Článek
10. díl - cíle
Inkluze patří ideově jednoznačně do evropské tradice. Vychází z přesvědčení o lidské důstojnosti, z přesvědčení, že hodnota člověka nevyplývá z výkonu, vzdělání je veřejné právo, ne selekční nástroj. To odpovídá logice nejdřív právo na vzdělání, teprve potom diferenciace cest. V tomto smyslu je inkluze správná, legitimní a obhajitelná.
Problém není inkluze sama, problém je kontext, do kterého byla vložena a jak je používaná. ČR udělala tři kroky najednou – a ty spolu nejdou dohromady: 1/ přihlásila se k evropským hodnotám – rovnost, právo, důstojnost, inkluze; 2/ převzala anglosaský jazyk výkonu – kompetence, uplatnitelnost, adaptabilita; 3/ nemá skutečný trh sociální mobility - vzdělání se nerovná reálná šance na změnu sociální pozice.
Proč je ČR v „nejhorší možné pozici“? Politický ideál Evropské unie je propojení inkluze, sociálního stát a ochrany práce. K tomu má vést inkluzivní škola tím, že společnost absorbuje rozdíly, existují různé důstojné životní dráhy. V anglosaském modelu platí jiné propojení: výkon plus selekce plus mobilita; inkluze je tedy omezená, ale existuje reálná šance průniku nahoru, neúspěch je tvrdý, ale srozumitelný.
V Česku jsme v hybridní pasti, kterou lze charakterizovat inkluzí bez sociální opory, výkonem bez sociální mobility, právem bez reálných šancí. Výsledkem je inkluzivní škola, která produkuje bezmoc, ne naději. Co inkluze reálně způsobuje v této situaci? Učitelé mají zajistit rovnost, individualizaci, diferencovanou výuku, kompetence, výkon, ale bez času, bez opory, bez jasné hranice odpovědnosti, standardů učiva, práv a povinností. Výsledkem je frustrace, vyhoření, rezignace.
Rodiče slyší „škola je inkluzivní“, „škola je inovativní“, „škola připraví na život“, ale vidí chaos, pokles nároků, nejasné hodnocení a často hodnotí podle svých zkušeností „to jsem nikdy nepotřeboval“, případně „to byla nuda, myslel jsem, že dnes už je to lepší.“ Výsledek je deziluze, tlak, konflikty na obou stranách.
Žáci slyší: „máš právo“, „máš potenciál“, ale zažívají, že výkon nerozhoduje, že snaha nevede k jasnému výsledek, že škola negarantuje budoucnost. Reálným výstupem je často cynismus (nejhorší možný výsledek) a pak tvrdý náraz v CERMAT testech, kde výkon rozhoduje, na který ale škola kompetenčně orientovaná nepřipravuje.
Klíčový paradox inkluze v ČR. Inkluze slibuje rovnost důstojnosti, ale systém implicitně hodnotí lidi podle výkonu, který nemá odpovídající společenskou návratnost. To je morální rozpor, který dítě velmi rychle vycítí.
Proč se inkluze jeví jako „problém“? Inkluze se stává obětním beránkem, protože je viditelná, je konkrétní, dotýká téměř každé třídy; ale skutečný problém je nesoulad hodnot, jazyka a reality. Inkluze jen odhaluje zcela jasně trhliny, které už tam byly.
Jak by inkluze dávala smysl (teoreticky)? Inkluze funguje, když je jasně řečeno: co je minimální právo, co je aspirační cíl, a společnost akceptuje různé životní dráhy, garantuje důstojnost i pro ty, kteří nemohou podat požadovaný výkon, a škola neslibuje uplatnění na trhu práce v podobě sociální mobility, ale orientaci a důstojnost. To v ČR neplatí.
Inkluze v ČR selhává ne proto, že by byla špatná, ale proto, že je vložena do systému, který současně slibuje rovnost, vyžaduje výkon, mluví nejasným jazykem, a neumí nabídnout reálnou sociální soudržnost, neboť čelí historicky podmíněnou geograficky-sociální diskontinuitou.
České školství chce chránit člověka před trhem, ale zároveň ho hodnotí jazykem trhu. Tím samozřejmě ztrácí nakonec důvěru všech.
