Článek
Jedna z nejhezčích věcí, které jsem v posledních měsících zažil, bylo poslouchat své dva syny, jak si povídají. Vymýšlejí si příběhy a nebo si na procházce „hrají“ počítačové hry: jeden vytváří scénář a nabízí tomu druhého možnosti, druhý pak hru ovládá svými rozhodnutími.
Sám něco podobného dělám, když vymýšlím příběhy svých knih. Je to na psaní moje nejoblíbenější činnost. Hrát si možnostmi jednání postav, přemýšlet, co by je tak ještě mohlo potkat na jejich cestě. Přicházet s dalšími alternativami a zuřivě škrtat do zápisníku. Samotné datlování textu do počítače už je proti tomu spíš dřina.
Přistál mimozemšťan
Poté, co nám na planetě přistála umělá inteligence ve formě Chat GPT, jsem se v ní samozřejmě začal vrtat. Už jenom z pracovního zájmu, jako SEO a obsahový konzultant a webový textař s ní prostě musím počítat. Proto si platím i Chat GPT-4, která je oproti nižší verzi mnohem vyspělejší.
Ale zajímám se o ni také jako spisovatel. Ptám se na nápady, nechám AI rozvíjet ty mé, vnutil jsem jí kus svého textu a nechal ji pokračovat. Ptal jsem se, jak se bude příběh vyvíjet dál.
Výsledek? PR článek to zvládne dokonale, propracovanější návod už trochu hůře. A vyloženě tvůrčí činnost? Pořád ještě tak docela ne, ale je děsivě blízko.
Pochopí určitou míru abstrakce, podobenství v textu, alespoň když se jí dodá kontext. Pokračování mého textu napíše, ale není to ono, není to můj styl, je to kostrbaté, alespoň v češtině. Do angličtiny převádí parádně.
Pokud má sama tvořit děj, většinou jde po vyšlapané cestičce. Rozvíjí příběh směrem, který je nejmíň nápaditý, nejvíc generický. Když se ptám na různé varianty příběhu, nedá mi nic, co by mě samotného už nenapadlo. Ale na druhou stranu - napadne ji toho hodně, napadnou ji věci, které napadly mě…
Bereme sami sobě - už zase
Jedno je už teď zřejmé: AI vytváří příběhy. Dělá to, co já, co dělají moje děti. Vytváří z ničeho něco pomocí slov. Činnost, která je hluboce lidská, aspoň já jsem ji za takovou měl.
Když jsem o tom přemýšlel, došlo mi, že to není poprvé, co jsme si nechali něco bytostně lidského vzít, „outsourcovat“ technologií, kterou jsme sami stvořili.
To samé jsme si nechali udělat s hudbou. Místo vlastního zpěvu nebo vlastní hry na hudební nástroj máme hudbu reprodukovanou. Nahrazujeme hlubokou potřebu tvořit rytmus a melodii její náhražkou, která vyžaduje méně energie.
To samé se snad dá říct i o sportu. Místo vlastního sportování sledujeme sport jiných, stejně jako u profesionálních muzikantů lepších, než jsme my. Outsourcovali jsme ho.
A když jsme u pohybu, kvůli dopravním prostředkům jsme se vzdali další činnosti, která nás propojuje se světem kolem nás i sebou samými - přirozeným pohybem po svém životním prostoru pomocí chůze nebo běhu.
Když se vrátím na začátek, ke psaní a příběhům, možná je i kniha takovou technologií, která nám něco bere: vyprávění a poslouchání příběhů mezi lidmi navzájem.
Vím, že obav a někdy až šokujících předpovědí je teď ve spojitosti s nástupem AI hodně. Ta moje je proti nim nepodstatná. Nenechme si ale vzít svou tvořivost. Bez ní nejsme nic.
