Článek
34. díl - perspektivy
Na první pohled to zní správně. Ve skutečnosti se však vytváří představa, že učení je čistě individuální záležitostí, která se odehrává pouze mezi dítětem a jeho vědomostmi, lépe: reflektovaným procesem učení. Tak tomu ale není.
Řekne-li dítě: „Učím se, abych udělal mamince, tatínkovi, babičce apod. radost,“ okamžitě je zřejmé, že se neučí jen samo pro sebe, ale kvůli dobré známce, kterou doma ukáže, což se interpretuje jako špatný přístup dítěte, resp. školy, protože neučí pochopení významu procesu učení. Ano, dítě se učí proto, aby udělalo radost rodičům, aby získalo jejich uznání a pochvalu. Motivace přichází z mezilidských vztahů, a stejně funguje i škola.
Známka není jen číslo v žákovské knížce, je především zpětnou vazbou od učitele; předpokladem je však vztah učitele a dítěte. Pokud má dítě doma šanci o své úspěchu či neúspěchu říct rodičům, ukázat razítko, smajlíka, má možnost si s rodiči opravit chybu v příkladu, v diktátu, proběhne komunikace.
Pokud učitel známku zadá jako abstraktní číslo do informačního systému (např. Bakalářů) aniž je dětem oznámí, je samozřejmě takto vytvořená informace kontraproduktivní, protože vytváří řetězec smysluplné komunikace mezi učitelem a žákem, potažmo žákem a rodičem. Je to často asynchonní číslo, které se v systému objeví, když má učitel volnou chvíli doplnit témata hodiny a dopsat klasifikaci. Stane se, že se rodič, který se z Bakalářů dozví, že dítě dostalo z něčeho známku, ptá, ale dítě neví, k čemu známka patří, k jakému testu či zkoušení se vztahuje.
Člověk je od narození sociální bytostí. Učí se prostřednictvím druhých lidí pozorováním, napodobováním, společnou činností a skrze reakce svého okolí. Pochvala učitele, uznání spolužáků, radost rodičů nebo naopak upozornění na chybu a její oprava – to vše jsou přirozené součásti procesu učení. Nejde pouze o vnější motivaci, ale o potvrzení, že dítě postupuje správným směrem, že jeho úsilí má smysl. Pokud se do této komunikace vloží anonymní vrstva, komunikace je nabourána na nejcitlivějším místě, místě, kde se buduje důvěra dítěte v školní instituci. Iluze, že to zachrání slovní hodnocení, které bude motivační, vytváří jen další problematickou vrstvu, protože slova jsou velmi nepřesná a vždy mohou zranit víc, než špatná známka (pokud bychom přijali argumentaci ochrany psychické pohody dětí).
Známka samozřejmě nemůže být jediným důvodem, proč se dítě učí. Pokud se stane jediným cílem, vede k povrchnímu osvojování učiva. Stejně tak ale nelze tvrdit, že veškerá vnější motivace je škodlivá. Pochvala rodičů, povzbuzení učitele nebo ocenění dobře odvedené práce jsou přirozenou součástí socializace. Dítě se neučí ve vzduchoprázdnu ani jako izolovaný jedinec. Učí se v rodině, ve třídě a ve společnosti.
Skutečným cílem vzdělávání proto není odstranit všechny vnější motivace, ale postupně je proměňovat ve vnitřní zájem o poznání. K této proměně však dochází právě prostřednictvím vztahů s druhými lidmi. Dítě se samozřejmě nezačne učit jen kvůli jedničkám, na začátku jde o perfektní vybalancování vztahu žák a učitel/učitelka. Vnější zpětná vazba a sociální uznání nejsou opakem vnitřní motivace, ale často představují první krok na cestě k tomu, aby se dítě učilo s radostí, z vlastního zájmu a s vědomím, že jeho úsilí má hodnotu nejen pro něj samotné, ale i pro jeho okolí.
Pokud chceme děti učit sólo hře, je to třeba říct, a není potřeba je posílat do školy. Pokud děti učíme být součástí společnosti, do které se posléze mají začlenit, není možné jedním dechem rušit známky a zároveň usilovat o sociální kompetence. Je třeba říct, že to jde proti sobě jako mnoho jiných tendencí dnešního školství.
