Článek
Na podzim 1940 je válka na západě Evropy v plném proudu, což sovětské pracující nikterak neznepokojuje. Ví, že přinese útrapy jen nepříteli, vždyť náčelník Generálního štábu Rudé armády (GŠRA), armádní generál K. A. Měreckov, přece slíbil: „My budeme bojovat s malými ztrátami na území nepřítele a mocným úderem ho rychle zničíme!“ Avšak splnit jeho slib si vyžádá největší množství nejlepších zbraní světa!
V lednu 1905 v Tiflisu ještě neznámý I. V. Džugašvili řekl: „Co potřebujeme, abychom opravdu zvítězili? Potřebujeme tři věci. Za prvé, zbraně, za druhé, zbraně, za třetí opět, a ještě jednou zbraně!“
Pro rozsáhlost této tématiky stručně zmíníme jen problémy výroby námořních lodí, tanků a vojenského letectva.
Přesto, že „globální rozšiřování fronty socializmu“ bude probíhat zejména na souši, nevylučuje to potřebu mocného vojenského námořnictva. Na námitku při poradě Revoluční vojenské rady republiky, že nejsou peníze, Stalin odvětil: „Peníze po kopějkách sesbíráme a lodě postavíme!“ Takže její usnesení 5. června 1924 stanovilo, že vojenská námořní flotila SSSR „musí mít v bojích při podpoře Světové revoluce nejdůležitější roli…, proto musí být mnohem mohutnější, než ostatní soustavně posilovaná nepřátelská loďstva!“
V roce 1927 začala výroba dieselelektrických ponorek třídy „Děkabrist“ a 16. června 1936 RLK schválila v rámci „Projektu 23“ plán výstavby čtyř bitevních lodí třídy „Sovětskij sojuz“ o výtlaku 65 160 tun, s maximální rychlostí 30 uzlů, dojezdem 12 960 km a s výzbrojí 9 děl ráže 406 mm ve 3 hlavních dělových věžích. Po uvedení do služby budou tyto vlajkové lodě zařazeny do čtyř námořních flotil, pro každý oceán jedna. I když účastníci schůze Výboru obrany při Radě lidových komisařů SSSR (VO RLK) schválili jejich parametry až 13. července 1939, v Leningradu stavba již začala. Do roku 1946 má mít VMF 15 bitevních lodí, 43 křižníků, 180 torpédoborců a minolovek a 336 ponorek, s letadlovými loděmi se nepočítalo.
Usnesení ÚV VKS(b) „O stavu obrany SSSR“ 15. července 1929 uložilo náčelníkovi Štábu Rudé armády „…velikostí nezaostávat za našimi reálnými protivníky a ve vybavení být silnější ve třech rozhodujících typech výzbroje, konkrétně v letectvu, dělostřelectvu a tancích…“. Sovětská „strana a vláda“ vytvořila příznivé podmínky. V pamětech lidový komisař vojenského námořnictva (VMF), admirál N. G. Kuzněcov, napsal: „Zbrojní průmysl pro potřeby obrany disponoval neomezenými finančními prostředky“. Všimli si toho i novináři v zahraničí, hlavní redaktor finského listu „Ajan Sana“ 2. května 1931 upozornil: „Sovětská vláda se otevřeně přiznává k vybudování mohutného zbrojního průmyslu… Rusko hotoví národ k válce… v rozsahu, který svět ještě nikdy neviděl!“
Za pomoci především německého kapitálu se již léta rozjíždí masivní militarizace sovětského průmyslu. Na Stalinův příkaz lidový komisař zahraničního obchodu A. I. Mikojan nařídil bez vědomí politbyra i RLK dodávkami od mezinárodních výrobců soustředit zásobu strategických surovin pro zbrojní výrobu, jež v letech 1941-1945 pokryla 70% potřeb Lidového komisariátu obrany (LKO).
