Článek
Další pokus o likvidaci Finské republiky vejde do dějin pod názvem „Pokračovací válka“. Podél finské východní hranice konají součásti Rudé armády (DRRA) průzkumné polní výjezdy, VVF LVO (Vojenské vzdušné síly Leningradského vojenského okruhu) pilně konají letecký průzkum. Operativa štábů Orelského, Uralského a Leningradského VO 28. března 1941 dopracovala přípravy realizace Rozkazu LKO SSSR a Generálního štábu Rudé armády veliteli vojsk Leningradského vojenského okruhu z 25. listopadu 1940 až k „vojenské útočné operaci“. Na bázi LVO vznikla nová strategická součást DRRA, Severní front. Náčelník Generálního štábu Rudé armády (GŠRA) 14. května 1941 nařídil vyčlenit z LVO 23., 7. a 14. armádu a podřídit je tomuto frontu.
Mezitím 26. dubna 1941 na žádost finské vlády připluly do finského přístavu Turku lodě s 12 000 muži wehrmachtu a po vylodění se přesunuli k Tampere. Po souši 7. června přijely do severního Finska divize XXXVI. armádního sboru wehrmachtu. I přes protest sovětského velvyslance obsadily osadu Petsamo včetně niklových dolů a rozmístily se podél silnice ze Sally do Kemijarvi. Finská vláda 10. června vyhlásila mobilizaci, což 13. června článek korespondenta „Pravdy“ označil za přípravu k útoku na SSSR.
Velitel 14. armády Severního frontu, generálporučík V. A. Frolov, 15. června vydal rozkaz k přesunu 122. střelecké divize 47. střeleckého sboru do Kandalakši 150 km od finské státní hranice. Velitel Severní VMF, viceadmirál A. G. Golovko, nařídil přemístit ponorky k finskému pobřeží a vyhlásil jim pohotovost. Rozkaz náčelníka GŠRA vyčlenil z 1. mechanizovaného sboru LVO elitní 1. tankovou divizi Rudého praporu vybavenou 372 tanky. Divize je 17. června přemístěna po železnici do Alakurtti v Karelofinské sovětské socialistické republice (KfSSR) a její velitel, kombrig V. I. Baranov, očekává rozkaz k postupu na finské přístavy Kemi a Oulu v Botnickém zálivu. Ze Pskova 19. června odjíždí jednotky 21. tankové divize 10. mechanizovaného sboru do Světlogorska k finským hranicím. Admirál N. G. Kuzněcov 21. června vydal rozkaz velení Baltské, Severní a Černomořské flotily k „operační hotovosti č. 2“ (aktivace opatření k přípravě zabránění napadení protivníkem). Večer 21. června se vrátil velitel LVO, generálporučík M. M. Popov, z inspekce štábu 14. armády Severního frontu do Leningradu. Ve Finském a Irbenském průlivu jsou posíleny hlídky, na základně Hangö je 8. střelecká brigáda uvedena do pohotovosti. Na žádost velitele základny generála S. I. Kabanova přijel diplomat S. I. Zotov projednat evakuaci rodin vyšších důstojníků do Leningradu. Napjatou mezinárodní situaci reflektuje 21. června zápis v Goebbelsově deníku: „Problém Ruska každou hodinu graduje. Molotov požádal o návštěvu Berlína, ale byl rázně odmítnut. Naivní nápad! Měl si vzpomenout dříve… Ve Finsku začala mobilizace. Nyní si musela všimnout i Moskva, co hrozí bolševizmu…“
Brzy ráno 22. června 1941 zahájily ozbrojené síly Německé říše letecké útoky na pohraniční oblasti SSSR. Stalin v 7.15 hod schválil vydání direktivy Vojenské rady Hlavního velení DRRA č. 2. Podepsali ji její předseda maršál S. K. Timošenko, představitel Ústředního výboru VKS(b) v DRRA G. M. Malenkov a náčelník GŠRA armádní generál G. K. Žukov: „Napadnout a zničit nepřátelská vojska tam, kde narušila státní hranice SSSR. Do zvláštního rozkazu nepřekračovat státní hranici pozemními vojsky … Mohutnými útoky bombardovacího a stíhacího letectva zničit letadla na letištích nepřítele a bombardováním zničit velká soustředění skupin jeho pozemních vojsk. Útoky letectva přenést do hloubky 100-150 km německého území. Bombardovat přístavy v Kőnigsbergu a Memelu. Do vydání zvláštního rozkazu nekonat letecké útoky na území Finska a Rumunska!“
