Článek
Konečně jsem našel práci. Při hledání hraje značnou roli věk. A vytrvalost. Člověk občas přemýšlí, co je cennější, zda zbývající čas, kdy zdraví ještě slouží a nebo peníze. Ty jsou sice potřeba, ale ne za každou cenu.
Hledám práci po dvaceti letech, kdy jsem se živil jako OSVČ. Chtěl jsem to ještě překlenout, firma skomírá postupně. Dotlačit to do předčasného důchodu. Posunuli ho a zvedli mi výdaje na sociální a zdravotní pojištění. Tím to pro mne skončilo.
Spousta lidí si plete živnostníka, který má každého zákazníka jiného, s režimem, kdy jdou všechny platby od jednoho klienta a je to jen varianta na zaměstnance. Postupně došlo k posuvu, kdy jsou vlastně zaměstnanci skoro všichni, ale někteří jako živnostníci. Pokud ale člověk má každého klienta jiného a vybírá od každého jen menší jednorázovou částku, tak se to v mém případě již nedá ustát. Bohužel nejsem instalatér nebo elektrikář, kterého potřebují všichni a často. Mám specializaci na IT pro drobné klienty a došlo k posuvu. V mém oboru se to bere tak, že člověk selhal, když vydělává jen na přežití. Správný živnostník v IT přece dělá pro jednoho dva zadavatele, nejlépe v zahraničí a topí se v penězích. Jako vždy někdo legislativně smíchal jablka s hruškami a určil pro ně shodná pravidla. A já to bohužel nezvládl. Vyžebrat na někom, pokaždé jiném, každý den více než tisíc, to nezvládám. A pod tuto částku to při současných a budoucích odvodech i cenách energií a potravin už nedává smysl. Technika již není tak poruchová jako dříve, všechno je čím dál levnější, moc se neopravuje, věci se kupují nové. Klientů ubývá. Na to, abych si zaplatil reklamu nemám, ani mi to už nedává smysl. Těch pár zákazníků, kteří jsou stálí, také ubývají. Někteří končí, jiní jdou do důchodu a když se mají odvody zvyšovat na sto tisíc ročně a výše, tak to prostě nejde. Proto jsem to vzdal a začal hledat práci.
Po zkušenostech s několika pohovory jsem nyní přehodnotil priority. Už netrvám na kvalifikované práci. Ani na svém oboru. S člověkem si krásně popovídají, je to výslech, až je to nepříjemné a v podstatě si pak člověk říká, zda se náhodou nezúčastnil seance ve stylu francouzského filmu „Blbec k večeři“. V tom příběhu nešlo o pohovory, ale o večeře. Alespoň tam dotyční byli dobrovolně a nebyli v nouzi. Různí zazobanci a honorace si zvali pro legraci na povídání nejrůznější podivíny, které pro ně vytipovávali jejich známí. Cílem toho snažení bylo, aby se pánové bohatí dobře pobavili. Strašně je zajímalo, co kdo z těch pozvaných lidí dělá a čím se zabývá, povzbuzovali je v jejich vyprávění, ptali se na detaily a předstírali zájem. Ve skutečnosti se těmto zoufalcům jen v duchu posmívali a utvrzovali se ve svém statusu mocných, kteří si pro zábavu zvou různé „komiky“ a ti ve své naivitě ani nevědí, že účinkují pro pobavení všech.
Musím říct, že z posledního pohovoru jsem měl přesně tento pocit. Popovídali jsme si, já byl ten, kdo rozdává informace, divže ne i o tom, co mám doma v lednici. Nedozvěděl jsem se vůbec nic, dokonce ani to, zda jsem prošel. Nejdříve to člověku nedojde, ale pak si tak nějak uvědomí, že to samé jsem už vlastně absolvoval před pětadvaceti lety. Bylo to u nějaké rodinné firmy zabývající se akumulátory, kde se mnou seděl i nějaký strojvedoucí a pak nějaký snad vědec v plášti nebo si na to alespoň hrál. Na pohovor nás tehdy pan majitel zval po třech, abychom se jako vzájemně trumfovali, kdo je lepší. První otázka byla „co víte o akumulátorech“. Tehdy v televizi běžela hra „Chcete být milionářem“ a pán se zřejmě inspiroval. Měl tehdy navrch a člověk si odnášel jen nepříjemný pocit z výslechu a nějaké divné soutěže. Za dva týdny pak volala jeho sekretářka s tím, že jsem sice nebyl vybrán, ale pan majitel si zatím nevybral nikoho. Ještě měsíce se jeho inzerát všude objevoval. I tak si může někdo beztrestně dokazovat, jaký je borec a vyslýchat stovky lidí v nouzi jen tak. Možná nějaká terapie, těžko říct, bylo to divné. Hlavně ta hra „pohádejte se“. To byl tedy extrém.
Pak jsem přišel do zahraniční firmy. Američan, který měl za úkol tady něco vybudovat, tak si nepotřeboval nic dokazovat a na jedno sezení jsem byl přijat, i když jsem potřeboval překladatele. Místo zkoušení z toho, co jsme brali za matematiky ve škole, se ten člověk omezil jen na větu : „Teď si tady pořádně prohlédněte všechna pracoviště a až budete hotov, položím vám jedinou otázku.“ Za 20 minut jsem dostal otázku: „Co byste tu změnil a udělal jinak.“ Odpověděl jsem, někdo to přeložil a byl jsem přijat jako jeho zástupce. Spíše třetí v řadě. Ten druhý uměl anglicky. Ale bez řečí a hned. Ani maturitní vysvědčení nikdo nepotřeboval vidět. Jenže to mi bylo třicet let. Myslelo mi to rychleji, lépe jsem viděl a všechno bylo lepší. Kdyby to nepřestali financovat Nizozemci kvůli právním kiksům s ČR, byl bych tam dodnes.