V roce 1936 výnos Ústředního výkonného výboru sovětů zástupců SSSR (CIK SSSR) vyjmul zbrojní výrobu z odvětví těžkého průmyslu a rozdělil ji do rezortů výzbrojního, muničního, leteckého, lodního a tankového průmyslu. Německé firmy (např. Krupp, Blohm&Voss, Rheinmetall nebo Junkers) dodaly obráběcí stroje pro výrobu tanků a vojenských letadel. Po letech ruský publicista S. T. Brězkun uznal: „…z cizinců nikdo neudělal pro ekonomický rozvoj Ruska tolik, jako Němci!“
Od jara 1937 jsou ve zbrojním průmyslu zavedena opatření „k prevenci proti škůdcovství a špionáži“. Podle pamětí lidového komisaře zbrojního průmyslu B. L. Vannikova „Stalin denně studoval hlášení o výrobě plánovaného počtu letadel a leteckých motorů. Při nesplnění plánu vyžadoval vysvětlení a opatření k nápravě… Totéž se týkalo i tankového průmyslu a výstavby vojenských lodí.“ Po trpkých zkušenostech ze „Zimní války“ s Finskem Stalin v dubnu 1940 zdůraznil zásadní význam dostatečného sortimentu a množství munice.
Množení rezortů vyžadovalo i množení kontrol jejich aparátů, jenže kapacita Komise sovětské kontroly při Radě lidových komisařů (RLK) v čele s R. S. Zemljačkou na to nestačily, proto Stalin nařídil transformovat Oddělení vojenské kontroly Komitétu obrany RLK na nový lidový komisariát. Osobně zkoncipoval projekt „O organizaci státní kontroly“ a 26. května 1940 jej předložil v politbyru. Přípravná komise Molotov, Andrejev, Malenkov, Vyšinskij a Zemljačka navrhla název komisariátu a systemizaci pracovníků pro jeho ústřední aparát. Zahrne bývalé vedoucí zaměstnance Hlavní správy politické propagandy (HSPP), členy vojenských rad okruhů, náčelníky politických oddělení armád a bývalé vojenské komisaře ústředních správ LKO. Komise stanovila pravomoci lidovému komisaři Lidového komisariátu státní kontroly (LKSK), který později povýšil na místopředsedu RLK SSSR. Místopředseda RLK A. J. Vyšinskij 29. července na plénu ÚV VKS(b) shrnul závěry komise ve zprávě „O vzniku lidového komisariátu státní kontroly“. Výnos Prezídia Nejvyššího sovětu (PNS) ustavil LKSK a na návrh politbyra 6. září 1940 jmenoval jeho lidovým komisařem L. Z. Mechlise. Úzká vazba LKSK na Komisi stranické kontroly (KSK) ÚV VKS(b) i na ÚV jako takový zůstala zachována, přesto profesor G. A. Kumaněv v pamětech napsal:
Byl narušen závažný leninský princip, který zainteresoval široké spektrum pracujících do práce orgánů kontroly. Zákon o státní kontrole z roku 1940 jejich spoluúčast nevyžadoval. Podle Stalinových pokynů lidový komisař LKSK Mechlis začal svou éru izolací aparátu LKSK od ostatních vládních institucí a úřadů. Organizoval práci tak, aby všechny prověrky vykonával jen sbor kontrolorů z ústředí a svazových republik LKSK…
Mechlis měl pravomoc ukládat disciplinární postihy, nařídit zatčení podezřelých pracovníků, po souhlasu RLK i lidových komisařů. Jak řídil schůze vedení LKSK, prozradil lidový komisař financí A. N. Zvěrev: „Mechlis měl v oblibě podřizovat si i služebně rovnocenné spolupracovníky, takže mezi námi neustále zvučely hádky.“ Za svého statutárního zástupce prosadil bývalého 1. náměstka lidového komisaře financí V. F. Popova, další zástupci budou bývalý 3. tajemník Moskevského městského výboru vks(b) V. J. Makarov a od listopadu 1940 bývalý zástupce vedoucího oddělení Kádrové správy ÚV VKS(b), plukovní komisař F. V. Jašečkin. Bývalý zástupce hlavního redaktora „Krasnoj Zvjozdy“ D. I. Ortěnberg byl jmenován ředitelem organizačního oddělení komisariátu. V kádrové pustině ústředních orgánů republik po „Velkém teroru“ nastala horší situace, proto orgány LKSK v Pobaltí zamořily „pochybné kádrové elementy“.
