Článek
Jedna z nejdůležitějších věcí na konci deváté třídy, začátku života a přípravy na zaměstnání. Rodič šílí, že má dítě salámistu. „Klídek, tati. Vo co de?“
Už to elektronické vyplňování přihlášek. Neustálá kontrola, jestli funguje portál, jestli mám všechny možné identity a jestli syn vůbec „ví“, anebo pořád jede na neutrál. „Klídek, tati!“
Jako ajťák mám všechny bezpečnostní identity aktivované již dlouho. Portál veřejné správy, Mobilní klíč eGovernmentu, bankovní identitu, MojeID… atd. Mám snad certifikát i na trenýrky. Co kdyby náhodou chtěla nějaká instituce kontrolovat bezpečnost otcovské funkcionality. Potvrzení pošlou do datové schránky.
Dočkal jsem se. Portál DiPSy dostupný. Jdu na to. Jméno, příjmení… chyba připojení. „Klídek, tati.“
Za pár dní další pokus. „Synku, tak jaké pořadí škol?“ Byl jsem velmi vstřícný. Opravdu. Nebudu ho tlačit do školy vedle baráku, byť bych velmi ušetřil. Na první místo vybral střední školu dvě stě kilometrů daleko. Proč ne? Je jeho vysněná a našel si ji sám.
Stejný obor jen pět zastávek od rodné panelové hroudy. Tak ho dáme až na druhou pozici! „Na co dojíždět pár kilometrů, když mohu rovnou dvě stě?“
„Co když neudělám státní přijímačky? Dám si učňák, tam berou bez nich.“ A tak na třetí pozici putuje „opravář“. Co dodat. Od preferovaného oboru je to sice trochu z ruky, ale jistota je jistota.
„A učit se na zkoušky vlastně taky nemusím. Kdybych aspoň neměl tátu takového prudiče, co mi domluvil s třídní učitelkou nalejvárnu!“
„Klídek, synu!“
Vyplnění a potvrzení přihlášky hotové. Otec prudič, hotový. Dokonale!
Píp: „Máte mail. Upozornění na novou zprávu v systému DiPSy.“ Jak to, že ten otravný mobil dostal mail dřív, než laptop. Opět přihlašovací procedura. „Zaručená komunikace“ na portále chce komunikovat: „Nedodal jste lékařský posudek.“ Kontroluji potvrzení a je tam. Nehádám se se „zaručenou komunikací“. Jsem přeci ajťák, který ví, že potvrzení vlastně nic neznamená. „Klídek, tati.“
Přikládám potvrzení a odesílám. Poučen z jedné školy, rozesílám i do ostatních. Jsem chválen za rychlost a předvídavost. A teď čekat.
Březen, za kamna vlezem. Pozvánka na školní část přijímacích zkoušek je tu. Dovolená na celý den, plná nádrž v autě, batoh se svačinou a jedeme. Dvě a půl hodiny. Byli jsme tam na dni otevřených dveří, takže jsem nezabloudil. 11.50 nástup. „Rodiče do budovy nesmí, tatínku.“
Jdu na kafe.
Z původních čtyřiceti minut je hodina. Já již stepuji před budovou a sleduji přijíždějící skupiny početných příbuzných jednotlivých uchazečů. Hujerovic, hadr. Jako jediný exot, rodič samotář, se cítím nepatřičně. Naštěstí syn právě vychází a jedeme domů.
Dvě hodiny mlčí. Na mé „Jaké to bylo“ odpoví „Hm, dobrý“. Prší. Dopravní zácpy. Nehody. Blíží se termín vyzvednutí dcery ze školky. Do 15.45 max. Spěchám. Jsem nervózní. Pořád mlčí. „Klídek, tati.“
Jen tak tak
Vše jsem stihnul a dokonce nebyla dcera poslední ve školce. To by byla ostuda. Pro maminky ne, ale tatínek by byl pokárán.
Večer jsem uvařil špagety, zavolal klučičí pokoj na krmení a čekal, že se alespoň svěří bratrovi, který jde za rok také do finiše. Nic!
„Zlato,“ povídá po večeři manželka, „když jsem se našeho chlapečka zeptala na průběh, odpověděl, že to byl zabitej den.“
Otočil jsem se na ženu: „Klídek, mamko.“
Během psaní této roztomilé příhody mi zaklepal mail od DiPSy. Pozvánka na jednotné přijímací zkoušky. Jsou dva termíny. Ptám se, na který máme přijet. Prý na oba. Budou brát vždy ty lepší výsledky. Ach jo, zase jsem si něco špatně nastudoval.
„Dělám to prvně, tak mi odpusťte. U druhého syna to bude lepší a s dcerou už budu mistr. Další děti, zkoušky ani certifikáty už neplánuji. To už bych si ty přijímačky radši střihnul sám.“
