Článek
Koukám na večerní zprávy. V televizi zase hoří auta. Tentokrát ve Francii. Obchody mají vymlácené výlohy, policisté těžké přilby, demonstranti obří transparenty a někdo tam zjevně pojal pocit, že když už nemůže zapálit lepší budoucnost, zapálí alespoň popelnici.
Lidé protestují proti drahotě, škrtům a mizerným veřejným službám. Studenti chtějí lepší školy. Odbory chtějí lepší podmínky. Vláda chce pořádek. A někteří demonstranti chtějí zřejmě jen nový televizor z toho rozmláceného elektra. Všichni mají nějaký požadavek. Jen ten poslední se řeší poměrně snadno. S pojišťovákem.
Itálie nezůstává pozadu. Studenti vyšli do ulic s hesly, aby se více peněz sypalo do škol a méně do zbraní. V Římě létaly petardy, v Turíně dlažební kostky. Jeden zadržený mladík tam do kamer suverénně přiznal, že je inspirovala Francie.
To mě zaujalo. Když se něco nepovede ve škole, hledáme příčinu v nedostatečném financování, zastaralých učebnicích, nebo si postěžujeme, že je učitelka zasednutá. Když se něco nepovede na ulici, může být dnes inspirací sousední země. Globalizace je prostě úžasná věc. Dříve jsme z Itálie přebírali recepty na pizzu, dnes přebíráme recepty na společenský neklid.
A tak si u toho blikajícího televizoru říkám, jestli jsme na řadě.
Ne že bychom neměli důvod být naštvaní. Zdražuje se úplně všechno, bydlení je drahé tak, že hypotéka připomíná doživotní úpis krví, služby stojí nesmysl a stát občas působí dojmem, že jeho hlavním úkolem je vysvětlit občanovi, proč to či ono zkrátka nejde. Ideálně k tomu přidá formulář ve třech kopiích, z nichž jedna musí být povinně elektronická, i když portál zrovna hlásí údržbu.
Politik slíbí nápravu. Občan se podívá na účet. Politik vysvětlí, že geopolitická situace je nesmírně složitá. Občan se podívá na složenku za plyn. Politik vyzve ke klidu.
A občan zůstane v klidu.
Zatím.
Ono se totiž tak trochu zapomíná, že když už ten náš pověstný hrnec trpělivosti přeteče, stojí to za to. Jednou jsme se už takhle utrhli ze řetězu a bála se nás celá Evropa. Pár naštvaných strejců s okovanými cepy, sudlicemi a vozovou hradbou tehdy dokázalo udělat takovou paseku, že z nás měly těžkooděné křížové výpravy noční můry ještě o generaci později. Zdrhali před námi, jen zaslechli hrčení kol a falešný zpěv. Ukázali jsme, že když dojde na lámání chleba, umíme být zatraceně nebezpeční a paličatí.
Jenže to bylo v patnáctém století. Tehdy jsme měli Jana Žižku, oheň v srdci a odhodlání. Dneska máme třicetileté fixace, Netflix a posvátnou hrůzu z toho, že propásneme slevu na vysočinu.
My Češi máme totiž zvláštní talent. Dokážeme být fatálně nespokojení celé roky, aniž bychom u toho přerušili nedělní oběd. Nadáváme na vládu, na opozici, na Brusel, na souseda, který zase parkuje přes čáru, a hlavně na toho idiota, co jede před námi rychlostí povolenou zákonem. Což je samo o sobě nebetyčná drzost.
Ale na demonstraci jít umíme, to zase ano. Letná se už párkrát dokázala zaplnit stovkami tisíc lidí. A obešlo se to bez toho, aby Praha druhý den ráno připomínala čerstvě vyklizené bojiště.
To je dobrá zpráva. Neznamená to, že jsme geneticky lepší národ. Jen zatím umíme některé věci řešit jinak než zápalnou lahví. Možná máme nižší revoluční temperament. Možná jsme jen od přírody opatrnější. A možná si zkrátka každý hned spočítá, kolik dneska stojí nová výloha, a dojde k logickému závěru, že na tohle fakt nemá.
Když zavřu oči, úplně živě si představuji českou obdobu francouzských nepokojů.
První skupina vyrazí do ulic protestovat proti drahotě. Druhá se přidá, protože je proti vládě. Třetí dorazí s megafony proti opozici. Čtvrtá začne nadávat první, protože jí ten pitomý průvod blokuje tramvaj a oni nestihnou Ordinaci. A pátá frakce dorazí s transparentem, že parkování v centru je drahé a ať s tím starosta něco dělá.
Pak nějaký zbloudilý radikál konečně zapálí popelnici.
V tu chvíli se český občan zastaví. Podívá se na ten oheň. Zamyslí se. Vzpomene si, že ta plastová nádoba patří městu, město ji platí z jeho daní, a jak to tak zná, svoz odpadu se kvůli tomuhle incidentu příští rok určitě zase o stovku zdraží.
Zakleje a začne to hasit.
Samozřejmě, to je jen moje idealistická představa. Skutečnost může být jiná a úsměv na rtech obvykle mrzne hodně rychle. Společenský klid není národní vlastnost zapsaná v občance někde vedle trvalého bydliště. Když se spojí dlouhodobá frustrace, pocit absolutní nespravedlnosti a nějaká banální jiskra, která lidi opravdu zasáhne, může se situace změnit rychleji, než stihne vládní mluvčí svolat tiskovou konferenci.
