Článek
O bývalé hlavní město Ukrajiny - Charkov, důležité centrum zbrojního průmyslu, hlavně výroby tanků, byly svedeny ve „velké vlastenecké válce“ čtyři významné bitvy. Jelikož první tři Rudá armáda (DRRA) prohrála, současný ruský historik J. Apuchtin nazval ve svém článku „Charkovská bitva. Vynucené odevzdání Charkova v říjnu 1941“, publikovaném 11. září 2019 časopisem „Vojennoje obozrenije“, Charkov „proklaté místo Rudé armády“. My se zde podrobněji zaměříme na druhou bitvu.
Jelikož kvůli utajení nebylo dodnes zveřejněno kódové označení této operace, použijeme název „Charkovská operace (1942)“. Od 12. do 28. května 1942 ji vedly součásti Jihozápadního, Jižního a Brjanského frontu proti wehrmachtu a vojskům Itálie, Rumunska a Chorvatska. Vrchní velitel operace byl předseda vojenské rady (VR) Jihozápadního frontu, maršál Timošenko.
Po debaklu u Kyjeva v září 1941 mají VR Jihozápadního frontu a podřízených armád nová kádrové složení. VR frontu se nyní skládá z maršála S. K. Timošenka, divizního komisaře K. A. Gurova a generálporučíka I. Ch. Bagramjana; vedení strany v radě zastupuje člen polibyra N. S. Chruščov. Jsou jí podřízeny 6., 21., 28., a 38. armáda, několik tankových sborů a brigád s dalšími součástmi.
Počátkem října 1941 jednotky VI. armády Skupiny armád „Süd“ generála polního maršála W. von Reichenaua dojely k Charkovu. Večer 15. října rozkaz STAVKY nařídil VR Jihozápadního frontu odjezd většiny jednotek na východ od města. Západní přístupy k městu bude bránit jen 38. armáda. Do 23. října musí být ve městě dokončena evakuace průmyslových podniků a jejich zaminování. Soudruzi to nestihli, 20. října na západní okraj města dojely jednotky LV. motorizovaného sboru a další den vypukla „první bitva o Charkov“. Na obranných postech ve městě stojí vedle sebe rudoarmějci a příslušníci NKVD a domobrany. Účastník bojů, jistý vojín wehrmachtu, vzpomínal: „Střed města byl změněn v pevnost. Na každé ulici, na každém rohu, na každém náměstí nám v postupu bránily barikády. Protitankové příkopy a minová pole měly zadržet tanky.“ Nezadržely, po třech dnech pouličních bojů, 24. října 1941, byl Charkov obsazen.
Po vítězné „Moskevské strategické útočné operaci“ se 5. ledna 1942 konala porada STAVKY, na níž vrchní velitel Stalin vytyčil záměr pokračovat v ofenzívě DRRA až k pobřeží Baltského moře. Jenže člen GKO N. A. Vozněsenskij namítl, že pro tak rozsáhlou ofenzívu není zatím dostatek prostředků, takže se plánovaná akce omezí jen na území Ukrajiny a v jejím rámci bude „Charkovskou operací (1942)“ osvobozen Charkov. Přesto 1. května 1942 Stalin vydal rozkaz, jehož 4. bod uložil: „V celé Rudé armádě dosáhnout toho, aby se rok 1942 stal rokem konečné porážky německých fašistických vojsk a osvobození sovětské země od hitlerovské verbeže!“
Hitler hodlal zahájit rozsáhlou ofenzivu wehrmachtu k Volze, na ropná pole pod Kavkazem a k Černému moři. Hlavní překážka v cestě jsou součásti Jihozápadního frontu. Velitel Skupiny armád „Süd“, generál polní maršál F. von Bock, zamýšlel provést u Charkova likvidaci jeho armád od severu útokem VI. armády a od jihu útokem součástí 1. tankové armády generálplukovníka E. von Kleista a XVII. armády generálplukovníka H. Hotha. Obklíčí jednotky DRRA, přičemž využijí územní vak, tzv „Barvenkovský výstup“, získaný v první bitvě o Charkov. Další události ho později uvedou do mezinárodního povědomí pod názvem „Barvenkovský kotel“.
