Článek
Ale nebudu tohle nijak dramatizovat. Prostě to tak je. A za dvě dekády mé služby se nic zásadního, ani fatálního nestalo. I když mohlo.
...
Ani když náš stálý host Dalimil, na vypůjčeném vodním skútru vyrazil s maximální rychlostí na moře. Byli jsem se skupinou zrovna v kambodžském letovisku Sihanoukville. Nutno podotknout, že moře bylo klidné, jen občasný vánek lehce zčeřil hladinu zálivu. Bylo okolo poledne a nutno také podotknout, že Dalimil měl v sobě tři čtvrtě litru vodky, kterou s chutí a s výhledem na moře posnídal na verandě svého bungalovu. A tam ho ulovili pronajímatelé vodních skútrů. Dalimil dopil, zaplatil a vyrazil.
„Na jak dlouho si pán skútr pronajal?“ zeptal jsem se majitele, když Dalimil v plné rychlosti zmizel za obzorem.
„Na jak dlouho bude chtít,“ odpověděl.
„Cože?!“
„Zaplatil dve stě dolarů. Za takovou cenu půjčuji skútry vlastně bez limitu.“
No tak Buddha pomáhej, pomyslel jsem si. A snad díky péči Buddhy se Dalimil k večeru vrátil. Sice do krve spálený tropickým sluncem, které na moři odrazem o vodní hladinu peče s ještě větší intenzitou, než na pevnině. Byl ale šťastný a střízlivý!
...
Na jednom z lodních výletů v Řecku jsme asi hodinu kotvili v půvabném zálivu mezi skalami. Kapitán lodi rozdal klubka s vlascem, na jehož konci byl ukotven masivní háček. Na háček naučil hosty nastrkat zamřelé kousky masa z chobotnice, které rybám tolik voní. Řekl mi:
„Budu kontrolovat, co kdo chytil. V tuhle roční dobu se tu sice vzácně, ale přece, vyskytují prudce jedovatí čtyřzubci. Každou rybu musím schválit! Tlumoč tuhle nepříjemnost pasažérům, prosím.“
Hosté se zaujetím a střídavým úspěchem na fišku vytahovali tu větší tu menší rybky a ochotně je předkládali ke kontrole. Najednou kapitán vykřikl:
„Pozor, nesahej na tu rybu!“
Asi desetiletý chlapec měl na svém háčku právě čtyřzubce. Bezstarostně se už už chystal třepetající rybku sundat. I když neuměl řecky, poslehchl autoritu kapitána, který s rukavicí rybu sundal a hodil zpět do moře.
Když jsme vypluli příště, na přídi, na zádi, na pravoboku i levoboku byly připevněné zarámované obrázky čtyřzubce v životní velikosti opatřené vykřičníkem.
Když jsem nad nimi na znamení pochvaly pokýval hlavou, kapitán na mě zpoza kormidla houkl:
„Pro jistotu!“
Život je plný paradoxů a Murphyho zákonů. Ovšemže už nikdo z nás po zbytek sezóny čtyřzubce neviděl! Ale co kdyby?
čtyřzubec
...
Do hotelu Pattaya Blue Sky mi z jihu Thajska přicestovala skupina šesti dobrodruhů. Sešli jsme se v recepci. Nevychovaně hulákali jeden přes druhého. Zřejmě jim jejich rodiče neřekli, že je to neslušné. Překřikovali se, jak se měli, co všechno viděli, jak nezvykle dobře fungovaly transfery, jaké krásné holky sbalili. Z informací šla hlava kolem, a tak jsem uvítal návrh jednoho z nich, že mi z kamery přehraje nejzajímavější okamžiky jejich mise.
...
Přišli jsme na jeho pokoj. Televizor propojil kabelem se svou video kamerou. Kaleidoskop video záběrů a monotónní výklad mě už pomalu začal uspávat. Z letargie mě vytrhla sekvence se korálovcem.
„Zastav to a vrať to!“ zařval jsem.
Klient dálkovým ovladačem obraz zastavil a vrátil o pár filmových políček zpět.
„Pusť to znovu, prosím tě!“ poručil jsem.
Obraz se znovu rozpohyboval. Nejdřív se objevila mořská mělčina, potom holé a bosé nohy od kolen dolů. Mezi koleny pak vyplavala hlava a pak celé tělo korálovce, které v pomalém pohybu měnilo svůj tvar dobře čitelným písmenem Es.
„Stop!“ zavelel jsem znovu. Korálovec na obrazovce strnul v celé své kráse.
„Víš, co to je?“ zeptal jsem se hosta.
„No, co je? Přece krásnej barevnej had. Co jinýho?“ Klient se zatvářil ukřivděně.
„Ten tvůj krásnej barevnej had je prudce jedovatej, abys věděl!“
Chvíli jsme ještě civěli na zamrzlý snímek na obrazovce.
„Měl jsi kliku! A já vlastně taky. Ale můžeš se doma starý pochlubit, že ti mezi nohama prosvištěl jeden z nejjedovatějších hadů Thajska. Ach jó…“
Odešel jsem z pokoje, krevní tlak 240 na 130, ale vztek postupně vystřídala radost, že se tomu pitomci nic nestalo. Mezi vztekem a radostí je přece tenká, snadno proniknutelná stěna.
