Článek
Dnes už asi není možné zjistit, kdo poprvé nazval pranepatrnou rybářskou vísku Místem Srazu tedy v řeči Beduínů Dubaí. Ještě větší záhadou jsou okolnosti, za kterých zdejší chytré hlavy pojaly nápad z naprosto a úplně bezvýznamné „díry“ na vyprahlém pobřeží udělat přitažlivý cíl stovek miliónů návštěvníků z celého světa.
Na počátku po roce 1960 byla ropa. Místní šejkové uvážlivě nepřelili hromady peněz za hranice vlastní země, jako mnozí naši či třeba téměř všichni ruští boháči. Emírové postavili za ně především školy, nemocnice a silnice.
I ve druhém kole nebyla Dubaj nic moc. Navíc se zdálo, že ropa brzy dojde. Šejkové od nepaměti uvyklí pečovat o prosté příslušníky kmene usilovně přemýšleli, kudy dál, aby bylo dobře. Vymysleli do slova a do písmene velké věci.
Teprve ve třetím kole na úplném konci dvacátého století záměrně začali hnát město do výšky, aby byla Dubaj dobře vidět třeba i z druhého konce světa.
Smělý plán se podařil, například za pouhou miliardu a půl dolarů postavili nejvyšší budovu na Zemi, která vysoká jen přes osm set metrů, přesto dokáže jako maják ukazovat na tisíce kilometrů poutníkům kurz přímo do Dubaje - kde mohou utratit a utrácejí, své peníze.
Co se za stejné období podařilo vybudovat u nás doma?
Důchodce je optimista a věří, že ty kousky dálnice rozfrcané tam i onde, se jednoho dne opravdu spojí v síť a vypukne pravý rozkvět naší vlasti. Pak konečně budeme rozvojovou zemí. Těšme se.
Čtvrteční ráno dne 16. ledna 2025 okolo 6:55 začalo v jídelně konfliktem. Na jedné straně fronty byly dvě obyčejné německé důchodkyně, na druhé pracovitá obsluha. Než si dámy rozmyslely, co si k snídani na talířky naloží, odnesli jim nedopitou kávu.
Důchodcova manželka spor urovnala. Němkám objasnila zdejší způsoby, které pravidelní čtenáři tohoto cestopisu dobře znají. Vedle kafe pokládáme v Dubaji telefon, na znamení ještě přijdu, jak se podrobně píše v díle: V Emirátech se nekrade.
Emirátské mravy. Mobil leží u kávy vpravo dole
Němky dubajským pravidlům nevěřily (ve vlasti by jim asi mobil někdo rychle zčořil). Místo telefonu posadily ke stolu manžela. Podle věku nepochybně šlo o bývalého vojáka Bundeswehru nebo Volksarmee znalého výkonu strážní služby.
Já jsem přišel až po bitvě. Vyslechl situační hlášení a nacpal se klobáskami, míchanými vejci, okurkou a rajčaty, která i tady u Perského zálivu byla jako naše zimní bez vůně i plné chuti. (Prokletí skleníkové hydroponie.)
Občerstvení a plní síly vyrážíme na vrchol či jak se tady říká a píše At The Top, čímž se myslí vyhlídková terasa nejvyšší věže světa.
Razíme dvacet kiláků metrem a pak pěšky nadchody do Dubai Mallu. Stíháme jen tak tak. U orientační tabule padlo rozhodnutí jít vlastní zkratkou. Místo vstupu do nebe skončili jsme v podzemním parkovišti.
Klasická ztráta orientace.
Vracíme se do nákupní galerie a dál jdeme jako děti podle šipek pod stropem. Za pět šest minut hodně rychlé chůze řadíme se do fronty za ostatní turisty. Mezi tkalouny hadovitě trasovaných uliček postupujeme zvolna vpřed.
Pak se projevila síla peněz, která především utváří náš svět. Pořadatel u odbočky rozpoznal, že máme předplacené vstupenky do prostředního nebe ze tří možných. Uctivě nás poslal liduprázdnou zkratkou přímo k pokladně.
Od kasy přecházíme do čekárny se stěnami barvy uhlí. S laskavým úsměvem nám na oděv lípla průvodkyně okrouhlou samolepku s písmeny PREMIUM.
Chalífova věž má tři vyhlídky. Prostý lid se za 179 dirhamů může podívat dolů z výšky pater 124 nebo 125 (456 m). Ti lepší cestovatelé, třeba my, ve skupině nejvýše padesáti osob mají přednost u výtahu a míří do 148. patra (556 m). Nahoře je čeká káva a zákusek vše za 379 dirhamů.