První konala Rudá armáda, maršál Timošenko nařídil zahájit „Charkovskou operaci (1942)“ 12. května. Armády Jihozápadního a Jižního frontu společně rychle postoupily až o 50 kilometrů s cílem obklíčit VI. armádu generála F. Pauluse, jenže 17. května je z jihu překvapil neočekávaný prudký útok protivníka od Barvenkova na křídlo 9. armády Jižního frontu. Ústup jejích jednotek za tok Donu odkryl bok divizí DRRA posupujících k Charkovu. Maršál Timošenko 18. května požádal Stalina o zastavení ofenzivy, ale on mu odpověděl: „Dáme jim z rezervy dvě střelecké divize a dvě tankové brigády. Ať se Jižní front drží. Němcům brzy dojde dech!“ V únoru 1956 na XX. sjezdu strany N. S. Chruščov ve svém projevu doložil, že Stalin zastavení útoku odmítl slovy: „Ať vše zůstane tak, jak je!“ Týž den odpoledne velení GŠRA a člen VR Chruščov sice rovněž navrhli „útočnou operaci u Charkova zastavit“, jenže vrchní velitel Stalin opět odmítl se zdůvodněním, že nebezpečnost Kramatorské skupiny nepřítele je zveličena. Záhy se totiž podařilo jednotkám rudoarmějců prorazit obklíčení protivníka. O jejich výpadu napsal velitel 1. horské divize, generálmajor Lenz: „V noci za svitu tisíců světlic skupiny Rusů povzbuzováni hlasitými povely vojenských komisařů poklusem útočí zavěšeni za ruce za chraplavého křiku „urráá“! Na chvíli se zarazí před zátarasy, ale vzápětí se rozběhnou proti německým liniím bez ohledu na ztráty. Zabíjejí vše, co jim stojí v cestě, až sami padnou v boční střelbě německých kulometů…“ Proč se ohlížet na ztráty, vždyť vrchní velitel řekl: „…voják Rudé armády je jen drobné kolečko obřího soukolí státního mechanizmu, které snadno nahradí kolečko další!“
Divize III. tankového sboru generála jezdectva E. von Mackensena s přidruženými jednotkami zastavily útok rudoarmějců, obsadily Barvenkovo a do 22. května dosáhly oblouku řeky Doněck. Tehdy Stalin svůj názor změnil, jenže již bylo pozdě. Tisíce důstojníků nižších štábů padlo nebo jsou v zajetí, 21. května 1942 zahynul náčelník štábu 57. armády Jižního frontu generálmajor A. F. Anisov, 6. a 57. armáda spolu s armádní skupinou generálmajora L. V. Bobkina již jsou obklíčeny. Velitelé obou armád, generálporučíci K. P. Podlas a A. M. Gorodňanskij, 25. resp. 27. května 1942 zahynuli, zástupce velitele Jihozápadního frontu, generálporučík F. J. Kostěnko, je nezvěstný. Maršál Timošenko 28. května nařídil operaci ukončit. Shodou okolností byly po likvidaci tří armád na Kerčském polostrově 19. května zrušeny také Severokavkazský směr s podřízeným Krymským frontem, což wehrmachtu uvolnilo cestu k Volze, pod Kavkaz a na pobřeží Černého moře. V cestě stojí již jen Rostov na Donu. Ještě v červnu 1942 byl také zrušen Jihozápadní směr, Jihozápadní front přes značné kádrové ztráty však ne.
Zajatí rudoarmějci pod Charkovem
Jelikož Stalin považoval debakl Jihozápadního frontu za hrubé ponížení DRRA, je jasné, že o této operaci nebude možno uvolnit do tisku žádné informace. Avšak ještě před publikačním mlčením, 30. května 1942, ve večerní relaci Sovinformbyra (Sovětské tiskové kanceláře) se objevila zpráva:
O BOJÍCH NA CHARKOVSKÉM SMĚRU: …Během dvou týdnů na této části frontu proběhly těžké boje. Nyní, když jsme na konci operace, lze říci, že základní úkol, uložený sovětským vrchním velením, upozornit na úder německo-fašistických vojsk a znemožnit ho, je splněn. V boji německo-fašistická vojska ztratila padlých a raněných ne méně než 90 000 vojínů a důstojníků, 54 tanků, ztratila ne méně než 1 500 děl a téměř 200 letounů. Naše vojska v těchto bojích ztratila 5 000 mužů, beze stopy zmizelo 70 000 mužů, dále 300 tanků, 832 děl a 124 letadel. Velení německé armády vyhlašuje boje u Charkova za své velké vítězství a uvádí při tom fantastická čísla jakoby zajatých sovětských vojáků a zničené sovětské výzbroje. K těmto výmyslům můžeme říci jen toto: Ještě několik takových německých „vítězství“ a německo-fašistická armáda bude definitivně zlikvidována.
O „Charkovské operaci (1942)“ se léta skutečně mlčelo. V únoru 1956 na XX. sjezdu strany nad ní pokličku sice nadzvedl N. S. Chruščov, ale po jeho svržení mlčení pokračovalo. Dokonce ani v encyklopedické knize G. F. Krivošejeva „Vělikaja Otčestvěnnaja bez grifa sekrětnosti. Kniga potěr“, ve vydání z roku 2010, o ní není ani zmínka.
