Článek
52. díl
Český školní systém se stal laboratoří bez doložené teorie a bez jasného cíle, kde se testovalo a testuje, co lze „zvládnout“, co lze ještě „unést“, místo aby se uvažovalo o tom, co je nezbytné pro děti, rodiny a společnost. Co fungovalo, srdce, bylo amputováno; srdce škol bije na základě pevně daných osnov. Od roku 2004 školství přežívá ve stavu klinické smrti.
Dnes tato absence učiva a odpovědnosti přináší své prvotní společenské důsledky – miliardové injekce suplující absenci osnov a současně silné oslabení demografických trendů, které dopadne vzápětí i na školy. Česká republika se potýká s nejnižší porodností v moderní historii a je trvale pod hranicí reprodukční úrovně populace; počet narozených je historicky nízký, a jestliže se tento trend neobrátí, do šesti let budou první třídy poloprázdné, protože prostě nebude dost dětí.
Tato realita není metaforou – je to demografický problém s praktickými dopady na školství. Pokles počtu žáků ovlivní školy strukturálně: menší třídy, rušení škol v regionech (viz Slučování škol dle novely školského zákona 1.1.2026), tlak na další reformy, další školení, další projektové injekce.
Ale dopad je i symbolický: školství jako instituce, která sloužila jako sociální páteř společnosti, se stala kouskem rozbitého zrcadla, v němž se odrážejí selhání širších veřejných politik (bytová politika, podpora rodin, pracovní podmínky pro rodiče). Co dělá Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy systematicky, je vyhýbání se odpovědnosti za systémové selhální (přenos odpovědnosti na NPI) a svou vlastní strategii (udržování kontinuity iluzorní reformy v podobě Strategie 2030+).
Reformy školství měly být nástrojem demokratizace – měly dát hlas učiteli, žákovi i rodiči, měly přinést transparentnost a zapojení komunity. Místo toho se ukázalo, že i demokratická reforma může degenerovat v dystopii, pokud není zakotvena v kontinuitě učení, odpovědnosti, autoritě a jasném účelu. Mnoho změn v RVP bylo prezentováno jako „modernizace“, ale jejich společným rysem je jazyková vágnost a absence centrálních závazných učebních obsahů. Tam, kde učivo jednotlivých předmětů mělo dříve pevná jádra, je nyní jen flexibilní změť jazykových rámců a očekáváných výsledků, které závisí na subjektivních interpretacích jednotlivých škol a učitelů. Tento jazyk se někdy jeví jako degenerace jazyka v Orwellovském smyslu – zdánlivě progresivní, prakticky však prázdný a manipulativní, protože ztrácí kontext a historické ukotvení.
Co je na tom nejvíce alarmující? Nejen že se prostředek stal cílem, samotný experiment se stal standarem. Jenže se ve školství testuje za prvé na dětech, za druhé bez konsekventního vyhodnocování dopadů. Vzdělávací rámce jsou neustále přepracovávány, ale nikdo nesleduje, zda se výuka zlepšuje, zda se skutečně zlepšují životní šance dětí, ani zda je systém udržitelný v dobrém i zlém demografickém scénáři. Reformy se točí kolem procesů, kompetencí a administrativy, ale málokdy je ještě takový blázen, aby investoval spoustu svého času na další přepracovávání ŠVP podle poslední revize RVP. Mnoho lidí, učitelů, rodičů, žáků čeká na návrat skutečného učiva, skutečného učení, skutečné školy, kde se vzdělávání a výchově žáků věnuje nejvyšší péče.
Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) v lednu 2026 konstatoval, že Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy v letech 2016 až 2023 vynaložilo více než půl miliardy korun na projekty, které měly zlepšit kvalitu vzdělávání, ale výsledkem byl spíše stagnující nebo dokonce zhoršující se stav žáků v klíčových oblastech jako matematika, čtení a přírodověda. Projekty byly sice formálně dokončeny, ale k praktickému využití ve výuce téměř nevedly — některé materiály byly sledovány jen několika stovkami uživatelů, přestože škol v Česku jsou tisíce. Peníze byly tedy vynaloženy neúčelně, bez jasně měřitelných dopadů na kvalitu vzdělávání. Současné tzv. individuální projekty systémové přesahují sumu dvě miliardy Kč (IPs Kurikulum, IPs Střední článek podopory, IPs Data).
To není izolovaný prohřešek, jedná se o hluboký strukturální problém. Kurikulum, resp. učivo v podobě strukturovaných osnov bylo zrušeno 2004, ale MŠMT v roce 2026 potřebuje data; proč ne, ale k tomu je nutný základní předpoklada - strukturované učivo a adekvátní výuka. Poté si někdo může přát třeba i data o výsledcích učení. Ředitelé vědí své; středním článkem ad hoc metodiků peníze protečou. Když se velké sumy financí utratí na projekty, jejichž hlavním výstupem jsou formální dokumenty, video návody s nízkou sledovaností nebo informační systémy, které nejsou dále využity, dochází k tomu, čemu by se dalo říkat finanční fantom vzdělávání. Vzdělávací politika se tak mění spíše ve výrobu administrativních artefaktů než v systematické zlepšování výuky.
Navzdory těmto výsledkům ministerstvo školství/NPI často interpretuje reformní úsilí jako pokrokovou změnu, která přináší „moderní vzdělávání“. Je to klasický případ, kdy cíle reformy převážily nad jejím obsahem a dopady — většina projektů se soustředila na procesy, rámce a dokumentaci, ne na skutečné učení a jeho výsledky.
To vše se děje v době, kdy mladé generace stále častěji odkládají nebo zcela odmítají zakládat rodiny, což je trend, který byl popsán i v demografických výzkumech a rozhledech z posledních let – fráze „nechci děti“ se pro některé mladé stává normou. To není jen statistická anomálie; je to signál hlubší nejistoty společenské struktury, včetně školství, které by mělo být jedním z pilířů, jenž rodinné rozhodování podporuje.
Ano, odpovědnost za školství dávno neleží na ministerstvu, které částečně supluje Česká školní inspekce. Leží především na ředitelích a na učitelích; dobrých, i když systém preferuje ty druhé, loajální. V posledku leží i na voličích a demokracii celkově, ta je ale v plenkách. Demokracie totiž neznamená pouze možnost „volit“, ale schopnost účinně spolurozhodovat a nést odpovědnost za rozhodnutí, která ovlivňují budoucnost dětí a společnosti jako celku. Absence odpovědnosti za výsledky vzdělávání povede k nejdené katastrofě. Co jsme ale při přechodu na demokracii nezvládli, bylo oddělení soukromého a veřejného prostoru; veřejný prostor, reprezentovaný politikou, se doposud nenaučil vidět dlouhodobé strategické cíle; funguje na principu krátkodobých „reformních“ impulzů; jako u dítěte lízátko teď, nebo až za chvíli, anebo až za odměnu.
Třicet let bez odpovědnosti je nejen ztracenou šancí pro učitele a žáky, ale i tragédií pro celé generace. Pokud školský systém neobnoví pevné jádro učiva, nezavede odpovědnost za výsledky a nezřídí jasné ukazatele pro to, co znamená kvalitní výuka, zůstane smutným příběhem o tom, jak demokracie může selhat tam, kde nejvíce potřebujeme, aby fungovala – ve vzdělávání našich dětí.
Zdroje:
https://edu.gov.cz/wp-content/uploads/2026/01/Sloucene-skoly-jako-prilezitost-a-cesta-ke-kvalitnimu-vzdelavani.pdf
