Hlavní obsah

Leporelo 17. Dílna přírody aneb Proč mají děti kreslit, co vidí, a ne jen vystřihovat a lepit

Foto: Jiri Bochez

Jak spolu souvisejí výtvarná výchova, prvouka, přírodopis a biologie? Mnohem těsněji, než by se mohlo zdát.

Článek

Jejich přirozeným průsečíkem je pozorování, kreslení, popis, pojmenování, porovnávání a systematizace poznatků. A právě kreslení zde hraje mimořádně důležitou roli. Nikoli jako umělecká činnost, ale jako způsob poznávání skutečnosti.

Dítě dostane do ruky list stromu. Nejprve si jej prohlédne, všímá si jeho tvaru, velikosti, okraje, barvy a uspořádání žilek. Potom jej položí před sebe a začne kreslit. Musí se soustředit. Zjistí, že list není jen zelená plocha, ale že má řapík, čepel, hlavní žilku a postranní žilnatinu. Učitel jednotlivé části pojmenuje, dítě je zakreslí a popíše. Do sešitu vzniká jednoduchý botanický nákres.

Následuje další list, tentokrát jiného tvaru. Dítě porovnává, co mají oba listy společného a čím se liší. Poznává listy jednoduché a složené, různé tvary čepele, okraje a typy žilnatiny. Postupně si vytváří soustavu pojmů. To, co původně vnímalo jako nerozlišenou zelenou hmotu, se mění v uspořádaný svět konkrétních znaků a vztahů.

Podobně pokračuje u květů. Dítě pozoruje kalich, korunu, tyčinky a pestík. Kreslí jejich uspořádání, rozlišuje jednotlivé části a učí se jejich názvy. Později přichází na řadu plody, semena, kořeny, stonky, houby, hmyz a další organismy. Ve vyšších ročnících také buňky, tkáně, orgány a celé orgánové soustavy. Tak vzniká skutečná dílna přírody. Ne tím, že děti něco vyrábějí z papíru, ale tím, že se učí přírodu pozorovat, zobrazovat, popisovat a chápat.

Kreslení totiž nutí dítě dívat se jinak. Nestačí předmět pouze zahlédnout. Aby jej mohlo nakreslit, musí rozlišit jeho podstatné části, jejich vzájemné proporce a prostorové vztahy. Musí rozhodnout, co je důležité a co lze vynechat. Musí porovnávat vlastní kresbu se skutečným předmětem a opravovat nepřesnosti.

Při této činnosti se přirozeně propojuje zrakové vnímání, motorická činnost a jazykové pojmenování. Dítě vidí, kreslí, slyší výklad, zapisuje odborné názvy a následně je používá. Nejde o mechanické spojení několika takzvaných učebních stylů, ale o vzájemně se podporující činnosti, které mohou napomáhat pozornosti, porozumění a zapamatování.

Zásadní je přitom vztah mezi obrazem a pojmem. Dítě se neučí pouze slovo řapík. Musí vědět, kterou část listu tento pojem označuje. Stejně tak se neučí pouze slovo žilnatina, ale pozoruje její konkrétní uspořádání. Odborná terminologie přestává být seznamem cizích slov a stává se nástrojem přesného myšlení. Tím se výtvarná výchova přirozeně propojuje s přírodopisem. Kresba není ozdobou zápisu, ale jeho poznávací součástí. Je prostředkem, kterým se dítě učí vidět strukturu skutečnosti.

Stejný princip platí také v matematice. Žák, který kreslí krychli, kvádr, jehlan nebo válec, se musí zabývat jejich tvarem, hranami, vrcholy, stěnami a vzájemnými vztahy. Učí se převádět prostorový objekt do rovinného zobrazení. Postupně chápe, proč některé hrany vidí a jiné jsou skryté, proč mají rovnoběžné hrany v určitém typu zobrazení zachovávat svůj směr a jak souvisí náčrt s geometrickým modelem. Když dítě samo narýsuje síť krychle, vystřihne ji a sestaví těleso, propojuje geometrické poznání s konkrétní zkušeností. Rozumí tomu, jak jednotlivé čtverce vytvářejí stěny tělesa. To je smysluplná praktická činnost. Ale co se naučí, když dostane hotový obrázek krychle, vystřihne jej a nalepí do sešitu? Především stříhat a lepit.

