Článek
Tyto jevy nejsou náhodné ani oddělené. Jsou výsledkem dlouhodobého nastavení, v němž nikdo fakticky nenese odpovědnost za dostupné bydlení, stabilitu rodinné politiky ani funkční veřejnou infrastrukturu, přestože existuje množství strategií, koncepcí a rámcových dokumentů. I stát sám dnes reaguje na přetížení záchranného systému a snaží se vyřizování zjednodušit skrze tzv. „superdávku“, která má sloučit více dávek (mj. bydlení + dítě + živobytí). Stavíme informační systémy, místo abychom řešili systémové politické chyby. Informačnímu systému je samozřejmě jedno, zda operuje s 100 tisíci identitami, nebo s 10 milióny; radost mají pouze firmy systém dodávající, protože to stojí další desítky a stovky milionů korun.
Po roce 1989 došlo k masivnímu výprodeji státního a obecního bytového fondu. V průběhu 90. let a prvního desetiletí nového tisíciletí se veřejný bytový fond zmenšil o zhruba 166 tisíc bytů (1991–2011). Z bytů, které sloužily jako stabilní a regulovaný základ nájemního bydlení, se stal soukromý majetek. Tento krok byl tehdy vnímán jako přirozený přechod k tržní ekonomice a posílení vlastnických práv. Z dnešního pohledu se však ukazuje jeho systémový důsledek: stát i obce přišly o nástroj, kterým by dokázaly tlumit bytové krize a cíleně podporovat mladé rodiny.
Zásadní je, že i když se tento veřejný bytová fond prodal, nebyl adekvátně nahrazen novou výstavbou dostupných bytů. Za poslední desetiletí stát sám prakticky nestaví byty jako takové – neexistuje žádná instituce, která by měla jasný mandát „stavět byty“. Místo toho vznikl model, v němž Ministerstvo pro místní rozvoj a Státní fond podpory investic vytvářejí politiky, strategie a dotační rámce, ale samotná realizace je rozptýlena mezi obce, města, neziskové organizace a soukromé subjekty. Ministerstvo pro místní rozvoj koordinuje, Státní fond podpory investic financuje, další úřady připomínkují – ale nikdo nenese přímou odpovědnost za výsledek v podobě hotových bytů.
Tato „papírová“ výstavba a podpora se dostává do ostrého kontrastu s realitou na trhu. Podle nejnovějších dat je Praha jednou z nejméně dostupných metropolí v Evropě, pokud jde o ceny bytů. Nový byt v Praze stojí v průměru asi 15 hrubých ročních mezd, tedy zhruba 180 průměrných měsíčních platů – hůře jsou na tom z velkých evropských měst jen Amsterdam a Atény. To znamená, že rodina by musela věnovat celých 15 let svých příjmů, aby si mohla dovolit vlastní byt ve městě, kde žije a pracuje. Tyto poměry mezi cenou nemovitosti a příjmy jsou v Česku obecně vysoké i mimo Prahu.
Ve Vídni žije cca 60 % obyvatel žije v obecním nebo dotovaném nájemním bydlení, neboť město samo staví (Wiener Wohnen), vlastní pozemky, aktivně reguluje ceny u dotovaných projektů, výstavba je součást sociální politiky. V Praze je podíl městských bytů dnes zhruba 4 % po 90. letech masivní privatizace, město dlouho nestavělo vůbec, nyní začíná znovu (Pražská developerská společnost), ale v jednotkách stovek bytů, výstavba je převážně tržní, bez stabilizační funkce. Není divu, že Pražané (často majitelé bytů) volí většinou pravicové strany.
Vysoký podíl nákladů na bydlení má přímý dopad na rodinné rozpočty a životní rozhodnutí. Mladé domácnosti jsou pod tlakem nákladů nejen při rozhodování o pořízení vlastního bytu, ale i při samotném rodičovství. Když rodina ví, že téměř třetinu svého příjmu dá jen za střechu nad hlavou, přemýšlí dvakrát, než se rozhodne mít dítě. V roce 2024 se živě narodilo 84 311 dětí - nejméně v historii statistického zjišťování. Rovněž podle dat Českého statistického úřadu v roce 2024 bylo 47 % dětí narozených mimo manželství. To znamená, že téměř polovina dětí se rodí rodičům, kteří nejsou v manželském svazku. To ovšem také souvisí s nastavením systému.
Do této situace vstupuje další faktor: nedostatek míst ve školkách. Tento jev má přímý vliv na ekonomickou aktivitu rodin a na rozhodování o dalších dětech – když jeden rodič nepracuje a přijde o příjem, zvyšuje se tlak na rodinný rozpočet a zhoršuje se pocit životní jistoty. Když už je dítě do školky přijato, rodič po přechodu dítěte na základní školu často zjistí, že základní školství je v troskách a že bude muset základní školu suplovat doma.
Řízení školského systému není v podstatě možné - v ČR přibližně 2 635 obcí má funkci zřizovatele. Většina z nich (asi 90 %) zřizuje pouze jednu školu, které formálně spravují ZŠ. Jen Praha má 57 městských částí, tj. desítky samostatných zřizovatelů. S tisícovkami samostatných zřizovatelů a rozdílnými kapacitami obcí vznikají regionální a strukturální nerovnosti – někde je kapacita školek dostatečná, jinde je dlouhodobě nedostačující. Pro rodinu to znamená nejen nejistotu bydlení, ale nejistotu ohledně vzdělávání dětí.
Současný systém podpory rodin je přitom nerovnoměrný a nesystémový. Existují sociální dávky, daňové úlevy a jednorázové podpory, ale chybí ucelené prostředí, které by rodinám nabízelo stabilní rámec– od dostupného bydlení přes kapacity školek až po soudržnou infrastrukturu služeb. Podpora často přichází až ve chvílích, kdy je domácnost v potížích, nikoli jako preventivní stabilizátor rodinné situace.
Výsledkem tohoto spletitého souboru faktorů je prudký pokles porodnosti, který v roce 2024 dosáhl historického minima a podle průběžných dat z roku 2025 dále klesá. Nejde o jednorázový výkyv, ale o strukturální důsledek systému, který rozpojil bydlení, rodinu, školství a odpovědnost státu o vlastní občany, o které se stará skrze „politické rámce.“
A na neposledním místě: děti se přestaly hodit do moderního života. Existuje spousta jiných způsobů seberealizace, děti jsou drahé a mladí lidé mají vcelku oprávněný pocit, že společnost rodičovství nějak zvlášť neoceňuje. A podle toho porodnost vypadá.
Český stát dnes umí umí přerozdělovat peníze formou dávek. Neumí však nést přímou odpovědnost za základní podmínky, které umožní rodinám žít, pracovat a zakládat rodiny bez permanentní nejistoty, tzn., neumí nést odpovědnost za základní podmínky reprodukce společnosti. Dokud nebude jasně řečeno, kdo je odpovědný za výstavbu dostupných bytů, kapacity školek, kvalitní školství a provázanou podporu rodin, bude se systém dál točit v kruhu: méně dětí, více dávek, více krizového řízení téměř všeho – a méně důvěry, že stát dokáže vytvářet stabilní prostředí pro život.
Zdroje:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-byznys-reality-praha-opet-mezi-nejhorsimi-na-vlastni-byt-je-treba-180-prumernych-mezd-284716
https://www.oecd.org/content/dam/oecd/en/publications/reports/2021/06/housing-affordability-in-cities-in-the-czech-republic_0bcf0adf/bcddcf4a-en.pdf