Nový organizační řád RLK 15. října 1940 udělil LKSK statut „rezortu nad rezorty“, jeho centrálnímu aparátu podřídil vedoucí skupin hlavních kontrolorů na lidových komisariátech, v ústředních orgánech i ve svazových republikách. Usnesení orgbyra 24. října je určilo, 26. října politbyro schválilo seznam organizací rezortů LKO a VMF, jejichž hlavní inspektoři státní kontroly nespadali pod pravomoc LKSK.
Přísně tajná usnesení ÚV VKS(b) a RLK SSSR zadávala inspekce v konkrétních orgánech, například 4. října 1940 „O prověrce činnosti NKSS (Lidového komisariátu výstavby lodí) v produkci námořních min a torpéd“ ve znění: „Nařídit s. Mechlisovi s přizváním představitelů NKVD prověřit práci NKSS při výrobě min a torpéd.“
Není času nazbyt, vše spěchá, takže na podzim 1940 nešvary stachanovštiny ovládly i veledůležitý zbrojní průmysl. Do 9. října zahltila oddělení ÚV VKS(b) udání o množících se závažných haváriích v řadě zbrojovek. Na pokyn politbyra Mechlis vyslal do postižených závodů Lidového komisariátu munice komisi vedenou rezortním lidovým komisařem I. P. Sergějevem. Závěrem podal hlášení, na něž mu Stalin napsal: „S. Mechlisi! Komise s. Sergějeva nezasluhuje ani špetku důvěry. Lépe uděláte, když do ní zařadíte Beriju se 3-4 pracovníky.“ Své funkce zatím opustili jen zástupce I. P. Sergějeva a tajemník stranické skupiny, sám Sergějev putoval do vězení až 30. května 1941 v rámci případu „O škůdcovství v systému lidového komisariátu munice“. Po odhalení členství v protisovětské organizaci je 13. února 1942 zastřelen.
Zavedení sériové výroby těžkých tanků nové řady KV a jejich verzí provázely značné obtíže. Od prosince 1939 jsou zařazeny do výzbroje DRRA, ale využití zkušeností z finského bojiště vázne. V květnu 1940 lidový komisař tankového průmyslu předal řediteli závodu pokyn na závazný počet vyrobených tanků předaných ke zkouškám do 15. června 1940. Kontroloři na nich odhalili řadu chyb, jejichž odstraňování technici Kirovových závodů v Leningradu včas nezvládli. Zástupci vojenského odběratele došla trpělivost a 12. srpna 1940 poslal seznam závad tanku KV-2 náměstku lidového komisaře obrany Mechlisovi. Ten je předal předsedovi VO RLK,maršálu Vorošilovovi, jenž 26. září nařídil: „Jmenovat odpovědnou skupinu specialistů a uložit odstranění všech závad, o nichž se stěžovatel zmiňuje ve svém dopise!“
Jakmile 10. října 1940 anonymní udání upozornilo, že nedostatky tanku KV-2 přetrvávají, rozhodnutí RLK nařídilo kontrolu v Kirovových závodech. Mechlis 1. listopadu oznámil Stalinovi a Vorošilovovi, že ředitel I. M. Zalcman odevzdal falšovaný výkaz o měsíčních počtech vyrobených tanků. Dodal, že jeho a staršího představitele Hlavní tankové a automobilní správy LKO již potrestal a ukončil: „Doporučuji ve VO RLK projednat zprávu o výrobě a odstranění konstrukčních závad tanku KV.“ V prosinci 1940 maršál Timošenko odvolal hlavního kontrolora rezortu obrany, G. J. Udrase.