Podobně je tomu v zeměpisu a vlastivědě. Žák, který opakovaně kreslí obrys České republiky, postupně poznává její tvar, orientaci a základní prostorové vztahy. Zakresluje pohoří, řeky, města a hranice krajů. Zjišťuje, kde leží jednotlivé oblasti a jak spolu souvisejí. Jeho náčrt nemusí být kartograficky dokonalý. Podstatné je, že při jeho vytváření musí o prostoru přemýšlet.

Když si do sešitu pouze nalepí vytištěnou mapku České republiky, získá sice přesnější obrázek, ale samotným nalepením se o geografii téměř nic nenaučí. Teprve když do mapy zakresluje, vyhledává, porovnává a pojmenovává, stává se z ní učební pomůcka. Rozdíl tedy není mezi moderní a tradiční výukou, mezi tvořivostí a memorováním nebo mezi aktivitou a pasivitou. Rozdíl je mezi činností, která vede k poznání, a činností, která pouze vytváří viditelný produkt.

Vystřihnout obrázek listu je snadné. Nakreslit list podle skutečnosti vyžaduje pozornost. Nalepit obrázek kvádru zabere několik okamžiků. Sestrojit jeho náčrt, označit vrcholy a rozlišit hrany vyžaduje porozumění. Nalepit mapu České republiky je jednoduché. Vytvořit její orientační náčrt a správně rozmístit základní geografické objekty vyžaduje znalosti.

Samozřejmě není nutné, aby si děti všechno kreslily samy. Fotografie, schémata, modely, mapy a hotové ilustrace mají ve výuce nezastupitelné místo. Některé biologické struktury jsou natolik složité, že je vhodnější pracovat s kvalitním odborným vyobrazením. A také kreslení musí odpovídat věku a schopnostem žáků. Nesmí se změnit v soutěž o výtvarnou dokonalost. Podstatné však je, aby učitel rozlišoval mezi hotovým obrazem, který dítě pouze přijímá, a obrazem, který dítě samo vytváří jako výsledek pozorování a přemýšlení.

Právě v tom spočívá význam školního sešitu. Sešit není album nalepených pracovních listů, sbírka vytištěných obrázků ani dokumentace absolvovaných aktivit. Je to pracovní nástroj, v němž se postupně zachycuje a uspořádává poznání.

Dobrý sešit ukazuje, jak se žák učil. Obsahuje nákresy, popisy, definice, příklady, opravy a postupně stále přesnější vyjádření. Dítě se k němu může vracet, opakovat si učivo a sledovat vlastní pokrok. Samotné vytváření zápisu je přitom součástí učení.

A právě zde se ukazuje, jak zavádějící může být současné nadšení pro nejrůznější tvořivé dílny a aktivizační metody. Děti mají vyrábět, stříhat, lepit, skládat, zdobit a prezentovat. Někdy se však zapomíná položit nejjednodušší otázku: Co se při tom vlastně naučily?

Skutečná tvořivost totiž nevzniká pouhým zaměstnáváním rukou. Vzniká spojením znalostí, pozorování, představivosti a dovednosti. Botanický nákres, geometrická konstrukce nebo vlastnoručně vytvořená mapa mohou být tvořivější a intelektuálně náročnější než celý projektový den plný vystřihování a lepení.

Výtvarná výchova nemusí být odděleným světem barev, papíru a dekorací. Může být jedním ze základních nástrojů poznávání přírody, prostoru a geometrických vztahů. Dítě se učí kreslit proto, aby lépe vidělo. Učí se popisovat proto, aby přesněji rozlišovalo. Učí se odborné pojmy proto, aby dokázalo své poznatky uspořádat a sdělit.

A tím se dostáváme k podstatě vzdělávání. Poznání nevzniká tím, že dítě dostane hotový obrázek, ale tím, že se naučí rozpoznat, co obrázek představuje, jaké má části, jak spolu souvisejí a proč jsou důležité. Nalepený list zůstane v sešitě. Nakreslený a popsaný list má větší šanci zůstat také v hlavě.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz