Článek
Malá bambusová chaloupka stála hned vedle cesty, tehdy ještě prašné, po deštích docela blátivé. Asfaltku tam, ke škodě této krásné výspy, zavedli až o pár let později.
…
Smrákalo se a měl jsem už docela hlad. Uvnitř kantýny stála paní neurčitého věku, opásaná překvapivě čistou zástěrou. Na hlavě měla obvyklý kuchařský čepeček, který jí byl drobet malý a jeho šedozelený odstín s běloskvoucí zástěrou moc neladil. Ale když je figura, sluší všechno, že, jak říkal Calvin Klein? Nebo to byl Versace?
Před provozovnou byl jeden malý červený stolek a u něj dvě rozvrzané židličky stejné barvy. Celé tohle malé zařízení však mělo jinak docela příjemnou a útulnou atmosféru. Posadil jsem se na jednu z židliček a naznačil sevřenými prsty pravé ruky kmitáním před ústy, že bych něco pojedl.
…
Kuchařka ke mně rychle přiběhla, sedla si naproti na druhou židličku a podala mi cosi jako meníčko: čtvrtka A4 zalitá v už popraskaném, léty používaném plastu, popsaná seznamem v thajštině a nabízela deset jídel. U každého čísla byl malý, nejasný obrázek, jak specialita pravděpodobně vypadá. Takže jsem byl naprosto bezradný. Zeptal jsem se:
„Co mi můžete doporučit?“ Paní spustila svou vyřídilku:
„Číslo jedna ti nedoporučuji, je na tebe moc ostré. Na číslo dvě nemám všechny ingredience. Číslo tři? To by ti asi nechutnalo. U čísla čtyři mi už hosti snědli všechny nudle. Číslo pět je porce pro dvě osoby a mně přivezou krabičky až zítra, abych ti tu druhou dávku mohla dát s sebou. Číslo šest? To už ani nevím, co to je. Sedmička? Ano, to je dobrota. Je asi nejlepší a je tady hodně oblíbená. Osmička je polévka, ale je taky snědená. Devítka jsou malé smažené chobotničky. To je sice pochoutka, ale pro Thajce. Tobě by se špatně trávily a tlačily by tě v břiše. Desítka je kachna, ale za chvíli už zavírám, takže bych ti ji nestačila upéct. K pití mám jen pivo Chang a vodu.“
Takhle dramatický monolog bych nezažil ani na Národním divadle v Praze. Nesměle jsem se tedy znovu zeptal:
„Takže jaké číslo byste mi doporučila?“
„No už jsem ti říkala, že nejlepší je sedmička!“
„Tak fajn, dám si sedmičku,“ a ukázal jsem na číslo sedm.
Kuchařka vykřikla:
„Míííííííííííííííííííííííííííííí!!!“ V překladu:
„Mááááááááááááám!!!
No vida! Šlo to, jako po másle, i když místní máslo moc nejedí. Když už, tak kakaové. Ale to je jiná kapitola.
kuchařské nádobíčko
…
Paní kuchařka mi doporučenou pochoutku přinesla za okamžik. Byla to smažená rýže s krevetami. A dle jejího doporučení opravdová dobrota. Uvědomil jsem si, jak se někdy mí akurátnější hosté rozčilovali, že jim číšník přinesl něco jiného, než si objednali. Vždycky jsem se je snažil uchlácholit:
„Vážení přátelé, někdy se stává, že vám číšník přinese něco jiného. Není to tím, že by byl hloupý, nebo líný. Thajci, díky všem okolnostem, které protínali jejich dějiny, nebyli nikdy masírováni v tom, aby si něco pamatovali. Naopak jim byl ale po stovky let vštěpován vkus k výbornému jídlu. Takže si bez obav dejte to, co vám momentálně přinesou. Myslím, že vám mohu zaručit, že jídlo bude skvělé.“
…
Stejně tak, jako byla vždy výborná smažená rýže s krevetami na Lantě. Než jsem odtud odjel, dal jsem si tuhle dobrotu u paní kuchařky v bambusové hospůdce u cesty ještě několikrát. Vůbec mi nevadilo, že její bělostná zástěra tak nějak neladí s jejím, o číslo menším, šedozeleným kuchařským čepcem.
