Článek
29. díl - příloha
Pokud má být legitimní, odborně kvalitní a současně demokraticky obhajitelné, musí splňovat několik zásadních podmínek: jasné vymezení účelu, přiměřenost sběru dat, ochranu soukromí dítěte, metodickou transparentnost, dobrovolnost či informovaný souhlas tam, kde je to nezbytné a velmi citlivou komunikaci vůči školám i rodičům.
Klíčové je pochopit, že otázky wellbeingu a SES nejsou běžná administrativní data. Dotýkají se rodinného prostředí, psychického prožívání dítěte, sociální situace, identity a často i velmi intimních oblastí života. Proto zde stát nemůže postupovat stejným způsobem jako při běžném testování znalostí.
1. Základní princip: oddělit výzkum od evaluace jednotlivce
Nejdůležitější zásadou je, že cílem šetření nesmí být diagnostika konkrétního dítěte, ale pochopení systémových podmínek vzdělávání. To znamená, že data nesmí sloužit ke klasifikaci dítěte, nesmí být používána pro individuální hodnocení, nesmí vytvářet psychologické profily žáků, nesmí být spojována s výkonovým hodnocením školy.
Šetření má mít statistické, anonymizované, populační a musí mít výzkumný charakter. To je zásadní hranice.
2. Jak má vypadat šetření socio-ekonomického statusu (SES)
2.1 Co je legitimní zjišťovat
SES je důležitý ukazatel, protože výrazně ovlivňuje vzdělávací výsledky, dostupnost podpory, domácí vzdělávací prostředí, přístup ke kulturnímu kapitálu.
Legitimní je proto zjišťovat například vzdělání rodičů, dostupnost knih doma, přístup k internetu, studijní podmínky, jazykové prostředí, počet sourozenců, dojíždění, přístup ke vzdělávacím zdrojům.
2.2 Co by se nemělo zjišťovat
Problematické jsou otázky na příjem rodiny, zadlužení, konflikty v rodině, politické postoje, intimní rodinné vztahy, psychický stav rodičů, detailní sociální problémy. Takové otázky překračují vzdělávací mandát školy, mohou stigmatizovat dítě, mohou narušit důvěru rodiny vůči škole.
2.3 Jak má být SES komunikován
Školám i rodičům musí být jasně vysvětleno, proč se data sbírají, k čemu budou použita, že nejde o kontrolu rodiny, že nejde o sociální screening jednotlivců. Komunikace musí zdůraznit, že cílem je porozumět nerovnostem systému, nikoli hodnotit rodiny.
3. Jak má vypadat wellbeingové šetření
Wellbeing je ještě citlivější oblast než SES. Zde je nutné rozlišit legitimní pedagogickou podporu a psychologickou invazi do soukromí dítěte.
3.1 Co je legitimní zjišťovat
Legitimní jsou otázky zaměřené na pocit bezpečí ve škole, vztahy mezi žáky, výskyt šikany, školní stres, přiměřenost zátěže, vztah k učiteli, podporu při učení.
Například: „Cítíš se ve škole bezpečně?“, „Máš ve škole někoho, na koho se můžeš obrátit?“, „Máš dostatek času na odpočinek?“, „Zažil/a jsi ve škole posměch nebo ponižování?“ To jsou legitimní pedagogické otázky.
3.2 Co by se nemělo zjišťovat
Velmi problematické jsou otázky na hluboké emoce, identitu, sexualitu, rodinné vztahy, psychické trauma, existenciální postoje, terapeutické sebepopisy, intimní sebereflexi.
Například: „Jak moc se přijímáš?“, „Jsi spokojený/á sám se sebou?“, „Jaké trauma tě nejvíce ovlivňuje?“, „Máš rád/a své tělo?“, „Cítíš se autenticky?“
Takové otázky překračují pedagogický a systémový rámec neanymizovaného šetření, přibližují školu terapeutické instituci, mohou dítě psychicky zatěžovat a často vyžadují odborné psychologické vedení.
4. Zásada minimální intervence
U wellbeingu by měla platit zásada: škola má vytvářet bezpečné prostředí, nikoli systematicky pronikat do nitra dítěte. To je velmi důležitý rozdíl. Škola není terapeutická klinika, není psychologická laboratoř, není nástrojem emocionální administrace populace. Její úloha je především vzdělávací, socializační, kulturní, formativní.
5. Jak má být šetření komunikováno
Komunikace je klíčová (v případě šetření ČŠI, květen 2026, byla nulová - šlo pouze o komunikaci školám, o technické instrukce, jak přípravit pracovních stanic, jak nahrát jména žáků daných tříd do systému ČŠI). Pokud stát komunikuje wellbeing ideologicky, případně vůbec, jako v tomto případě, je potřeba, aby si ČŠI přečetla vlastní příručku, jak komunikovat se školami, když doporučuje školám, jak mají komunikovat s rodiči.
Tímto vzniká systémová nedůvěra rodičů, odpor škol, pocit psychologického dohledu.
Správná komunikace by měla obsahovat
A) Jasné vymezení cíle
Například: cílem je zlepšit školní prostředí a identifikovat systémové problémy.
B) Vymezení hranic
Například: šetření neslouží k psychologické diagnostice jednotlivých žáků.
C) Transparentnost
Kdo data zpracovává, jak dlouho budou uchována, kdo k nim má přístup, jak budou anonymizována.
D) Dobrovolnost
U citlivějších otázek: možnost neodpovědět, informovaný souhlas, možnost rodičovského odmítnutí.
6. Jaké chyby jsou nejnebezpečnější
6.1 Psychologizace školy
Když škola začne: permanentně monitorovat emoce, vyžadovat introspekci, hodnotit psychickou otevřenost.
6.2 Moralizace wellbeingu
Když wellbeing začne fungovat jako ideologický rámec, univerzální pedagogická norma, měřítko „správného žáka“.
6.3 Nejasný mandát
Když stát (MŠMT, ČŠI, škola) nevymezí hranice, rozšiřuje monitoring bez veřejné debaty, kombinuje wellbeing s evaluací výkonu.
7. Závěrečný princip
Klíčová otázka nezní: „Má škola řešit wellbeing?“, ale „Kde končí legitimní péče o školní prostředí a začíná institucionální invaze do soukromí dítěte?“
Demokratický vzdělávací systém musí tuto hranici chránit velmi pečlivě. Protože vzdělávání bez důvěry nefunguje a škola (MŠMT, ČŠI, NPI) nesmí ztratit svou základní identitu jako instituce poznání, kultury a formace člověka.