Do konce listopadu 1940 je v republikových lidových komisariátech těžkého průmyslu a zbrojní výroby vykonáno na 177 prověrek. Kontrol politicky citlivých případů se Mechlis účastnil osobně, například počátkem roku 1941 v Gorkém, kde ředitel Leninova radiotechnického podniku N. V. Dobrov podlehl naléhání 1. tajemníka oblastního výboru VKS(b) a bez vědomí vedení lidového komisariátu spojů uvolnil ze strategických zásob měděné vodiče pro výstavbu městské sítě rozhlasu po drátě. Aby náčelník kontrolní skupiny prokázal před lidovým komisařem bolševickou tvrdost, trval na Dobrovově zatčení i přes přímluvy stranických funkcionářů oblastního výboru VKS(b). Mechlis poslal Dobrova za dveře a vyjímečně zavtipkoval: „Navrhujete ho vsadit do vězení, ale kde najdete takové vězení, takovou celu, kam by ho bylo možno umístit?“ Jeho postava totiž měla rozměry pořádného vinného sudu. A tak rozhodl jinak: „Odvoláme ho z funkce, udělíme mu přísnou výtku a jmenujeme ho ředitelem malého zanedbaného podniku, ať ho pozvedne!“
Stalin věnoval zvláštní pozornost nejen výrobě letadel, ale i rutinnímu nasazení vojenského letectva. Jelikož koncem 30. let ztrácí VVS haváriemi více než 600 letadel ročně, Mechlis bil na poplach již 22. března 1938 na aktivu RLK a vedení LKO s velitelským a náčelnickým sborem VVS. Havárie přesto pokračují, například při zalétávání nového stíhače I-180 15. prosince 1938 tragicky zahynul na Ústředním letišti v Moskvě Stalinův oblíbenec, Hrdina SSSR kombrig V. P. Čkalov. Mechlis ihned navrhl Stalinovi, Vorošilovi a Ježovovi odvolání komkora J. V. Smuškeviče z funkce velitele VVS a jeho zatčení. Tehdy mu nevyhověli a po roce je tu opět závažná nehoda – v květnu 1939 při havárii letounu UTI-4 zahynuli Hrdina SSSR kombrig Sěrov a Polina Osipenková.
V září 1939 rozhodnutí RLK stanovilo vybudovat v letech 1940-1941 řadu podniků na výrobu vojenských letadel a leteckých motorů, jenže do konce roku 1939 neskončily ani přípravné práce, a proto je v lednu 1940 lidový komisař leteckého průmyslu a bratr mocného člena politbyra, M. M. Kaganovič, odvolán a přeložen do funkce ředitele leteckého závodu v Kazani. Problémy se mu nevyhnuly ani tam při vývoji bombardéru DB-3F. Rezortní kontrola zjistila, že hlavní konstruktér S. V. Iljušin pod tlakem aparátníků z ÚV VKS(b) schválil bez vědomí ředitele Kaganoviče zahájení sériové výroby ještě před odstraněním konstrukčních závad motorů. Velitel VVS shledal jejich důsledky za tak závažné, že se 14. května 1940 rozhodl požádat Mechlise o intervenci na ÚV VKS(b), „jinak rychlost našich letadel v nejbližší době ještě více zaostane za zahraničními typy“. Jak se dalo čekat, záhy došla na ÚV stížnost stranické organizace Kazaňského leteckého závodu na jeho ředitele Kaganoviče.
Ke „Dni letectva“ 18. srpna 1940 vyšla „Pravda“ ve slavnostním hávu. Na titulní stránce přehlížejí Stalin s „Prvním maršálem“ letiště zaplněné vojenskými letadly až k obzoru a v úvodníku listu hlavní redaktor P. N. Pospělov velebil „velkou a dojemnou lásku našich letců k soudruhu Stalinovi“.
Bez ohledu na zmíněné litanie Stalinovi, jenž považoval havárie za sabotáže, v srpnu 1940 došla trpělivost. Hrdina SSSR generál J. V. Smuškevič je zaměněn Hrdinou SSSR generálem P. V. Ryčagovem a od 7. září 1940 náčelník Zvláštních oddílů Hlavní správy státní bezpečnosti Lidového komisariátu vnitřních věcí (GUGB NKVD), major státní bezpečnosti A. N. Michejev, převzal dohled nad vyšetřováním leteckých havárií v DRRA. Od 7. prosince 1940 platí usnesení ÚV VKS(b) „O odpovědnosti lidových komisařů, ředitelů podniků a náčelníků železničních správ za splnění požadavků na zásobování odvětví leteckého průmyslu“.
