Článek
Zatímco v pozdějších decéniích života přichází hloupost, senilita a stařecká demence. Čím jsem starší, tím víc musím těmto temným pojmům vzdorovat. Nejsem sám, samozřejmě. Člověk, pokud není fyzicky, nebo duševně mrtvý, o své příčetnosti stále pochybuje. V mém případě lze při tom ještě hovořit o štěstí, že si všechna tahle selhání mozku a centrálního počítače ve svém těle zavčasu uvědomuji. Takže je ještě tu a tam prostor různé poklesky různě napravit.
…
V lednu 2025 jsem zase přiletěl na Filipíny. Sice jsem nepáchl jako něco mezi bezdomovcem a koněm, ale cesta to byla zdlouhavá, přes půl planety, a od domu k domu to zabralo asi 20 hodin. Možná i víc, nevím přesně. Takže není divu, že jet leg, neboli nemoc z únavy, díky změně časových pásem, mě přepadla jako obvykle. Bohužel, a tentokrát i nebezpečně! Ale o tom později.
…
Na začátku každé filipínské mise je vždycky první den co zařizovat. Ubytování je to nejsnazší. Horší už je aktivovat si novou SIMku, protože tuto běžnou událost v životě civilizovaných národů filipínská vláda od skončení Covidu sabotuje. Je k tomu potřeba zpáteční letenka, potvrzení od majitele ubytování, že jste ubytovaní právě u něj, a že nebivakujete někde pod mangrovníkem na jedné z mnoha zdejších pláží. Přihlašovací server v aplikaci vyžaduje fotografii, ale pokud se vám z nějakého důvodu nepovede sebe chytrým telefonem vyfotografovat na pět pokusů, systém se zablokuje a celou proceduru můžete aplikovat až za další uplynulou hodinu od posledního pokusu. V poklusu! Radost až do rána, že? Pokud se focení povede, je třeba ofotit ještě evropský řidičák, který sice zdejší legislativa neakceptuje, ale provozovatel telefonní sítě ano. Pakárna? Tak jest! Pokud řidičák sebou nemáte, nebo jej nevlastníte, jste nahraní.
„Kyš, kyš,“ směje se filipínský úřední Šiml a mezi řehtáním potměšile strouhá mrkvičku nad svým pakárenským výnosem.
Nejjednodušší cesta je registrace na některého Filipínce, ale ne všichni jsou k tomuto svolní. Zdejší nám bělochům (a ani není divu) moc nevěří, takže musíte mít kamaráda, nebo dobrého známého, který to celé vezme na sebe. Mám štěstí, že tu několik kamarádů mám. Se štěstím tedy proběhla registrace mé simky v řádu sekund.
…
Pak je nutné restartovat domácnost nákupem toaletních papírů a kuchyňských potřeb, zaplatit majiteli ubytování kauci za elektřinu, wifinu, vodné a stočné, popřípadě vzniklou škodu, kdybych třeba pronajatý apartmánek zapálil, nebo vyhodil do povětří!! Ale vyměnil jsem si na letišti v Manile v dobrém kurzu dost peněz, takže mi ještě zbylo deset nových světle modrých tisícovek zdejší měny PHP, neboli filipínského pesa. V přepočtu jsou to asi 4.000,- našich korun.
…
Tahle nezáživná činnost, na hony vzdálená relaxu na pláži za zvuků šplouchání vlnek Jihočínského moře, mi obvykle zabere asi polovinu prvního dne. Přiznám se, že bývám docela utahaný. Navíc během posledního letu Istanbul/Manila můj soused celých deset hodin silně a nepřetržitě chrápal. Nepomohly ani plastové špunty, které jsem si koupil v lékárně na náměstí v Budějkách. Takže o spánku nemohlo být řeči!
…
Když jsem se jakž takž zdomestikoval, vyrazil jsem na závěrečnou proceduru do prádelny. Abych nechal po cestě vyprat špinavé svršky i spodky, a abych pozdravil majitelku prádelny, stále usměvavou Jade. Peru v její prádelně už léta. Její dvě pradlenky jsou stále usměvavé také. Zvážily si mé špinavé textilie, zaplatil jsem a zase jsme se rozloučili. Celý život je vlastně o vítaní a loučení, vítání a loučení, vítání a…
…
Doma jsem se převlékl do plavek, a že vyrazím k moři. Mám pláž téměř pod oknem, pěkně i s barem. A s mým oblíbeným filipínským pivíčkem San Miguel Pale Pilsen. Sáhl jsem do kapsy kraťasů, abych si vzal jednu z bleděmodrých tisícovek. Stejně musím rozměnit, pomyslel jsem si.
V kapse jsem ale paklík bankovek nenašel. Aha, tak v té druhé. Ani tam nebyly. Naštvaně jsem proluxoval všechny kapsy, včetně baťůžku a kufru. Nikde nic.
„Že jsem je, já debil…,“ a teď nahlas proběhla všechna další podstatná jména z kraje tohoto článku, opepřená o sebe dehonestující jména přídavná.
„Že jsem je díky postupujícímu kreténismu nechal v kapse vesty, která se už vesele pere v bubnu jedné z Jadeiných praček?“
VESTA
A tak jsem zase, pro velký úspěch, vyrazil mezi stále pozitivní pradlenky.
„Kde jsou ty moje hadry,“ zeptal jsem se hned ve vchodu s asi zoufalým výrazem ve tváři.
„Proč? Jsou už tady v pračce. Jestli hledáš pas, ten jsem tam nenašla. Tak co je to?“
„Peníze, deset tisíc!“
Jade ztuhl úsměv na rtech. I rty pradlenek se stejně vyrovnaly do sevřených přímek.
„No jó, pravda, neprohledávala jsem všechny tvé kapsy. Jen ta vesta jich má aspoň deset. Ale nevadí. Vypnu teď hned pračku a zjistíme, co a jak. Buď v klidu.“
To se sice snadno řekne, ale pračku Jade opravdu ihned vypnula. Apropó, Jade v angličtině znamená jadeit, vzácný a zelený polodrahokam. Když se buben dotočil, vytáhla z něj mokrou vestu, plnou bublinek od pracího prášku.
První kapsa nic! Druhá kapsa? Nic!!
Napětí v prádelně by se dalo krájet. A to tam nebylo bůhví jaké horko!!!
Třetí kapsa:
„Bingo!!! Oooooooooh!!! Aleluyah! No to přece musíme oslavit!“ pozitivně opět štěbetaly pradlenky.
Bleděmodré tisícovky byly sice docela dost navlhlé, ale jinak neporušené.
„Vidíte, děvčata, jak je filipínská měna pevná a stabilní. Tak tady je jedna tisícovka pro vás!“
Oddělil jsem opatrně jednoho modráska z mokrého svazku a podal ho Jade.
„Užijte si peníze ve zdraví, děvčata.“
„Děkujeme, děkujeme,“ švitořily pradlenky.
…
Doma jsem zbylých devět tisícovek nábožně rozložil na jeden z polštářů gauče v obýváku. Uschly brzy, což o to. A brzy jsem je taky utratil, no jéje! Na Filipínách je přece stále tolik skvělých lákadel!
...
Když jsem si druhý den přišel pro voňavý a vyžehlený textil, dívky mi jedna přes druhou hlásily, co si všechno za mé spropitné koupily. Byly to samé drahé pochoutky, které si místní dopřávají jen zřídka. Byla mezi nimi i láhev vína.
„Tak na zdraví,“ řekl jsem, neboli filipínsky Talog Tagay!
Autor s pradlenkami, úplně vpravo provozovatelka Jade