Prof. A. B. Zubov ve dvoudílném kompendiu „Istoria Rossiji“ odhadl výši ztrát hodnotou 280 000 mužů, z toho 240 000 zajatých rudoarmějců. U wehrmachtu a jeho spojenců udává 20 000 padlých a raněných vojáků. Ztráty výzbroje DRRA se dnes uvádějí údaji 2086 děl, 1250 tanků a 542 letadel.
„Barvenkovský kotel“- situace 15. června 1942
Jakmile 1. zástupce náčelníka GŠRA, generálplukovník A. M. Vasilevskij, 26. června 1942 ve 2 hodiny ráno dokončil mimořádné hlášení o situaci u Charkova, Stalin ho zdržel:
Počkejte! Chci se vrátit k porážce v Charkově. Když jsem se dnes ptal na velitelství Jihozápadního frontu, zda byl nepřítel u Kupjanska zastaven a jak pokračuje výstavba obranné linie na řece Oskol, nedokázali mi říci nic srozumitelného. Kdy se soudruzi naučí bojovat? Vždyť porážka v Charkově by měla štáb poučit. Kdy budou soudruzi přesně plnit směrnice Stavky? To jim musíme připomenout. Ať jsou potrestáni ti, kdo si to zaslouží, a já chci poslat osobní dopis vedení frontu.
Po Vasilevského odchodu písemně zhodnotil konání členů VR frontu:
KÁRNÝ DOPIS VOJENSKÉ RADĚ JIHOZÁPADNÍHO FRONTU: My tady v Moskvě, členové Výboru obrany a pracovníci z Generálního štábu, jsme se rozhodli odvolat soudruha Bagramjana z funkce náčelníka štábu Jihozápadního frontu. Soudruh Bagramjan nevyhovuje Stavce nejen jako náčelník štábu, povolaný k posílení spojení s velením armád, ale ani jako informátor, povinný čestně a pravdivě informovat Stavku o situaci na frontě. Navíc se ukázalo, že soudruh Bagramjan je neschopen poučit se z katastrofy, která postihla Jihozápadní front. Během zhruba tří týdnů Jihozápadní front kvůli jeho lehkovážnosti nejen prohrál napůl vyhranou Charkovskou operaci, ale dokázal nepříteli ještě odevzdat 18-20 divizí… Soudím, že je s tím třeba skončit. Věřím, že soudr. Bagramjan je vám velice sympatický a že si ho vysoce ceníte. Myslím si však, že se zde, stejně jako v mnoha dalších věcech, mýlíte… Soudruh Bagramjan bude jmenován náčelníkem štábu 28. armády. Pokud se soudruh Bagramjan projeví jako náčelník štábu armády ze své lepší stránky, pak navrhnu, aby dostal možnost dalšího služebního postupu. Je jasné, že se nejedná pouze o soudruha Bagramjana. Jedná se i o chyby všech členů Vojenské rady a především soudruhů Timošenka a Chruščova… Kdybychom o té katastrofě, ztrátě 18-20 divizí, v plném rozsahu informovali zemi, obávám se, že by se s vámi jednalo velmi tvrdě. Proto se musíte do budoucna poučit z chyb, kterých jste se dopustili…
Před zatčením a předvoláním před Vojenské kolegium Nejvyššího soudu generála Bagramjana zachránila přímluva člena STAVKY, generála Žukova, u Stalina. Nicméně záhy se zřejmě „projevil ze své lepší stránky“, neboť již 17. listopadu 1943 byl povýšen na armádního generála a po Stalinově smrti 11. března 1955 dokonce na maršála SSSR.
Zdroje:
Carell, P.: Operace Barbarossa. Nakladatelství „MUSTANG“. Plzeň-1996.
Stalin, I.: Direktivnoe pismo vojennomu sovětu Jugo-zapadnogo fronta. 26 ijuňa 1942 goda. Vojenno-istoričeskij žurnal. 1990. No2.
Stalin I. V. Sočiněnija. Tom 15. Izdatělstvo „Pisatěl.“ M.-1997.
Soobščenija Sovětskogo Informbjuro. 2. Tipografija gazěty „Pravda“ iměni Stalina, M.-1944.
Volkogonov, D.: Stalin. Izdatělstvo „JAUZA“. M.-2011.
Volkogonov, D.: lenin-počátek teroru. Nakladatelství „Dialog“. Liberec-1996.
Werth, A.: Rusko vo vojne. 1941-1945. I. díl. Vydavateĺstvo politickej literatúry. Bratislava-1968.
Zubov, A. i dr.: Istorija Rossii. XX věk: 1939 - 2007. „Astrěl“. M.-2010.