Na bolševickou obrodu Evropy navážou další etapy „globálního rozšiřování fronty socializmu“ v Asii a v Africe. Jelikož bolševické zájmové státy jsou nyní na pevnině a státní pokladna není bezedná, výstavba čtyř bitevních lodí třídy „Sovětskij sojuz“ by omezila budování letectva a pozemních sil. Lidový komisař VMF, admirál N. G. Kuzněcov, nedostane ani 4,7 miliard rublů, ani čas do roku 1946 na jejich uvedení do služby, proto výrobu navrhl pozastavit. Usnesení ÚV VKS(b) „O plánu výstavby lodí na rok 1941“ 19. října 1940 návrh schválilo, stopka projektu zastavila i výstavbu provozů v Kramatorských dílnách. V jistých závodech rezortu výstavby námořních lodí 29. října 1940 inspektoři LKSK zjistili, že příslušný lidový komisař S. S. Dukelskij zatajil finanční rezervu a vyžádal si dotaci 63 milionů rublů. Mechlis ho obvinil ze zpronevěry, nařídil mu sestavit nový finanční plán, zůstatek 1,83 milionu rublů vrátit a zástupce předsedy Kontrolní stranické komise M. F. Škirjatov mu udělil přísnou stranickou výtku.
V Moskvě 15. února 1941 začala XVIII. stranická konference VKS(b). Náčelník správy kádrů a tajemník ÚV VKS(b) Malenkov přednesl referát „O úlohách stranických organizací v průmyslu a v dopravě“. Kritiku zaměřil zejména na byrokratické řízení rezortů, při němž lidoví komisaři nahrazují vedení kolektivů papírovými příkazy, přičemž zpravidla neznají konkrétní situaci v hlavních podnicích svých rezortů. Mechlis hovořil o závažných nedostatcích v nálezech kontrol rezortů výroby munice, leteckého a elektrotechnického průmyslu.
Nekompetentní řízení, technická náročnost a skřípající kooperace v ambiciózní výstavbě vojenského loďstva plodily chaos a trestné činy, inspektoři LKSK měli žně. Například kontrola stavby torpédoborců „Slavnyj“ a „Surovyj“ v podniku č. 189 prokázala překročení plánované spotřeby mědi a mosazi o 312 tun, což v 1. čtvrtletí 1941 způsobilo ztrátu 8 630 000 rublů nebo vedení závodu „Krasnoje Sormovo“ v Gorkém zase nesplnilo plán výroby ponorek. Mechlis udělil řediteli J. V. Tovstychovi a hlavnímu inženýru V. S. Boženkovovi výtku a 4. března 1941 informoval RLK.
Na dubnové schůzi Hlavní vojenské rady po Stalinově přehledu havárií prohlásil zástupce lidového komisaře obrany, Hrdina SSSR generálporučík P. V. Ryčagov, s odkazem na důsledky „stachanovštiny“: „Nehodovost zůstane velká, protože nás nutíte létat v rakvích…!“ Stalin zachoval klid, v usnesení ÚV VKS(b) a RLK „O haváriích a katastrofách v letectvu Rudé armády“ se 12. dubna 1941 objevila jen anonymní kritika velení VVS: „Každodenně jsou při haváriích průměrně zničena… 2-3 letadla, což činí za rok 600-900 letadel. Současné velení VVS není schopno vést seriózní boj za upevnění kázně v letectvu a snížení počtu havárií… Velení VVS skrývá před vládou fakta o haváriích a jakmile se na fakta poukáže, velení VVS se je snaží zamlčovat“. Na noční schůzi politbyra je generál Ryčagov odvolán z funkcí zástupce lidového komisaře obrany a náčelníka Hlavní správy VVS, nahradil ho generálporučík P. F. Žigarev.
