Článek
Zdejší toalety jsou čisté, sterilní, voňavé, s dostatkem toaletního papíru a ručníků. Zajímavost je, že i když jsme v Turecku, klasické turecké šlapky, tak jak je známe třeba ze sociálních zařízení u evropských (!) dálnic, jsou zde k použití jen na některých toaletách.
Kdo by neměl rád dostupný komfort, že? Ani já tímto fenoménem nepohrdnu. A tak, abych si ještě přilepšil, upgradoval jsem své požadavky do vyšších sfér. Používám zařízení pro tělesně postižené. Samozřejmě, když nejsou obsazená! Na letišti v Istanbulu jsem si zvykl, že tyto toalety jsou téměř vždy z 99% volné. Takže lidem s nějakým pohybovým hendykepem jejich potřeby v žádném případě neblokuji. Navíc ve zdejším tranzitu jsou těchto zařízení desítky a jsou stále neobsazené.
Ne nadarmo se v české kotlině říká, až se ucho utrhne. A tak jsem si v lednu 2024 uřízl pěknou ostudu. Trapas se stal, když jsem nic zlého netuše, vstoupil na jednu z toalet. Pokud je místnost obsazena, už z dálky svítí jasně červené světlo s jasným nápisem CLOSED na klozetových dveřích, aby eventuálního zájemce odrazilo. Tentokrát nesvítilo. Vešel jsem tedy suverénně dovnitř. Na to, co jsem uviděl, nezapomenu do nejdelší smrti!
Na míse s oběma zvednutými prkýnky na bobku seděla na keramickém skeletu turecká babička. Její chodidla v plátěnkách souměrně kopírovala horní oválný rantl mísy. Několik sukní, které měla na sobě, si vykasala až k ramenům. Věřte mi, nebyl to pěkný pohled. Turecká seniorka, v tureckém sedu na evropském záchodě. Všechny tyto pojmy si jaksi navzájem odporují.
V leknutí jsem stál jako přimrazen! Z ledového skupenství mě ale téměř okamžitě probral výkřik zpod černého hidžádu:
„Aáááááééééééééééíííííííííííkorpotakůůůůůůáááááchaserehééééééééééhihííííííí!“
Mohlo to ale být vysloveno i takto:
„Kukůůůůůklukůůůůhohohohovéáómíííííííííííííííkrááááááááááákóóóóohohóóóó!“
posaďte se, prosím
Nevím, zadali se jednalo o Turečtinu, nebo nějaký její dialekt. Istambulským mezinárodním (bývalým Atatürkovým) letištěm přece procházejí stovky tisíc babiček, takže se na mou hlavu mohl snést lament v Paštunštině, Afgánštině, Arabštině, nebo sám Alláh ví, jaký to byl jazyk. Ať je to ale jak chce, výkřik stařenky měl sílu několika tisíců voltů a mrštil mnou ze dveří toalety někam hodně daleko mezi Babylon cestujících v tranzitu. Bodrá žena se prostě zapomněla zamknout, čímž během pikosekundy vyhnala můj krevní tlak kamsi k hranici infarktu myokardu.
Přežil jsem trapas bez úhony a doufám, že ani na dámu v letech naše náhodné setkání nemělo nějaké neblahé následky. Příhoda v sobě ale pro mě měla výchovný účinek. Sice jsem nezanevřel na místnosti toalet vylepšeného typu a jejich komfort, jenže od té doby vždycky, než vstoupím dovnitř, raději způsobně zaťukám na dveře a chvíli poslouchám, než zaklepu po druhé. A pokud se neozve ani po mém druhém zaklepání povědomé:
„Aáááááééééééééééíííííííííííkorpotakůůůůůůáááááchaserehééééééééééhihííííííí!“
nebo:
„Kukůůůůůklukůůůůhohohohovéáómíííííííííííííííkrááááááááááákóóóóohohóóóó!“
tak teprve vstoupím dovnitř.
