Článek
22. díl - předpoklady řešení
Pokud se moderní výchova pokouší ustavit dětský svět, bezpochyby ničí podmínky potřebné pro životní rozvoj a růst. Že by však takové poškození vyvíjejícího se dítěte mohlo být výsledkem moderní výchovy, to vypadá přece jen podivně. Vždyť právě tato výchova prohlašovala, že jejím výlučným cílem je služba dítěti a bouřila se proti metodám minulosti, prý proto, že dostatečně nerespektovaly vnitřní přirozenost dítěte a jeho potřeby. „Století dítěte“, jak si snad vzpomínáme, chtělo dítě osvobodit a vyprostit je z měřítek odvozených ze světa dospělých. Jak se tedy mohlo stát, že byly přehlédnuty nebo jen nerozpoznány elementární životní podmínky potřebné pro růst dítěte? Jak se mohlo stát, že se dospělo k rozhodnutí považovat za omyl vší minulé výchovy takový pohled na dítě, který v něm viděl jen zakrnělého dospělého, a pak bylo dítě vystaveno aspektu veřejnosti, který víc než co jiného charakterizuje svět dospělých?
Důvod pro tak podivný stav věcí nemá nic společného přímo s výchovou a vzděláním. Lze se s ním setkat spíš v názorech a předsudcích, které se týkají povahy soukromého života a veřejného světa, charakterizujících moderní společnost od počátku novověku. Vychovatelé poměrně pozdě počali modernizovat výchovu a vzdělání a přijali tyto názory a předsudky jako samozřejmé, přitom si nebyli vědomi důsledků, které musí mít pro život dítěte. Považovat život, to je pozemský život jednotlivce stejně jako život rodiny, za nejvyšší dobro, to není samozřejmost; je to zvláštnost moderní společnosti a zároveň i důvod, proč právě tato společnost na rozdíl od předcházejících století vymanila život i všechny aktivity, které mají co dělat s jeho uchováním a obohacováním, ze skrytosti soukromí a vystavila je světlu veřejného světa. To je skutečným smyslem emancipace dělníků a žen, jistě nikoli jen osob, ale jako vykonavatelů funkcí potřebných v životním chodu společnosti.
Naposledy zasáhla tato emancipace děti. Avšak to, co pro dělníky a ženy znamenalo skutečné osvobození – vždyť to nejsou pouze dělníci a ženy, ale zároveň osoby, které také pozvedávají nárok na veřejný svět, tj. na právo vidět a být viděn, hovořit a být slyšen -, by znamenalo něco jiného: opustit a zradit děti, u nichž prostý fakt života a růstu dosud převažuje nad faktorem osoby. Čím více moderní společnost odstraňuje rozdíl mezi tím, co je soukromé a veřejné, mezi tím, co se má ukázat v plném světle veřejného života všem, tj. čím více vkládá mezi soukromí a veřejnost oblast sociální, kde se soukromí stává veřejným a vice versa, tím více přitěžuje svým dětem, jež ze své povahy potřebují bezpečí skrytosti, aby mohly růst.
Hannah Arendtová: Mezi minulostí a budoucností; úryvek z kapitoly Krize výchovy a vzdělání (1958)
