Článek
Vážený pane předsedající vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, česká sněmovna se rozhodla věnovat zvláštní bod svého jednání aktuální problematice v oblasti školství, rozpočtové situaci v jednotlivých typech škol a návrhu koncepce rozvoje v této oblasti. Tím česká sněmovna požádala, abych přednesl zprávu o stavu našeho školství, a to v podstatě ve dvou částech. První pojednává o finančním zajištění, druhá o koncepčních záměrech v pojetí školství.
Hned na začátku chci zdůraznit, že nejde o nějakou koncepci s velikým „ká“, která s platností zákona se bude realizovat, ale o koncepci s malým „ká“, tj. o směrech myšlení, o pojetí naší školy. (…)
Vláda bývá kritizována za to, že nedrží slovo o prioritě, kterou ve svém prohlášení vyslovila školství, vědě a kultuře. Já bývám kritizován za to, že nejsem dost pevný a rázný, abych umravnil své technokratické kolegy v jejich barbarském jednání. (…)
Nyní ještě slovo k pojmům výchova, vzdělání a kultura. Považuji za zavádějící, za čistou demagogii a citové vydírání, jestliže se činí jednoduché ztotožnění typu: kultura rovná se Národní divadlo, vzdělanost rovná se staroslavné učení Karlovo, výchova rovná se škola. Kultura, vzdělanost, výchova jsou pojmy obrovské šíře, jsou to dimenze života jedinců, obcí i národů. Jsou to také charakteristiky určitých epoch.
Komunistický životní styl, který nás dovedl k oddělení těchto vlastností života do zvláštních uzavřených institucí a všude jinde tyto vlastnosti potlačil, se na naší zemi právě tímto nesmírně provinil. Namísto, aby lidé kulturně žili, kulturně bydleli, stravovali se, vzájemně se k sobě chovali, cestovali, ano, i umírali, zavedlo se to, že jsme občas „vyrazili na kulturu“. Jazyk nelže. Vždy plně vyžaduje skutečnost. Toto rčení „jdeme na kulturu“ stavěné obdobně jako - jdeme na houby, jdeme na výlet, jdeme na zmrzlinu - ukazuje, co se stalo s kulturou. Stejné je to s výchovou či vzdělaností. Vychovaný národ není národ s bohatým školstvím. Vzdělaný národ není národ s několika špičkovými univerzitami a s akademickými úst vy.
Vychovaný národ je země, kde děti jsou uctivé ke starším, kde dospělí jsou laskaví k dětem, kde bohatí jsou štědří, kde všichni konají svou práci poctivě jednak pro to, že je to samozřejmé, jednak pro to, že to konáme pro ty druhé a konečně pro to, že víme, že naše práce není jen naší reklamní vizitkou, ale důvodem, proč si nás druzí mohou a mají vážit.
Žádné peníze nastrkané do vybavení a chodu škol nevyváží výchovný vliv všeobecného prostředí, v němž děti vyrůstají. Marná bude snaha sebelepších učitelů, když všude jinde než ve školách uvidí děti špatné příklady jednání.
Říkám zde zcela otevřeně vám, jako zástupcům, to, co potřebuji vyslovit vůči celé veřejnosti a co mi naši novináři nejednou znemožňují. Priority, zvláště takové, jako jsou kultura či výchova neleží v rukách vlády, ale v rukách lidí. Již dlouho není pravda, že je možné vymlouvat se z vlastní občanské zodpovědnosti na vládu nebo na parlament. Není to vláda, kdo získal svobodu, ale tato země.
Přicházím k závěru. Prosperita této země neleží v rukách 20 mužů ve vládě, ani v rukách 200 lidí v parlamentu, ale v přičinlivosti a dělnosti miliónů obyvatel této země. Představa, že bohatství a blahobyt vznikají debatami v parlamentech a nebo na stránkách tisku, je lichá představa. Bohatství vzniká z práce a je udržováno šetrností. A jsou to tyto rysy společnosti, které lze označit za vychovanost, vzdělanost a kulturnost. Proto je kultura, vzdělání, výchova buďto prioritou v každém jednotlivém občanů nebo tomu tak není.
Tato vláda bude usilovat o to, aby se z hluboké deprese totalitního způsobu života společnost opět vzepjala svou prací, rozumností, uvážlivou šetrností i kulturnosti a vzdělanosti hodné úcty. Ale i tyto hodnoty, a právě tyto hodnoty musí společnost vytvořit. Samy nepřijdou a 20 mužů ve vládě lacině kritizovaných na to vydělat nemůže.