A když se k tomu přidá pár takzvaných „radikálů“, kteří si pletou protest s povolenkou zničit všechno kolem sebe, máme zaděláno na solidní problém. Protože rozbitá výloha sice sama o sobě nic nevyřeší, ale spolehlivě funguje jako důkaz, že se něco jiného neřešilo příliš dlouho.
To je na celé té hořící Evropě to nejnepříjemnější. Za každým hořícím autem nemusí nutně stát profesionální revolucionář. Může tam stát obyčejný člověk, který prostě jen přestal věřit, že ho ještě někdo poslouchá. Hned vedle něj stojí někdo, kdo se přišel jen tak z nudy poprat. A za nimi křepčí puberťák, který si to jen natáčí na mobil, aby měl večer co hodit na TikTok.
Do jednoho davu se vejdou naprosto odlišné motivace. Úplně stejně jako do české hospody.
Jeden nadává na vládu, druhý na Evropskou unii, třetí na nehorázné ceny piva a čtvrtý do sebe klopí panáky, protože mu manželka zakázala jít na pivo, tak šel natruc. Kdyby se tihle čtyři dokázali shodnout, mohli by společně pohnout světem. Zatím se shodnou jen na tom, že za jejich zkažený život může vždycky někdo jiný.
A přesně tady mě ten humor trochu přechází.
Ne kvůli Francii. Ani kvůli Itálii. Ale kvůli nám.
Dokud se lidé hádají o politiku u piva, je to vlastně důkaz zdravé demokracie. Dokud mohou demonstrovat na náměstích bez strachu, že skončí s rozbitou hlavou v nemocnici nebo na deset let ve vězení za samotný nesouhlas, je to dobře. A dokud se po té demonstraci všichni v klidu rozejdou domů k vychladlé večeři, nemusí to znamenat, že se nestalo nic.
Horší je, když se domů vracejí s pocitem, že je tam nahoře stejně nikdo neslyšel. Když v nich uzraje dojem, že se mohou na náměstí ozvat třeba stokrát, a stejně se nezmění vůbec, ale vůbec nic.
Pak už nestačí postavit se před kamery a státnicky vysvětlovat, že je „situace složitá“.
Tohle přece moc dobře znám z domova. Když tomu „svýmu patnáctiletýmu dubovýmu polenu“ potřicáté logicky, v klidu a s grafem v ruce vysvětlím, proč nemůže mít nový, o dvacet tisíc dražší telefon, vůbec to neznamená, že jsem ho přesvědčil. Možná jen ze slušnosti přestal poslouchat. A možná už ve svém pokoji v tichosti plánuje, jak mi ten starý nenápadně utopí v záchodě, abych prostě musel jednat.
Stát má proti průměrnému rodiči jednu nespornou výhodu. Nemusí kupovat nové telefony, potažmo cokoliv jiného, ze své vlastní kapsy. Bere z té naší.
Má ale i jednu obrovskou nevýhodu. Občané si ho nemohou jednoduše vyměnit za jiného, tolerantnějšího tátu, když se jim zrovna nelíbí jeho výchovné metody. Respektive mohou. U voleb. Jenže všichni tak nějak cítíme, že volby nejsou kouzelné tlačítko restart. A když se po nich vyvětrá a nic podstatného se k lepšímu nezmění, přijde jen další, ještě hlubší frustrace.
Takže bych ty hořící pařížské ulice ani létající italské dlažebky nepovažoval za nevyhnutelnou předpověď našeho budoucího osudu. Spíš je beru jako hodně nepříjemnou připomínku, že každá, i ta nejflegmatičtější společnost má své limity. Kde přesně ta hranice leží, nikdo neví. Obvykle ji totiž poznáme až v té vteřině, kdy jsme ji překročili.
Já osobně bych byl raději, kdybychom se k ní ani nepřiblížili.
Pozná se to docela snadno. Třeba podle toho, že lidé plošně přestanou věřit úplně všem politikům, institucím i médiím. Že se každá, i banální událost bleskově změní v další nevyvratitelný důkaz celosvětového spiknutí. Že se soused odnaproti stane úhlavním nepřítelem jen proto, že hází do urny jiný lístek. A že se potají začneme těšit na to, až to těm nahoře konečně někdo pořádně ukáže. I za cenu toho, že u toho rozbije naši zastávku.
To už totiž není k smíchu. To je tichá příprava na obří průšvih.
A tenhle průšvih by mohl mít mnohem ostřejší pointu, než si myslíme. Vzpomeňte si na ty naše husitské strejce, co uměli udělat paseku po celé Evropě. Kdyby u nás dneska opravdu došla trpělivost, s dřevěnými klacky by se do ulic nešlo.
Ono se o tom nahlas moc nemluví, ale díky válce za humny a všeobecné nejistotě je dnes mezi lidmi těch novodobých registrovaných „cepů“ jako naseto. Mluví se o milionu. Když si spojíte toho našeho pověstného naštvaného strejce, kterému definitivně rupnou nervy… je to rovnice, ze které mrazí mnohem víc než z hořící Paříže. Nehraju si na svatého pacifistu. S cepem umím.
Prozatím si tedy půjdu koupit to zlevněné máslo. Zanadávám si ve frontě na ceny, přihodím rohlíky a půjdu domů za dětmi. Francie je daleko a Itálie naštěstí taky. Popelnici máme před domem od včerejška vyvezenou a zatím je celá.
Ale stejně si pro jistotu odpoledne zjistím, kde přesně máme na chodbě ten hasicí přístroj.
Ne proto, že bych zítra ráno čekal revoluci.
Jsem prostě jen zodpovědný český otec a občan. Jeden nikdy neví, kdy bude potřeba narychlo něco hasit. A obávám se, že ne vždycky bude stačit hasičák.
