Článek
20. díl
Komenský ve svých textech formuloval soubor principů, které dodnes rezonují a nesou význam přesahující staletí.
1. Účel vzdělávání: Člověk se stává člověkem vzděláním
„Má-li se člověk stát člověkem, musí se vzdělat.“ „Škola je dílna lidskosti, kdež lidé mladí a suroví bývají ku přijetí plných pravých obrysů vzdělávání, aby nezůstali pařezy, nýbrž stali se živými obrazy Boha, tvory Tvůrci nejpodobnějšími.“
Pro Komenského je vzdělání procesem formování člověka. Vzdělaný člověk má být připraven rozumět světu, jednat v něm moudře a sloužit společnosti. Komenský rezonuje překvapivě přesně: „Cílem vzdělání a moudrosti je, aby člověk viděl před sebou jasnou cestu života, po ní opatrně vykračoval, pamatoval na minulost, znal přítomnost a předvídal budoucnost.“ To je velmi blízké dnešní (digitální) gramotnosti: umět rozpoznat rizika, předvídat důsledky, ověřovat informace a chápat mechanismy digitálního světa.
2. Učení má být smysluplné, užitečné a opřené o pevné znalosti
„Nic není marnějšího než vědět a učit se mnoho, totiž co nepřinese užitku.“ „Moudrý není ten, kdo ví mnoho věcí, nýbrž ten, kdo ví užitečné věci.“ „Práci škol usnadníme, vynecháme-li věci nikoli potřebné, nepříslušné, přílišné podrobnosti.“
Komenský kritizuje to, co kritizujeme i dnes: roztříštěnost obsahu a zahlcení dětí balastem. Znalosti mají být výběrové, jasné, užitečné, propojené, měřitelné. To je přesně role znalostí v moderním čtyřstupňovém modelu: tvoří základ, bez kterého nelze rozvíjet gramotnosti ani kompetence, a zároveň musí být redukované na to, co je skutečně nutné. Komenský by dnešní RVP pravděpodobně kritizoval podobnými slovy jako v 17. století: mnoho „papírů“, nejasnosti, chaosu, pojmy bez účelu: „Ten zvyk trousit do obecenstva podle libé vůle jakékoli papíry musí naprosto přestat, jakožto pařeniště všeho zmatku.“
3. Učitel jako vedoucí učení, nikoli pasivní „průvodce“
„Posláním od začátku do konce budiž hledati a nalézati způsob, který by umožnil, aby učitelé méně učili, žáci se však více naučili, aby ve školách něměl místa křik, pocit ošklivosti, vědomí marné práce.“ „Naši učitelé nesmějí být podobni sloupům u cest, které ukazují, kam jít, ale samy nejdou.“
V posledních letech se v české debatě zabydlelo zjednodušené heslo: učitel má být průvodce. Často je však vykládáno tak, že učitel má pouze sledovat zájmy žáků, poskytovat jim prostor a být spíše nenápadným moderátorem. Tento výklad je nejen neúplný, ale odporuje jak pedagogickému výzkumu, tak i samotnému odkazu Jana Amose Komenského. Komenský učitele nikdy nechápal jako pozorovatele či facilitátora. Naopak — učitel je podle něj vedoucí učení, člověk, který organizuje učení, staví jasnou strukturu, určuje směr, odlišuje podstatné od nepodstatného, vyžaduje vytrvalost, přesnost a myšlení, je osobním vzorem práce, kultivovanosti a charakteru. „…aby učitelé méně učili, žáci se však více naučili…“ neznamená menší roli učitele, ale efektivnější vedení: méně mluvení, více řízené a smysluplné činnosti. „Naši učitelé nesmějí být podobni sloupům u cest…“ Učitel nemá stát stranou. Má jít první a ukazovat cestu vlastním krokem. Moderní didaktika to potvrzuje: učení je účinné tehdy, když je řízené odborníkem, nikoli ponechané samo sobě. Učitel je vedoucí, který volí cíle, důraz a posloupnost, udržuje úroveň náročnosti, poskytuje okamžitou zpětnou vazbu, kultivuje jazyk, myšlení a argumentaci, nese odpovědnost za vývoj a postup každého jím svěřeného dítěte. To je zásadní rozdíl proti chápání učitele jako „průvodce zájmů“. Dětské zájmy jsou důležité, ale samy o sobě žáka nedovedou do světa matematiky, logiky, přírodovědních zákonů, etiky, kultury ani technologie.
Učitel jako vedoucí zajišťuje, že se dítě dostane tam, kam by se samo nedostalo. Dává mu pravidla, oporu, vzor systematické práce, korekci a základní kulturní i věcné rámce. To je ještě důležitější ve světě umělé inteligence: dítě nemusí vědět, co je pro jeho učení rozhodující. Učitel to ví — a jeho vedení brání tomu, aby se žák stal pouhým příjemcem povrchních informací. Dobrý učitel proto není jen „průvodce“, ale architekt učení, lídr třídy, který vede děti nahoru — krok za krokem, jistě a bezpečně. Tato role je nezastupitelná - na učitelích v posledku školství stojí.
4. Vzdělání musí být trvalé, hluboké a zakotvené v realitě
„Dosáhnout, aby každý, kdo je vzděláván, byl vzdělán natrvalo, tak, aby neklesal zpět a nezvrhl se.“ „Neboť lidé, rostou-li bez vzdělání, rostou jako plané stromy, jako trní, kopřivy a hloží. Mají-li růst jako štěpy v zahradách, pak musí být horlivě pěstováni, zavlažováni a štěpováni.“ „Ve hře se dá hodně naučit, co poté bude použito, když to okolnosti budou vyžadovat.“ „Teorie zůstane pouhou teorií, pokud nepřikročíme k činu.“
Základ je základ a od toho jsou základní školy. Pokud není položen dobrý základ, na zbytek je možno zapomenout - z lidí jsou plané stromy, kopřivy, hloží a občas trnité keře. K položení pevného základu patří: učení nazpaměť, cvičení a opakování, řešení úloh, procvičování v různých kontextech, používání znalostí v hrách, občasných projektech. Postupně se žáci učí kombinovat znalosti, využívat nabyté gramotnosti a aplikovat je v realistických situacích, které nejsou jednoznačné.
5. Vzdělávací reforma musí být systémová a propojená
„Má-li být však náprava úspěšná, musí být komplexní a všestranná, neboť nebude-li současně napravovat všechno, co vzájemně souvisí, nikdy se nedostanete kupředu.“
„Život činný je opravdový život. Zahálka je hrobem člověka zaživa. Co máš udělat, do toho se dej s chutí; co sám můžeš udělat, to nečekej od jiných a bez příčiny neodkládej s ničím. Když můžeš někomu pomoci, učiň to s největší radostí.“
Pokud použijeme tyto citáty Komenského, tak míří na jádro problému českého školství: reforma není možná po částech. Nestačí měnit jen obsah (případně jej rušit), jen hodnocení, jen inkluzi, jen digitální dovednosti nebo jen revidovat RVP. Když se něco mění, tak to má být prováděno opatrně, koncepčně, a má to být podloženo evaluací dopadů.
