Článek
Proveďme myšlenkový experiment. Vraťme se v představách pár desítek let zpět, do období zrodu nového technologického odvětví, kterému dnes říkáme kosmonautika. Jakmile se spolehlivost raket zvýšila na tři úspěšné starty na jednu katastrofu, napadlo konstruktéry posadit do stroje chlapíka a vystřelit ho do mimozemského vzduchoprázdna.
Raketové střely přišly okolo roku 1960 na nepředstavitelné peníze. Bylo záhodno postupovat uvážlivě. Kosmickou loď za miliardy dnešních peněz nebylo přípustné svěřit komukoliv.
Parametry výběru byly tvrdé, vysokoškolské vzdělání, naprosté zdraví, až nepřirozeně vysoká inteligence. Přihlásily se stovky, ne-li tisíce uchazečů. Z nich několik desítek nejvzdělanějších a nejzkušenějších podstoupilo následné testy. Vypadli při nich i jen velmi mírní psychopati a jiné nepatrně od normy odlišné osobnosti. Zůstala hrst dokonalých. I tu znovu pečlivě přebrali.
Ve finále vycvičili, proškolili a vytrénovali pár jedinečných es. Postupně je stříleli do vesmíru. Pečlivost se vyplatila. Ani jedna kosmická loď neutrpěla nehodu vinou osádky. Spíše ti skvělí muži zabránili nejednomu průšvihu a nerozplácli se o Měsíc.
Svěřit rakety profesionálům v oboru se vyplatilo. Miliardy nepřišly vniveč.
Vraťme se k paradoxu demokratického státu. Celková hodnota malé země, jakou je Česká republika, o mnoho řádů převyšuje cenu té nejdražší kosmické rakety. Hodnotu lidských životů nepočítaje.
Přesto na rozdíl od rakety (letadla, lokomotivy aj.) ovládání státu svěřujeme těm, kteří se především na občany mile zubí z plakátů volebního klání. Ano, pouhé sympatické vzezření je základní kvalifikací pro ty nejdůležitější úkony při správě země.
Srovnávat pilotáž prvních a nedokonalých vesmírných člunů s vedením státu je jistě ošidné. Být předsedou vlády nebo ministrem čehokoliv je vysoce komplexním oborem činností, které šíří úkolů převyšují nároky kladené na astronauty. Přesto není po uchazečích o vrcholné pozice ve státní byrokracii požadována ani ta nejmenší odborná kvalifikace.
Mlčky předpokládáme, že se vlastně nejedná o náročnou práci v běžném slova smyslu, ale o jistý druh umění podobný talentu úspěšných vojevůdců.
Proslulí generálové a velitelé ale vždy měli za sebou buď hluboké zkušenosti (ve středověku a dříve) nebo důkladné vojenské akademické vzdělání (od konce novověku do současnosti).
Zásadní omyl teoretiků novodobé demokracie spočívá v nesprávném předpokladu nadřazenosti výsledků volebního procesu znalostním předpokladům a profesionálním dovednostem kandidátů.
Vzdělávací instituce zaměřená na výchovu budoucích představitelů státní správy, podobná vojenské akademii, by do jisté míry vytvořila alespoň minimální předpoklad občasného výskytu odborně zdatných pracovníků a pracovnic na vrcholu mocenské pyramidy.
V současném systému politických partají je ovšem takové řešení nepřijatelné, protože by z principu do budoucna ohrožovalo existenci temných politickostranických struktur působících na dění ve správním aparátu země.
Nepřímým důkazem nízké úrovně státní správy a dokladem existence šedé politiky v našem demokratickém státě jsou neustále rozbité vozovky, sesuvy dálnic, chyby v infrastrukturálních projektech, most hozený před rozjetý rychlík, pozoruhodné rozsudky soudních instancí, inflace, živelný růst dluhů, chabá podpora hospodářského růstu, zneužívání dotací, neefektivní výdaje rozpočtu, prázdný sklad alkoholu v úřadu prezidenta, klesající úroveň všeobecného i odborného vzdělání a podobné výstřelky.
Neoddávám se nereálným snům. Odborně zaměřená příprava budoucích kandidátů na ministry vlády by nedokázala sama o sobě zbavit politiku nánosů špíny a lumpáren, ale silnice by třeba mohly být o trochu lepší a demografické vlny by zřizovatele škol pravidelně nezaskočily. I to bych bral.
Všeobecně nevzdělaní a profesně nepřipravení političtí správci země vzešlí jen z volebního výsledku manipulovaného PR agenturami bohužel nikdy a za žádných okolností stav nezlepší.
