Článek
Sloužil jako jakási rozhledna pro můj perimetr na rohu Sukhumvit Road, kterou zde protínala sesterská ulice Soi Sukhumvit 9.
Čekal jsem na klienty. Byli mi z naší kanceláře prezentováni jako manželé a výtvarníci v předseniorském věku. Těšil jsem se na setkání s nimi, protože rád poznávám lidi z této branže.
…
Od baru přes chodník do recepce hotelu vedly schody. U vchodu do hotelu stála dívka.
„Miluji tě!“ řekla každému muži, ať už vcházel dovnitř, nebo šel ven. Muži na její vyznání lásky reagovali různě. Mávnutím ruky, nebo obvyklými frázemi:
„Nemám zrovna čas,“ řekl jeden kolemjdoucí.
„To nevadí. Miluji tě kdykoliv,“ měla připravenou pohotovou odpověď dívčina.
Další průchozí ze vymlouvali, že: „… nemám zrovna peníze, snad za hodinu, snad zítra, nestojím o lásku,“ atd.
Po půl hodině ale jeden z procházejících mužů lásce dívky okamžitě podlehl a během pár sekund je oba spolkla střeva hotelu.
…
„Tolik lásky,“ řekl jsem, když hosté zrovna přicházeli. Vzájemně jsme se s manželským párem představili. Jak jsme předpokládal, byli to příjemní a kultivovaní občané, které úspěch, ani profit z něj, nijak zásadně neovlivnil. Pán byl sochař, paní tkala gobelíny. Jak jsem se během hovoru dozvěděl, dosah jejich výtvorů prakticky obletěl celou planetu.
„Apropó! Říkal jste něco o lásce, když jsme přicházeli,“ řekla paní. Shodou okolností dívka asi po půl hodině stála opět na svém stanovišti před vchodem do recepce. Bylo na ní vidět, jak vroucně chce zase dát nějakému muži lásku ze svého nekonečného zdroje.
A tak jsem jim její příběh o její lásce v krátkosti odvyprávěl.
„Inu, jsme v Thajsku. Tady je lásky dost, že?“ okomentoval mé povídání pán.
„Máš sebou mé lásky dost!“ řekla na oko žárlivě paní.
Čím víc jsme si povídali, tím víc mi byli sympatičtí.
„Víte, pane Jirko, tak jako všichni v našich letech už máme hodně za sebou.“ řekl pán.
„Já mám nalítáno stejně jako stará Dakota z roku 1944!“ řekla paní a zhluboka se rozesmála. Manžel pokračoval:
„Lásky, a teď nemyslím tu, kterou rozdává tamhleta společnice, není nikdy dost. Před dvěma lety se nám s manželkou zalíbila peruánská holčička jménem Inca. Není v tom žádná souvislost s národem Inků, na jejichž území dnes její rodina žije. Vlastně je křtěná Incarnación. Vzkříšení! Není to krásné? Je v tom jakási netušená symbolika.
Ale abych vám to vysvětlil. Víte, co je Adopce na dálku, že? Přes pražskou arcidiecézní charitu jsme získali kontakt na možnost adoptovat dítě. Někde v chudé části světa. Na výběr byla Kambodža, Tanzánie, nebo Peru. Děti už máme dospělé, máme čtyři vnuky a peněz? No, nechme toho. Máme už všechno, a tak vlastně už po ničem zásadním netoužíme. Snad jen aby nám vydrželo zdraví. Tak proč se nepostarat o další dítě, ze kterého může vyrůst další slušný a užitečný člověk, že? Zvolili jsme po jistém zvažování Peru. Posíláme tam každý měsíc určitý obnos na školné, školní pomůcky, nové ošacení i na obědy a svačiny. V regulích adopce je i možnost si přijet celý proces zkontrolovat, tedy jestli peníze přicházejí ke správnému dítěti. Když jsme naši Incu viděli na vlastní oči, oboustranné dojetí nebralo konce. Prostě láska na první pohled!“
...
„A víte, co je zajímavé?“ zeptala se mě paní. „Letěl s námi i herec Jaroslav Dušek. Měl adoptované dítě ve vedlejší vsi od naší Incarnación. Byli jsme se za ním podívat. To víte, je to šoumen, takže celá vesnice mu zobala z ruky, protože se choval, jako kdyby neadoptoval jen jedno dítě, ale všechny! Včetně dospělých!“
No vida, pomyslel jsem si. Zase musím přehodnotit! Jak nemá člověk v úloze diváka předsuzovat! Neměl jsem Jaroslava Duška rád, protože do té doby hrál v české kinematografii nesympatické a temné role různých podivínů a záporáků. A ejhle! Nesympaťák je v civilu hodný člověk, kterému nezáleží jen na sobě.
…
„Můžete si na místě zkontrolovat i žákajdu adoptovaného dítěte.“ pokračovala paní. „Naše Inca měla až na pár dvojek samé jedničky. Strávili jsme i nějaký čas v místní škole, která je z programu adopcí vybavená podobně, jako běžná venkovská škola v Evropě. Všude čisto, dobré hygienické podmínky a jídlo kterým nás pohostili v jídelně bylo dobré a vydatné.“
…
„Takže láska, stejně jako víra, se dá praktikovat různými způsoby, že pane Jirko?“ řekl pán.
Nezbylo mi nic jiného, než mu dát za pravdu. Ještě dodal:
„Láska dívenky stojící u hotelové recepce bangkokského hotelu je pouhým optimálním minimem. A podívejte! Další láska na obzoru.“
A opravdu: dívenku s bezednou studní lásky si do útrob hotelu odváděl další zákazník. Touha je zázrak!
