Článek
18. díl
Domácí úkol není „dobrovolná aktivita“, ale nástroj vzdělávání.
V české debatě se opakovaně objevuje otázka, zda má škola „právo“ zadávat domácí úkoly a zda má rodič právo jejich plnění odmítnout. Tento spor je symptomatický pro obecný problém: nejasné vymezení rolí a odpovědností mezi školou, rodičem a dítětem.
Podle školského zákona (zákon č. 561/2004 Sb.) je vzdělávání organizováno školou, která odpovídá za naplňování vzdělávacích cílů. Domácí úkol je legitimní pedagogický nástroj, pokud navazuje na výuku, je přiměřený věku a možnostem žáka, slouží k procvičení, upevnění nebo přípravě na další výuku. Současně však platí i povinnost školy a učitele domácí úkol kontrolovat, poskytnout zpětnou vazbu a vysvětlit jeho účel v procesu učení. Z toho plyne zásadní závěr: Škola má právo domácí úkol zadat a vyhodnotit, protože odpovídá za dosažení vzdělávacích cílů.
Povinnost žáka: plnit školní povinnosti i mimo vyučování
Žák má podle § 21 školského zákona nejen práva, ale i povinnosti. Mezi ně patří řádně se vzdělávat, plnit pokyny pedagogických pracovníků, chovat se v souladu se školním řádem. Domácí úkol, pokud je součástí školních povinností stanovených školou, spadá do této roviny. Nejde o „soukromý návrh učitele“, ale o součást organizace vzdělávání. Povinnost žáka plnit domácí úkol nevyplývá z libovůle učitele, ale z jeho role účastníka vzdělávacího procesu.
Role rodiče: podpora, nikoli nahrazení školy ani dítěte
Zde se nejzřetelněji ukazuje rozdíl mezi Českou republikou a Rakouskem či Německem. V českém pojetí má rodič silná práva (informace, stížnosti, participace), ale jeho odpovědnost za podporu vzdělávání dítěte je slabě normovaná.
Školský zákon rodiči ukládá zejména zajistit, aby dítě docházelo do školy, spolupracovat se školou. Domácí úkol je typickým místem této spolupráce. Rodič nemá povinnost úkol vypracovat za dítě, nemá právo úkol svévolně rušit nebo odmítat, má však povinnost vytvořit podmínky, aby dítě mohlo své školní povinnosti plnit (čas, klid, základní dohled). Rodič má pomáhat, ne suplovat ani sabotovat.
V Rakousku je domácí úkol samozřejmou součástí plnění osnov (Lehrplan), rodič má povinnost zajistit, že dítě úkol splní, nemá právo zasahovat do obsahu či formy, spor se nevede o úkol, ale o standard.
V Německu je domácí úkol institucionálně zakotven, rodiče mají povinnost spolupracovat, dlouhodobé neplnění může vést k zásahu školy, odpovědnost je systémová, nikoli osobní.
Domácí úkol není marginální téma.
Je to koncentrovaný obraz vztahu práva a odpovědnosti:
- učitel má právo úkol zadat a povinnost jej kontrolovat,
- žák má povinnost úkol splnit,
- rodič má povinnost dítě podpořit, nikoli nahrazovat.
V zemích s jasnými standardy (Rakousko, Německo) je tato rovnováha samozřejmá.
V ČR je právně nevyjasněná a kulturně neukotvená – a proto konfliktní.
