na získávání a uplatňování kolektivně závazné moci, právo rozlišuje jednání v souladu s právem a v rozporu s právem, masová média selektují informace a vytvářejí veřejně dostupný obraz společenského dění.
Problém vzniká, když se tato odlišná hlediska začnou zaměňovat. Politické rozhodnutí o změně financování je prezentováno jako právně nepřípustné ještě před jeho posouzením. Právní požadavek nezávislosti je interpretován jako potvrzení správnosti konkrétního mediálního obsahu. A kritika redakční práce je převáděna na otázku politického ohrožení instituce. Tím se spor o konkrétní podobu financování mění v mnohem širší příběh o dobru a zlu.
Karkulka se dovolává evropského práva. Vlk se dovolává demokracie a práva občanů rozhodovat o veřejných penězích. Myslivec, tentokrát v podobě nezávislého pozorovatele, se pokouší zjistit, co evropské právo skutečně stanoví a jaké důsledky by navrhovaná změna měla. Babička televizi už dávno vypnula.
Jenže každá strana chce myslivce přesvědčit, že správná interpretace již existuje a že jeho úkolem je pouze potvrdit její pravdivost. A právě tomu by se měl nezávislý pozorovatel bránit. Evropský akt o svobodě médií není pohádkou. Je závazným právním předpisem, který stanovuje konkrétní pravidla. Pohádka však může vzniknout z jeho veřejné interpretace, pokud se složitá právní otázka zredukuje na příběh, v němž jedna strana představuje ochránce svobody a druhá jejího nepřítele.
Karkulka, vlk a právo na kritiku
Evropská unie stanovila pravidla, která mají bránit politickému ovládnutí médií a zajišťovat jejich nezávislé fungování. Česká republika je povinna tato pravidla respektovat. Z toho však neplyne, že současný model financování je jediný možný. Nevyplývá z toho ani to, že veřejnoprávní média nemohou být kritizována, reformována nebo podrobena důslednému hodnocení své práce. Stejně tak ovšem neplatí, že demokraticky zvolená vláda může s financováním veřejnoprávních médií libovolně nakládat jen proto, že odpovídá za státní rozpočet. Její rozhodnutí musí respektovat evropské právo a nesmí vytvářet nepřiměřené nástroje politického tlaku.
Skutečná otázka proto nezní, zda má zvítězit Karkulka, nebo vlk. Otázka zní, zda dokážeme vytvořit taková pravidla, která ochrání svobodu médií před politickou mocí a současně umožní veřejnosti kriticky posuzovat jejich práci. Média musí být nezávislá na politické moci. Nemohou však požadovat nezávislost na kritice, odpovědnosti a ověřování vlastních tvrzení. A pokud sama vyprávějí příběh o své nezávislosti, musí počítat s tím, že se posluchači budou ptát nejen na vlka, ale také na vypravěče. A to proto, že ani evropské nařízení nemůže rozhodnout, kdo koho chtěl v pohádce sníst.
Může však stanovit pravidla, podle nichž se o tom bude rozhodovat, aniž by si některá z postav přivlastnila právo být současně vypravěčem, soudcem i jediným nositelem pravdy.
Zdroj:
https://commission.europa.eu/topics/democracy/eu-actions-protect-democracy/european-media-freedom-act_cs