Stalin nevěřil, že začala válka, proto odmítl zpravit sovětské pracující. Učinil tak lidový komisař zahraničí V. M. Molotov 22. června v 12.15 hod. v moskevském rozhlasovém studiu: „Dnes, ve 4 hodiny ráno, bez předložení jakýchkoli požadavků k Sovětskému svazu, bez vyhlášení války, přepadla německá vojska naši zemi, na mnohých místech útočila na naše hranice a bombardovala ze svých letadel naše města - Žitomir, Kyjev, Sevastopol, Kaunas a některá další, přičemž bylo zabito a raněno více než 200 lidí. Nálety nepřátelských letadel a dělostřelecké útoky byly uskutečněny i z rumunského a finského území …“
Finská vláda 22. června 1941 opět deklarovala neutralitu, což sovětský vyslanec P. D. Orlov slíbil respektovat, přesto u státní hranice další sovětská ozbrojená provokace zahájila „Pokračovací válku“. Výsadky Baltského vojenského loďstava (BVF) obsadily na východě Finského zálivu několik pustých finských ostrovů a armádní ženisté na nich začali stavět námořní základny. Po zprávě rozvědky o finském výsadku na Aalandských ostrovech velitel BVF nařídil útok na finské lodě. Ze základny Hangö se připojili dělostřelci DRRA a letectvo (VVF) Severního frontu zahájilo bombardování Petsama. U Běloostrova je připravena k útoku 23. armáda Severního frontu generálporučíka P. S. Pšennikova. Rozkaz Hlavního velení Rudé armády (STAVKY) 24. června nařídil Vojenské radě (VR) Severního frontu: „Před leteckým útokem nepřítele na Leningrad… preventivními nepřetržitými nálety zničit letectvo protivníka a finská vybraná letiště…“ Velitel VVS Severního frontu, generálmajor letectva A. A. Novikov, sdělil: „Logika nám velí nečekat až nepřítel vyšle do vzduchu veškeré své letectvo, ale preventivně hromadně zaútočit na jeho letiště…“ Takže, opět bez vyhlášení války, 25. června zaútočilo 540 letadel BVF a Severního frontu na Helsinky, Tartu a další města. Týž den finská vláda vyhlásila SSSR válku a 29. června DRRA začala „Karelskou strategickou obrannou“ operaci. Velení 21. tankové divize, nyní přeložené k 1. mechanizovanému sboru, sice mělo nařízeno 2. července překročit finské hranice a postupovat k Botnickému zálivu, avšak útok znemožnila ofenziva armádní skupiny „Nord“ v Pobaltí na Leningrad.
Po krachu „Pobaltské strategické obranné“ operace 10. července nastoupil 6. sbor Karelské armády do útoku, vyhnal 21. tankovou divizi z finského území, přejel státní hranici Karelofinské sovětské socialistické republiky (KfSSR) a 14. července přerušil železniční spojení Murmanska s Leningradem. Hlavní velitel Severozápadního směru, maršál K. J. Vorošilov, 21. července přijel na inspekci štábu 7. armády Severního frontu. Nařídil vyčlenit z 1. tankové divize 135 tanků a se dvěma motostřeleckými pluky napadnout finské jednotky u hlavního města KFSSR Pětrozavodska. Zámysl nevyšel, neboť 27. července se rudoarmějci rozprchli a finští vojáci opuštěné tanky zničili.
Kvůli návratu anektovaných finských území na Karelské šíji 1. srpna zahájila Jihovýchodní finská armáda úspěšnou ofenzivu proti 23. armádě Severního frontu. Tehdy Stalin dočasně prozřel a 4. srpna oznámil prezidentu F. D. Rooseveltovi, že finské vládě nabídl příměří a vrácení anektovaných území. Bez odezvy, neboť Finové postupují. I když je generál Pšennikov 6. srpna odvolán z funkce velitele 23. armády, přesto její ústup pokračuje. Součásti 6. sboru finské Karelské armády 15. srpna obsadily město Sortavala u Ladožského jezera.
