Článek
20. díl
Význačnou vlastností člověka je pak především hledání a zkoumání pravdy. Jsme-li totiž prosti nezbytných prací a starostí, toužíme něco vidět, slyšet a něčemu se přiučit a poznání věcí skrytých a podivuhodných pokládáme za nutné potřebné k našemu životu. Z toho lze usoudit, že pravdivé, prosté a jasné poznání je lidské přirozenosti nejpřiměřenější.
S touto touhou po poznání pravdy je spojena jakási touha po samostatnosti; duch přírodou dobře utvářený nechce totiž nikoho poslouchat, leda takového člověka, který ho svými radami řídí a poučuje, nebo mu podle práva a zákonů rozkazuje v zájmu obecného prospěchu. Odtud zase vyrůstá velikost ducha a pohrdání věcmi pozemskými. A nemalá síla rozumné lidské přirozenosti spočívá v tom, že mezi živými tvory jediný člověk chápe, co je řád, co se sluší v jednání i řeči a jak v čem zachovávat míru. Zatímco žádný jiný živočich nevnímá krásu, líbeznost a harmonii ani u viditelných věcí, člověk obdařený rozumnou přirozeností přenáší tyto vlastnosti z věcí zrakem vnímaným také na projevy stálosti a řádu v myšlenkách a činech, chrání se, aby se nedopustil ničeho neslušného a zbabělého, aby se ani ve svých myšlenkách nezabýval ničím nečistým.
Z těchto prvků se tedy skládá a vyrůstá pojem čestného jednání, který hledáme, jednání, které hledáme, jednání, které je čestné, i když to není obecně uznáváno, a o němž právem tvrdíme, že je podle své přirozené podstaty chvályhodné, i když není nikým chváleno.
Zdroj:
Marcus Tullius Cicero: O povinnostech, překlad Jaroslav Ludvíkovský, 1970.
