Článek
Filipínský prezident, o němž si většina domorodců myslí, že není svéprávný, ale stejně ho znovu volí, hřímal v televizoru plamennými projevy na mnoho témat. Nejčastější monology vedl o nekázni, sociálních (ne)jistotách, hygieně, životosprávě, témat bylo požehnaně. Projevy mu psali jeho tiskoví tajemníci. Prezidentovým majstrštykem byla televizní výhrůžka v tom smyslu, že bude chodit po domácnostech a osobně bude kontrolovat, jestli všichni nosí roušky i ve spánku. Představte si, že by u vás v noci zazvonil prezident ČR. Blázince celého světa, spojte se, spojaři všech zemí, proleťte se! Bývalý český prezident by byl díky svým četným hendikepům limitován pouze na návštěvy domácností s výtahem. Ten současný, sportovec, by klidně, na první dobrou, vyklusal třeba do desátého patra!
…
Jó, abych nezapomněl: hlava republiky Filipíny zakázala i líbání! A bylo hůř! Policii a armádě zvedl dvojnásobně platy. Proč? Protože na všech větších křižovatkách zavedl check pointy, neboli kontrolní stanoviště, aby nikdo nikam nemohl a aby silové složky byly více bdělé! Pokud chtěla jít žena na nákup, musela u závory hlídku složenou z policistů i vojáků podplatit buď penězi, nebo svým lepým tělem. Pokud tyto dva atributy ke zdárné komunikaci neměla, dostal chytrou odpověď:
„Chyť si rybu, tamhle je moře…“
Nebo víc ve vnitrozemí: „Nadlábni se listí! Je ho tady kolem dost!“
…
Ne, že by v Evropě covid nenapáchal čurbesu víc než dost! Ale Filipínci, zvyklí na svobodu, tak nějak zahořkli. Uvědomil jsem si to, když jsem se po pandemii na Filipíny vrátil.
„Jó, už to není, co bejvávalo,“ svorně tvrdili všichni moji čeští kamarádi, kteří žijí okolo Subic Bay na západním břehu největšího ostrova Luzon.
...
Vyrazil jsem jednou ráno do Olongapa, největšího města provincie Zambales. Chtěl jsem poslat domů pár pohledů. Rodině, do práce, starým kumpánům. Kamarád Jarda, který zde žije přes dvacet let mě od úmyslu jet na poštu odrazoval:
„Jsou tam strašný ignoranti. Pokud tvůj pohled vůbec dojde, potrvá to tak rok. Možná i dýl!“
Samozřejmě, že jsem nevěřil.
„Dřív přišly pohledy tak za tejden, za deset dní. Ale rok? No neblbni…“
„Včera není dnes a kočka není pes,“ zaveršoval si Jarda. „Mám s filipínskou poštou po covidu ty nejtemnější zkušenosti. Inu, dělej jak myslíš. Uvidíš sám…“
kastlík
…
Uviděl jsem. Na poště, kde jindy obsluhovali ochotní a sympatičtí úředníci, bylo téměř prázdno. Za přepážkou stála zpruzelá dívenka. Když jsem jí okénkem prostrčil své pohlednice, laxním pohledem je přehlédla.
„Do jaké země to posíláte?!“ řekla hlasitě a komisně.
„Je to tam napsané, prosím.“ Zvolil jsem co nejzdvořilejší tón. Celá situace mi silně připomínala časy za komančů, když přišel obyčejný člověk o něco žádat na Národní výbor.
„Všichni adresáti jsou z České republiky.“
„Neznám! To je v Německu?“
„Inu, skoro. Máme společnou hranici.“
Neochotná poštovní úřednice chvilku vyhodnocovala mou informaci. Pak pohledy spočítala a hlučně poručila:
„Dáte mi 175 Pesos!“
Když jsem zaplatil, ještě pohlednice ofrankovala razítkem.
„Nezaručuji vám, že vaše zásilky dojdou,“ dodala.
Moje zásilky ležely na jejím stole. Nespouštěl jsem z nich pohled, abych se ujistil třeba o tom, že je nevyhodí.
„No?! Co ještě chcete?“ zařvala zase úřednice.
„Prosím, mohla byste mé zásilky hodit do odbavené pošty?“
Mistryně pošt obrátila oči v sloup, ale mé pohledy hodila do plastového koše za sebou. Něco, asi ne příliš vybíravého, si v Tagalog, domorodém jazyku, mumlala.
S úsměvem jsem slečně Neochotné poděkoval a měl se k odchodu. Ani nevíš, děvče, pomyslel jsem si, jak jsi mi krásně nastínilo řešení filipínské poštovní ignorance.
…
„Jaks pochodil?“ zeptal se mě Jarda, když jsme se odpoledne potkali na pláži. Celou poštovní anabázi jsem mu nastínil.
„Jó,“ odtušil Jarda, „akceptujou tak akorát Německo, Francii, Británii, Rusko, možná i Švédsko. Prostě velký země. Ale nás? Nebo Maďary, Poláky, nedej bože Estonsko a Litvu? Tam odsud pošta nemá šanci dojít.“
A Jarda mi vlastně potvrdil mou metodu, jak ty zpropadené filipínské pošťáky ožulit. Řekl jsem:
„Znám řešení, Járo! Budeme všechno posílat přes Německo. Uvažuj logicky: na obálce bude adresa v Češtině, pod ní bude CZECH REPUBLIC, a úplně dole bude co největší kurzívou nápis GERMANY. Pošta dojde na centrálu do Frankfurtu, Mnichova, nebo já nevím, kde ji Němci mají. Ale pečlivý německý poštmistr se ihned dovtípí, kam zásilka patří a hodí ji do koše s poštou k nám. Jednoduchý, jako facka!!!“
„No já nevím,“ řekl pochybovačným tónem kamarád Jarda. „Ale zkusit to, konec konců, můžeme…“
…
Zkusili jsme to a funguje to! My vám dáme za vyučenou, ignoranti pošťácký! A jen pro zajímavost: zásilky z konce ledna 2024 došly přes Německo do české kotliny první týden v březnu (2024, jak jinak). Zásilky z ledna 2023, kdy jsme ještě nepoužívali úskočnou fintu přes Německo, tedy zaslané rovnou do České republiky, přišli v roce 2024 ke konci května! To je svět!! Kdo neviděl, neuvěří!!!