Burj Khalifa má ještě jedno nejvyšší nebíčko. Vstupenka přijde na 749 dirhamů a na Dubaj se hledí ze 154 patra (585 m). O třetím nebi nic víc důchodce neví. (Jeden dirham byl za šest padesát.)
Z prémiové čekárny se jde svižnou chůzí dobrých deset minut asi podzemními chodbami (jen velmi vzácně je ve stropě okno) ke dveřím výtahu. Naše upřednostněná skupina dlouho nečekala. Jízda byla nudně plynulá, věřte mi.
Důchodce už zažil i jiné a mnohem delší výtahy. Třeba ty, co ho z hloubky 940 metrů v dole na kamenné uhlí drncavě tahaly na den. (Důl AZ v Orlové).
Patro 148 uvítalo důchodce s manželkou trochu zvláštním světlem. Aby se celá budova k nepřežití nevyhřála, skleněné tabule fasády odrážejí dvě třetiny slunečního záření.
Moje Magda nevnímala věž zrakem, ale nohama. Prý se lehce houpala.
Burj Khalifa se ale ve větru kymácí jen nepatrně. Proudy vzduchu se opírají do členité věže způsobem, který vyvolává síly navzájem působící proti sobě.
Za pocitem nejistoty byla nejspíš propast za oknem hluboká víc než půl kilometru.
Pohled z výšky 556 metrů směrem na jihozápad
Na rozdíl od letadla máme čas si vše pečlivě prohlédnout. Je fantastické hledět svrchu na třistametrové mrakodrapy Downtownu. Vypadají prťavě.
Když jsme se vynadívali na všechny strany, přišla doba na časně dopolední kávu. Chvilku trvalo, než jsme se probojovali na řadu. Fronta se v prémiovém salónku nestojí, jen je třeba oslovit v pravý čas servírku či číšníka.
Konečně my v pohovce, kafe na stole.
Byl tu zážitek dne.
Neposedná lžička náhle a nečekaně z hrníčku vyskočila. Nebyl to důchodce, kdo několika kapkami potřísnil koberec 556 metrů nad zemí. Prostě stalo se.
Nehoda prošla bez povšimnutí. Ostatní prémioví popíjeli džus nebo kávu a klábosili. Dva nebo tři také prémioví kluci asi 6 - 8 let si soustředěně hráli s napůl vypitými petkami. Házeli láhve do vzduchu tak, aby po dopadu na desku stolku zůstaly stát. Pecky to byly náramné.
Já, dříve i asistent pedagoga, věděl jsem jak v souladu s pokrokovými výchovnými trendy postupovat dál.
Patro 148 má i nezastřešenou terasu s dřevěnou podlahou a vysokou obvodovou stěnou. Důchodce si s čistou hlavou vyšel na čerstvý vzduch. Kdo uteče, vyhraje.
Otevřenou vyhlídku střeží ostražitá služba. Slečnu se sklenkou džusu ihned vykázala. Správné opatření. Mezi tisíci turistů se na beton najde nejeden magor bezmozek, který by pro bezva srandu něco přehodil.
Sjeli jsme sto metrů do patra 124. Lidstva násobně víc, střechy mrakodrapů viditelně blíž. Také obchůdky se suvenýry, nějaké občerstvení. Magda pár drobností pořídila pro naše přátele zanechané doma.
Pohled z výšky 456 metrů. Vlevo dole Dubai Mall. Modré jezero je hluboké asi 1,6 metru.
Cestou dolů je ve výtahu téměř úplná tma. Proč nevím. Husté přítmí využil jsem k jazykové skopičině. Uprostřed chumlu Číňanů z Malajsie pronesl jsem jejich řečí: „Já se bojím.“
Rozuměli. Okamžitě se rozchechtali.
Jsme zase dole na zemi. Ve skvělé náladě jdeme nakupovat do sousedního megaobchoďáku. Pojďte s námi.
Příště: Omamná přitažlivost konzumu.
Součástí cestopisu je snad působivé doprovodné video ( 4:02 min) z dubajského veledomu.
S úctou a poděkováním za pozornost bývalý, jak už víte, horník a pomocný učitel Jiří Macoun.
PS: Klopotnému hledání statí Důchodce v Dubaji se lze vyhnout nastavením „sledovat“ v záhlaví stránky.
Tip autora: Minulý pohodový díl, který zmeškala významná část čtenářů (svinčík jako sociální podpora), naleznete zde.
