Článek
Již drahně let se v období zápisů do základních škol ve sdělovacích prostředcích probírá velmi neblahý jev - spádová turistiky nových prvňáků. Žurnalisté ovšem jaksi pomíjejí příčinu jevu, který je v prvé řadě vnějším projevem nefungující státní správy.
Nejprve trochu ideálu. Školní docházku by měl každý kluk nebo holka začínat ve škole nejblíže svému bydlišti. Pro rodinný život by takový stav byl nejpříhodnější. Naprosto skvělé by bylo, kdyby děti mohly chodit do takové školy pěšky po naprosto bezpečné trase z hlediska možné zločinnosti a dopravní situace.
Vlastně by měla být dopravní obslužnost jediným kritériem při výběru školy, protože úroveň jednotlivých ústavů by byla v podstatě na úrovni běžného občana nerozlišitelná. Rodičům by nestálo za námahu trápit se porovnáváním drobných rozdílů ve způsobu vedení té které školy.
Jaká je skutečnost? Nemalá část rodičů je nadmíru znepokojena nízkou úrovní výuky a výchovy na jim příslušné spádové škole, takže využívají mimořádně krkolomnou cestu do jiné školy fingovanou změnou bydliště dětí či celé rodiny.
Kdo za to může?
Rodiče v žádném případě ne. Ti naopak zaslouží slova uznání za starostlivost o nejlepší možné vzdělávání vlastních potomků. Plnou odpovědnost nese neschopná státní správa: Ministerstvo školství, školní inspekce a zřizovatelé.
Ryby smrdí od hlavy. Odpovědnost za tu kterou ZŠ nese zřizovatel, tedy obecní úřad nebo magistrát, protože vybírá a ustanovuje do funkce ředitelku nebo ředitele školy. Proces je zatížen zřejmými negativy. Obecní úřady mnohých malých, ale i velkých obcí mají velmi malou, či dokonce skoro nulovou schopnost rozpoznat u uchazečů o post šéfa školy profesionální předpoklady. Pedagogickým neználkům z řad obecních zastupitelů je pak často každý dobrý, zejména fajn kámoš, je-li v obci bytem aspoň nějaký pedagog.
Zajisté ne všichni ředitelé a ředitelky jsou špatní, ale ti, kteří vedou školu tak, že se část rodičů její spádové oblasti vyhýbá, by měli být v hledáčku zřizovatele. A úředníci nástroje mají. Jednak určují odměny ředitelů a ve lhůtách daných zákonem vypisují výběrová řízení. Je-li škola považovaná občany za nedobrou, nese největší díl odpovědnosti vždy zřizovatel, tedy zastupitelé obce.
Jedním z největších omylů českých demokratů po převratu v roce 1989 je právě systém zřizovatelů a právní subjektivity základních škol. Nebude-li změněn – profesionalizován a do jisté míry oddělen od obecní vrchnosti - bude školská soustava vždy výkonově roztříštěná. Průvodním jevem takového stavu jsou a budou velké rozdíly v úrovni vzdělávání na jednotlivých základkách, protože jen v jednotě je síla, jak Čechům dávno moudře, byť marně, naznačil už kníže Svatopluk.
Zasmrádlá je i školní inspekce, protože jestliže bují ve státě jev zápisové turistiky způsobené přílišnými odchylkami v úrovni jednotlivých škol, neplní zmíněná instituce ani trochu svůj účel.
Z praxe je všeobecně známá mimořádná záliba inspektorů a inspektorek studovat důkladně především dokumenty školy, přestože kontroloři dobře ví, že papír snese a unese všechno. Dokumenty ok? Škola také? K čemu je to dobré, když se stav nelepší?
Náprava je v tomto případě snadná. Inspekci zrušit, protože z principu nelze jakoukoliv byrokratickou strukturu jinak optimálně zreformovat. Jistý druh prověrek a kontrol je ovšem vždy žádoucí. Nově založená instituce by měla být obsazena zásadně odborníky, kteří nikdy ve staré inspekci nepracovali, aby nezamořili nově povstávající pracovní prostředí infekcí přežitých postupů.
Jakou úlohu by mělo mít při pokusu nápravy rozdílné úrovně vzdělávání na základních školách samotné ministerstvo? Navrhuji žádnou. Proces výuky a výchovy dětí a mládeže je velice specifická činnost a neměla by být z principu pod přímým vlivem a tlakem politických struktur, které jinak ohýbají a deformují ostatní složky státní správy. Významným rozdílem proti jiným resortům je také dlouhodobost pěstebního procesu nového pokolení občanské společnosti.
Řešením by mohlo být nikoliv ministerstvo, ale instituce nepodléhající bezprostředně politickému prostředí, aby do forem a způsobu vzdělávání mohli mluvit a nést za ně odpovědnost jen odborníci obdobně nezávislí na vládě jako třeba finančníci z ČNB.
Bohužel více než třicet let svobody ukazuje, že v systému české parlamentní demokracie nelze provést radikální reformu čehokoliv, protože členům vlády jde vždy jen o vítězství v nadcházejících volbách a ještě víc o prachy z klientelistických vztahů. Morálně vadné principy jsou platné i v oboru školství, proto nelze očekávat změnu a vyrovnání úrovně jednotlivých základních škol dříve ani později.
Zápisová turistika je a bude jediným „legálním“ postupem, jak dostat dítě do vyhlédnuté školy. O korupci není třeba mluvit, ta k české omezeně funkční demokracii patří nedílně také.
Tak to bylo a bude.
Jiné názory jsou pochopitelně přípustné.
Jiří Macoun
autor knihy Ještě lepší dějiny Česka