Finský premiér R. Ryti s ministrem války, generálem K. R. Waldenem, 24. srpna navštívili vrchní velitelství finské armády. Maršál G. Mannerheim je informoval, že ho počátkem srpna navštívil náčelník Operačního štábu wehrmachtu, generál dělostřelectva A. Jodl, a žádal, aby po dosažení finské hranice na Karelské šíji finská armáda pokračovala v postupu k Leningradu. Maršál Mannerheim odmítl slovy „dobytí Leningradu není náš cíl, a proto se ho nesmíme zúčastnit“! Oba státní činitelé s tímto názorem souhlasili a toto rozhodnutí finský ministr zahraničí později potvrdil i diplomaticky. Velvyslance USA 11. září ujistil, že finské vojsko nezaútočí na Leningrad, ovšem Stalin „Bělofinům“ nevěřil. Postup finských vojsk ještě pár dní pokračuje, 29. srpna obsadila Viipuri a 31. srpna se zastavila na bývalé finské státní hranici u Sestrorěcku. Jedna skupina sice překročila státní hranici a obsadila pohraniční sovětskou osadu Běloostrov, avšak další den ji pohraniční oddíl Lidového komisariátu vnitra vrátil zpět.
Počátkem září 1941 jsou sbory armádní skupiny „Nord“ již u Leningradu. Brání ho Severozápadní a Leningradský front, avšak nyní reálně hrozí, že zdecimované armády obou těchto frontů nepřítele nezastaví, II. sbor XVI. armády wehrmachtu postoupí na Vyšnij Voloček a u osady Lodějnoje polje se spojí s finskou armádou. Jedna z finských divizí Karelské armády totiž 4. září překročila řeku Svir u vtoku do Oněžského jezera, 8. září obsadila most u Podporožije a před Lodějným poljem očekává příjezd wehrmachtu od Tichvinu. Jednotky wehrmachtu 8. září dobyly město Šlísselburg u výtoku Něvy z Ladožského jezera. Odtud postupují čtyři divize wehrmachtu přes Volchov na jihovýchod k Tichvinu a poté se stočí na sever k Lodějnomu poli. Až se obě vojska setkají, bude obklíčení Leningradu utěsněno. Aby se v Tichvinu nepřítel neopevnil, STAVKA nařídila VVS 4. armády nepřetržité útoky na město zápalnými bombami.
Karelská armáda 2. října obsadila hlavní město KfSSR Pětrozavodsk, takže 5. října tamnější „strana a vláda“ vydala rozhodnutí „O zřízení oddílů lidových milicí“ a hlavní město republiky nařídila přemístit do Bělomorska. Na jihozápadě Finska vyklidily součásti DRRA a VMF sovětskou vojenskou základnu u města Hangö.
Trosky Tichvinu jsou již obsazeny, k místu setkání s Karelskou armádou zbývá 120 kilometrů, jenže ho zmaří návazná „Tichvinská útočná operace“. Zahájily ji 10. listopadu 1941 52. a 4. samostatná armáda Novgorodské armádní skupiny Severozápadního frontu, obě doplněny posilami z Dálného východu. Počátkem prosince divize 4. samostatné armády armádního generála K. A. Měreckova a divizního komisaře M. N. Zelenkova prolomily obranu nepřítele a osvobodily Tichvin. Na severu Oněžského jezera je 8. prosince 1941 ještě obsazena jednotkami Karelské armády osada Poventsa, avšak 11. prosince 1941 i tam začne ústup.
Mapa obsazeného území KfSSR finským vojskem
Karelská armáda se stáhla od Lodějnogo polje a Mědvěžegorsku, do 30. prosince divize XVI. armády wehrmachtu ustoupily k Volchovu.
Jelikož finská armáda bojuje po boku wehrmachtu, v prosinci 1941 někteří západní spojenci v čele s Velkou Británií formálně vyhlásili Finsku válku. Tehdy také do Moskvy přijel ministr zahraničí Velké Británie A. Eden. Setkal se se Stalinem a on mu předal sovětské územní požadavky a poslal je i do USA. Stálo v nich: „Uznání státních hranic SSSR z 11. června 1941, uznání platnosti smluv s Finskem a Rumunskem s možností výstavby vojenských základen na jejich území a rozšíření sféry vlivu SSSR o další evropské státy.“ Anglická vláda tehdy neuznala západní hranice SSSR z 11. června 1941, proto se odpovědi nedočkal.
