Článek
Přečetl jsem si článek o neúspěšné studentce, kterou po mnoha letech studia vyhodila škola od závěrečné zkoušky. Neobhájila totiž diplomovou práci. Studentka tvrdí, že vedoucí diplomové práce nebyla svědomitá, soud vše odmítl, protože na žádné z věcí neshledal vady. Šlo o lékařský obor. V podstatě nic převratného. Přesto jsem si uvědomil jednu zásadní věc. Možná to není tento případ, ale jde o situaci, kdy dojde k ukončení studia v této souvislosti. Přijde mi nelogické až nesmyslné, že jediná zkouška znehodnotí mnohaleté studium a nelze ji zkusit znovu. A pak znovu. Třeba i pětkrát. V životě to tak také nefunguje.
Kdybych měl na všechno jen jeden až tři pokusy a buď to bude perfektní, a nebo jsem prohrál a už mě k tomu nikdo nepustí, tak bych nenaprogramoval žádnou aplikaci. Pořád mne prostředí napomíná, že jsem tady zapomněl středník, tady mám překlep, tady jsem neukončil smyčku. Je úplně normální dělat chyby. Také je úplně normální, že každý den člověk není ve formě. Když mám občas den „blbec“, tak bych se snad poslal pryč i já sám. V takový den nemá cenu nic dělat a vím, že kdybych šel na nějakou zkoušku, tak je to konečná. Ale život funguje jinak. Úkoly se rozdělují na menší a menší, dělají se postupně, když to nejde dnes, udělá se to zítra. Když se něco nepodaří napoprvé, analyzuje se, kde byl problém a ten se řeší a zkusí se to znovu. A znovu. A ještě jednou, dokud se věc nedosune tam, kde ji člověk chce mít. Pokusů je neomezeně, dokud všem a hlavně tomu, kdo je dělá, nedojde trpělivost, síly nebo odhodlání. Ne nadarmo se říká, že pro život je nejdůležitější vlastnost vytrvalost.
Proto příliš nechápu model, jak funguje školství a považuji to za nějaký historický relikt. Tím neříkám, že jinde na světě to není stejné. Jen říkám, že já to vnímám jako chybu, protože je to nelogické a neodpovídá to reálnému světu a tomu, v čem bude pak absolvent po zbytek života fungovat. Chápu, že škola je příprava. Chápu, že škola je prověrka schopností, inteligence, píle, ochoty se dlouhodobě podřídit nějakému řádu a splňovat určité normy.
Ale přijde mi velmi nehospodárné, aby škola investovala do někoho tisíce hodin, aby i on investoval tisíce hodin a pak aby stačila jediná neúspěšná zkouška. Pokud se nepodaří na třetí termín, pak následuje totální krach studia. Proč by to člověk nemohl zkusit i pětkrát či desetkrát? To na něj nemají čas? Nebo jsou si jisti, že už lepší výkon nikdy nepodá? Jak to mohou vědět? Jak říkám, přijde mi to hodně nelogické až nesmyslné.
Chápu, že v dřívějších dobách bylo málo učitelů, neexistovala technika, vše bylo nastaveno tak, že jen několik zkoušek v životě určilo směr, jaký ten život bude. Vysokoškolák nebyl každý druhý a bylo to jen minimální procento populace. Počítače neexistovaly. AI si nikdo ani nedovedl představit. Ale dnes je z mého pohledu bezdůvodné, aby zůstala pravidla skoro stejná jako před sto lety. Kapacity na opakované zkoušení tu jsou. Technika na dodatečnou výuku tu je. Internet, počítače. Jediné skutečné omezení je odhodlání, čas a finance člověka, který systémem prochází.
Nevidím vůbec žádný důvod studenta ze systému vyřadit kvůli jediné zkoušce. Přijde mi naprosto absurdní, aby mu škola „zkazila život“ kvůli jedinému nepovedenému dni, jedné nepodařené práci. Cena, kterou student zaplatí, aby se dostal k závěrečným zkouškám na vysoké škole, je podle mne extrémní. Je to kus života. Nedokážu pochopit důvod, pokud byl student skutečně neschopný a nikam to nevedlo, proč jej o této skutečnosti někdo neinformoval již po roce, po dvou. Také nechápu důvod, jak může dobrý hospodář, kterým přeci ta škola má být, plýtvat svou vlastní prací a časem. Zušlechťuji někoho jen proto, abych ho pak vyhodil? Proč?
Mám velikou obavu, že mnoho vysokých škol (respektive jejich autorit) nechápe podstatu procesu, který na nich probíhá. Je to vzdělávání lidí. Každý je jiný, jsou i trémisté, aspergeři, existuje spousta handicapů, které nejsou vidět, ale při zkoušení se pod časovým a nervovým tlakem projeví. Pokud má někdo vůli, cíl a schopnosti, není normální mu zavřít cestu. Každý vzdělaný člověk, který následně funguje v praxi, je velmi cenný. Chybí zubní lékaři, chybí pediatři, za pár let bude chybět zřejmě spousta dalších oborů. Naprosto souhlasím s tím, že školy musí mít vysoké standardy, aby pak nedošlo k poklesu kvality péče či vzdělání. Ale vysoké standardy se nedosahují tím, že někomu zablokuji cestu. Podstatné podle mne je, aby to každý mohl zkoušet, dokud mu nedojde, že na to skutečně nemá. A aby měl čitelnou zpětnou vazbu a hodnocení bylo opravdu exaktní.
Když se soudíte, také všechno nerozhoduje jeden soud, soud prvního stupně. Můžete se odvolat, aby nemohlo dojít k chybě vlivem jediného člověka, jediné komise. Ke znaleckému posudku lze udělat revizní znalecký posudek. Po odvolání lze dát i dovolání. Opravné prostředky jsou základ toho, aby nebyla nikdy učiněna nikomu nespravedlnost a aby měl člověk šanci se obhájit. Pokud se studentka musí obhajovat u soudu, namísto aby dostala opravný pokus nebo mohla zpracovat náhradní práci a dostala nový termín, pak myslím, že je něco hodně špatně.
V reálném životě vždy vše končí v okamžiku, kdy ten, kdo chtěl něčeho dosáhnout, tak sám pozná, že na to nemá. Nevidím žádný důvod, proč by nemělo vysoké školství dávat druhou, třetí i další šanci, samozřejmě při stále stejných pevných hodnotících kritériích. Vždyť lékaře opravdu potřebujeme. To není žádný úspěch je vyházet jen proto, že si na ně neuděláme znovu čas a nedáme jim další pokus. Podle mne je to veliká škoda a chyba systému.
Zdroj:
https://www.novinky.cz/clanek/krimi-studentka-neobhajila-diplomku-a-zacala-se-soudit-vinu-hazi-na-vedouci-prace-40462474