K bodu druhému. Všeobecně se dnes volá po koncepcích. Za tímto voláním se bohužel skrývá vžitá potřeba centrálně určeného plánu generální linie, jež bude rozpracována a iniciativně naplněna. Nepředkládám vám takovou koncepci. Řekl jsem to již na začátku. Chci vás informovat. Všechna slohová cvičení na téma koncepce jsou svým způsobem odsouzena k propadnutí, protože jsou žádána od jednoho zdroje, od ministra či ministerstva, nebo od vlády, nebo od někoho. Slovo koncepce, jak víte, znamená početí. K početí je potřeba dvou subjektů. K vytvoření koncepce dlouhého údobí a mnoha rozprav, které jsou vedeny tak, aby se soustředily kolem určitých krystalizačních bodů, konceptů budoucí systémové sítě. Tyto body jsou tím nejpotřebnějším co při nějakém úsilí o systémové změny potřebujeme. Jsou to totiž základní výchozí charakteristiky stavby.
Při svém nastoupení jsem zdědil šest ucelenějších názorů a desítky debatních výsledků, které zcela divergentně popisovaly situaci školství a možnosti postupu. I to je důležité vědět, protože to ukazuje na to, jak probouzející se společnost různorodě a protichůdně uvažuje. Je při tom jisté, že vývoj bez ohledu na to, co si myslí ten nebo onen, se bude vyvíjet po jakési výslednici sil, jež zde působí.
Materiál, který před vámi leží, je natolik koncepcí nakolik napomáhá tomu, že umožní konvergující debatu po jasně pojmenovaných koncepčních principech a otevře cestu legislativních opatření, zaznamenaných v závěrečné části, což umožní blížit se k načrtnuté ideji.
K plnějšímu pochopení problémů školství je dobré připomenout, že v životě společnosti neexistují nějaké oddělené sféry typu kultura versus ekonomie, humanita versus technika, materiální versus duchovní apod. Právě jejich oddělování vede k tomu, že se nevhodným způsobem jednostranně řeší neprávem vydělená, jako vyťatá oblast. Nicméně je třeba vzít v potaz, že ve školství výrazně vystupuje moment lidský.
Chceme-li celý organismus země dovést k občanské, liberální společnosti s tržním hospodářstvím, musíme počítat s tím, že to bude v různých částech společnosti probíhat trochu jinak. Ve školství pomaleji, protože se tam jedná o delší časové úseky, a protože vnitřní proměna lidí, nejen jejich povrchové jednání, trvá déle. Co by nám bylo platné, kdybychom rasantním způsobem zákonných nebo ekonomických pák dotlačili učitele k nějakému jednání. Nechceme novou ideologizaci, nechceme formální souhlas, chceme aby učitelé mohli svobodně, kvalitně učit, aby nalezli svou osobní, profesní a občanskou identitu, aby se konečně po tolika režimech a generacích s výjimkou první republiky mohli rovně postavit před své žáky a říkat jim pravdu, za kterou stojí a pro kterou nebudou pronásledováni.
Je zásadní otázkou transformace našeho školství, zda ji přijmou učitelé a vezmou za své dílo. Proto bylo třeba, aby byli při její formulaci, aby to bylo také jejich dílo. Radil jsem se s mnohými a diskutoval s mnohými. Na tom nic nemění skutečnost, že dnes, tak jak to čtete v novinách, stojí proti sobě dvojí pojetí školství. Vyhrocení otázky dopomáhá k řešení. Jedno pojetí lze stručně nazvat školstvím určitého řádu, řádu, který je podkladem a pokladem svobodného života lidí. Druhé pojetí lze stejně stručně nazvat školstvím bez řádu a bez cíle, školstvím, které povede ke svobodě, která bude nevyužitá, ale zneužitá a zplodí anarchistické, rozkladné síly.
Tržní, mechanistické přístupy zákonitě povedou k podbízení a k snížení kvality škol. Dále je třeba vidět, že změny ve školství nutně přicházejí o něco později, protože školství na jedné straně jistě určuje budoucnost, ale na druhé straně je určováno současným stavem společnosti tak, jak vznikl v minulosti. Koneckonců, každý i velký pedagog na základě minulých zkušeností vysílá své žáky do budoucnosti, o níž ví málo a často nic.
Ani Komenský, který byl velmi prozíravý muž, neunikl tomuto pravidlu. Jeho nádherná víra ve vzdělání byla, je a vždy poněkud zůstane naivní představou.
Samotný text informace je budován tak, jak je patrno z jeho obsahu. Konstatace potřeb, využitelnost západních zkušeností, dále se vychází od vnitřního života škol a pojednávání se vztahy zájmů občana a státu v dimenzi vzdělávací, ekologické, organizační. V závěru je připojen postup konkrétních prací ministerstva.
Prezentace jednotlivých problémů je provedena tak, že za jednotlivými tezemi následuje zdůvodnění, které implicitně odráží významnější rozdílné názory na danou věc. Pečlivý čtenář zde jasně vyčte, že chceme jít nikoli cestou divného kompromisu, ale cestou, která vylučuje nebezpečné extrémy. Je nadbytečné, abych opakoval jednotlivé teze programu, jsou obsaženy v předloženém dokumentu. Děkuji vám za pozornost.
(Potlesk.)
Zdroj:
https://www.psp.cz/eknih/1993ps/stenprot/008schuz/s008004.htm