Nyní je mi 55, všude samá personalistka, posílají mi vždy instantní odpověď: „Mrzí nás, že vám nemůžeme dát lepší zprávu. Přejeme vám hodně štěstí.“ Amerického šéfa, který by řešil najímání lidí a zajímala ho jen praxe, toho už asi nikdy nepotkám. Doba se změnila. Člověk dnes musí napsat na papír, že je tragéd, který zkrachoval a potřebuje pomoct. Zkoušet se zalíbit a žebrat o práci. Pak tento papír s kontaktem rozeslat na všechny strany, co možná nejvícekrát, ať o jeho selhání ví celý svět. Výborné. To je panečku masochismus. Někomu to tak třeba nepřijde, ale mě to tak přijde.
A výsledek? Další a další investovaný čas a pochyby, zda by místo práce v oboru, využití zkušeností nebo alespoň posluhování těm, kdo jsou nyní in, tak zda by nebylo lepší změnit obor. Třeba proběhnout všechna pracoviště s hadrem a smetákem nebo tam protlačit stroj jako uklízeč. Na nějaké minimální peníze si přijít také, mít zkrácenou pracovní dobu, čistou hlavu a dělat něco, co nikdo dělat nechce. Nemuset se pořád nechat někým hodnotit a vyslýchat. Také si uvědomuji, že každá hodina mého času je už podstatně cennější, než ve třiceti letech. Sleduji lidi kolem sebe, jak obíhají lékaře čím dál tím více a jsem rád, že zatím snad nemám nic závažného. Ale také mám občas polízanice. Migrénu třikrát do měsíce, že prostě člověk nevstane a 12 hodin je vyřízený. Nejsem si jist, zda to zaměstnavatel pochopí. Ale jsem si jist, že pokud na to budu chtít i tu nejnižší invalidku nebo nějaké úlevy, tak že to rozhodně nikdo chápat nebude. Protože právě teď funguji, nedostanu žádnou úlevu na nic. Dokud mi nechybí noha, jsem zdráv. Znám posudkové lékaře, obíhal jsem je s babičkou. Od dob Švejka se toho podle mne moc nezměnilo. Nemá smysl to vůbec řešit. Ale v práci bych se musel modlit, ať to vyjde na víkend, kdy mě to chytne a nebo se nacpat prášky a pak všem vysvětlovat, že jsem dnes totálně tupý a skoro nevnímám a dělám chyby. To je prostě věk.
Takže jsem to řešil a řešil, až jsem to vyřešil tím, že jsem se přihlásil na brigády. Je to jen za legrační peníze, není to nic kvalifikovaného, ale jsem tam se dvěma mě podobnými a střídáme se podle toho, komu zrovna dnes není špatně. Většinou vyhrávám zatím já.
Minulý týden jsem montoval ohradníky. V tlustém vaťáku se to celkem dalo. Už aby bylo jaro a zase svítilo sluníčko. Jakmile rozkvetou sněženky, země se zazelená a ostré slunce zasvítí, člověk to uvidí zase všechno úplně jinak. Hlavní je, že dýchám, že mám na jídlo a že mě nikdo neštve. Každá hodina mého života je neopakovatelná a nevratná. Je lepší ji strávit na čerstvém povětří a pracovat si svým tempem a na svém kusu ohradníku, než být v komůrce bez kyslíku s mnoha lidmi namačkán a zavřen u blikajících monitorů a nesmět opustit vydýchaný prostor ani o sekundu dříve, než je normalizováno.
Kdoví, zda jsem nedělal celý život chybu, když jsem se pořád jen dobře učil a pak se snažil dělat kvalifikovanou práci. Tu nekvalifikovanou sice zkouším teprve 14 dní, ale jakmile se oteplí, bude to fajn a čistá hlava, žádné telefonáty, žádné šoky a maléry. Odpadne urgentní řešení kdovíčeho, kdy v Indii programátoři něco změnili a vám v ČR slítne operační systém. Nic takového tady rozhodně nehrozí. Mám jen ty problémy, které před sebou jasně vidím. Třeba to, že dojdou šrouby nebo podložky. A že kolega někde v trávě ztratil šroubovák. Je starší, už tak dobře nevidí.
Tak jsem vlastně rád, že vše dobře dopadlo a práci mám. Ani jsem nemusel na pracák. Stejně jsem se toho bál. Slyšel jsem, že jakou práci vám vyberou, tu musíte vzít. Doufám, že je to pověra, ale nevím. Třeba by mne z pracáku poslali do hutí, jako mého dědu. Kdovíco mohou udělat v rámci hledání místa a toto bych fakt nedal. Nesnáším spálenou strusku ani když jen řežu rozbrušovačkou. Můj děda v padesátých letech dostal od strany a vlády jako bývalý živnostník košíkář za odměnu umístěnku do hutí. Přišel o všechny vlasy, měl nějaké úrazy, v rámci zlepšovacích návrhů místo grafitu na prorážení používali náhražku a pak to vytékalo samo nevyzpytatelně. A on, aby ukázal, jaký je chlapák, tak v hutích vydržel 15 let. Podlomilo mu to zdraví. Důchodu se nedožil. Já takový chlapák rozhodně nejsem. Když mě současná strana a vláda finančně odrovnala a musím se rozkoukávat kudy kam, dal jsem si jako prioritu přežít a toho důchodu se dožít. Tak snad se povede.
Držte mi palce.