Situace se změnila, na jaře 1945 se změnily i Stalinovy ambice na zámořské státy. Lidový komisař VMF ustavil několik komisí, které měly navrhnout vhodné typy válečných lodí v rámci „Projektu 85“. Jedna z nich plánovala stavbu letadlové lodě, jenže mnoho technických problémů a málo peněz realizaci odsunuly na slepou kolej. V září 1945 se Stalin k tématu vrátil, nařídil upravit parametry dvou bitevních lodí třídy „Sovětskij sojuz“ na výtlak 75 000 tun a podle dalšího „Projektu 82“ zhotovit 7 bitevních křižníků. Opět na ně nezbyly peníze, takže jediný rozestavěný křižník „Stalingrad“ krátce po dokončení v roce 1954 putoval do šrotu.
Zdroje:
Dněvnik Dimitrova: Centralnyj gosudarstvěnnyj archiv (Sofija), F.146. Op.2. D.5.
Ekšut, S.: Admiral i Chozajin: Linija žizni Admirala Nikolaja Kuzněcova. 11 ijula 2024. Žurnal „Rodina“.
Irinarchov R.: RKVMF pěred groznym ispytanijem. Izdatělstvo „Charvest“. Minsk-2008.
Krasnov, N.: Vojennoje sudostrojenije nakanuně Vělikoj Otěčestvěnnoj Vojny. „Nauka“. M.-2005.
Kremljov, S.: Začem ubili Stalina. Prestuplěnije věka. „Jauza“. „Eksmo“. M.-2008.
Krjukov, S.: Mechlis i Dobrov., gazěta „DUEL“, No50 (548), 11 děkabrja 2007g.
Kumaněv, G.: Govorjat stalinskije narkomy. Izdatlstvo „Rusič“. Smolensk, 2005.
Kuzněcov, N.: Nakanuně. „Vojenizdat“. M.-1966.
Měreckov, K.: Na službě narodu. „Politizdat“. M.-1968.
Mikojan, A.: Tak bylo. Gl.30. Kanun vojny. „Vagrius“. M.-1999.
Od opytnych obrazcov-k serijnomu proizvodstvu, Istorija tanka KV, časť 1, “ Frontovaja illjustracija“, vypusk 5/2001.
Plechanov, A.: Pogibšije na graždankě: linkory tipa „Sovětskij Sojuz“. „Popměch“. 28 marta 2019
Rodionov, I.: Stanovlenije aviastrojenija v SSSR 1940.
Rubcov, J.: Iz-za spinny vožďa. Izdatělstvo „Těrritorija“. M.-2001.
Rubcov, J.: Mechlis: Liceměrije, vozvěďonnyje v princip. „Vojenno-istoričeskij žurnal“. 1998. No5.
„Sovětskaja Sibir“. No1(5469). 1 Janvarj, 1938 god.
Stadnik, I.: „Germanija těrjajet pyl“. Něizvěstnyj konspěkt iz archiva Ždanova. „Vremja novostěj“. No170. 15 senťabrja 2005.
Tucker, R.: stalin. Na vrcholu moci. Nakladatelství BB art. Praha 2000.
Werth, A.: Rusko vo vojne. 1941-1945. I. díl. Vydavateĺstvo politickej literatúry. Bratislava-1968.
Zefirov, M., Bažěnov, N., Děktěv, D.: Celj-korabli. Protivostojanije Ljuftwaffe i sovětskogo baltskogo flota. Izdatělstvo „AST Chranitěl“. M.-2008.
Zubov, A.: Rukotvornaja katastrofa. Polnaja věrsija lekcii. „Novaya Gazěta“, No66 ot 22 ijuňa 2016.
Zvěrev, A.: Zapiski ministra. „Politizdat“. M.-1973.
Zvjagincev, V.: Vojna na věsach Femidy. „Těrra“-Knižnyj klub. M.2006.
Žukov, J.: Stalin: Tajny vlasti. „Vagirus“. M.-2005.
1941g. Dokuměnty. Kniga 2. Měždunarodnyj fond „Děmokratija“. M.-1998.
Archivy: APRF (Archiv prezidenta Ruské federace), GARF (Státní archiv Ruské federace), RGASPI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (v současnosti)) a RGVA (Ruský státní vojenský archiv).