Až do jara 1944 převládal na sovětsko-finské frontě relativní klid, avšak jakmile wehrmacht ustoupil od Leningradu, boje opět zintenzivnily. Po úspěšné „Vyborsko-Pětrozavodské operaci“ DRRA v srpnu ustoupila finská armáda z KfSSR. „Pokračovací válka“ skončila 19. září 1944 podpisem příměří v Moskvě.
Hitler 22. června 1941 preventivním útokem zradil Stalina, ten se ho proto rozhodl nechat zajmout a popravit nebo nalézt důkazy jeho smrti. Proto zaměřil hlavní útok DRRA na dobytí Berlína. Armády Západních spojenců již operují ve Francii a Itálii, takže nelze váhat. Stále platný přísně tajný rozkaz lidového komisaře obrany z 25. listopadu 1940 k obsazení Helsinek a okupaci Finské republiky nebude splněn, na likvidaci „Bělofinů“ nezbude čas. Nicméně, podle starého bolševického zvyku, navzdory příměří jednotky 14. armády Karelského frontu postupují severním Finskem až do Norska. Během „Petsamsko-Kirkeneské operace“ 22. října 1944 obsadily přístav Kirkenes s městy Nejden a Nausti. Výnos PNS SSSR z 21. července 1945 „O správním uspořádání okresu Pečenga“ jeho území zahrnul do Murmanské oblasti, Finská republika ztratila přístup k Barentsovu moři. Po označkování obsazeného norského území pomníky „hrdinných sovětských osvoboditelů“ 25. září 1945 DRRA odjela zpět.
Stalinův záměr - po skončení války v sousedství SSSR již nepřipustit existenci kapitalistických států - je nereálný, proto budou sousedé sešněrováni dvoustrannými mírovými smlouvami. To se bude týkat i Finské republiky, 10. února 1947 Pařížská mírová konference oficiálně ukončila válečný stav a stanovila reparace.
Pařížská mírová konference
Po „dobrovolném“ odmítnutí Marshallova plánu je finské vládě 6. dubna 1948 Radou ministrů SSSR vnucena „Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci“. Člen spojenecké kontrolní komise v Helsinkách A. A. Ždanov si pozval prezidenta Finské republiky J. K. Paasikiviho a seznámil ho s podmínkami další existence státu. Pokud se zahraniční politika finské vlády podřídí zájmům SSSR a Finská republika nevstoupí do paktů se státy nepřátelskými k SSSR, bude jí akceptována státní suverenita. Souhrn těchto požadavků se nazývá „finlandizace“. Na jejich dodržování bude dohlížet houf sovětských vlivových agentů a špionů rozesetých po centrálních orgánech Finské republiky. Vojenská základna na poloostrově Hangö, bývalém „Baltském Gibraltaru“,již nebude obnovena. „Strana a vláda“ si u finské vlády zajistila vedle Helsinek pronájem území Porkkala udd na 50 let pro novou vojenskou námořní základnu.
Zdroje:
Aptěkar, P.: Sovětsko-finskije vojny. „JAUZA“. „EKSMO“. M.-2004.
Běšanov, V.: Leningradskaja oborona. OOO „Izdatělstvo AST“, Charvest. Minsk-2005.
Carell, P.: Operace Barbarossa. Nakladatelství „MUSTANG“. Plzeň-1996.
Carell, P.: Spálená země. „Naše vojsko“. Praha-2003.
Dongarov, A.: Baltijskij ruběž. Žurnal „RODINA“. No06-07. 1991g.
Drabkin, A.: Ogněvoj val. Sb. „EKSMO-Jauza“. M.-2009.
Gazěta „Izvěstija“ No 147 (7523). 24 ijuňa 1941 g.
Irinarchov, R.: Krasnaja Armija v 1941 godu. „EKSMO“. M.-2009.
Krivošjejev, G., a kol.: Vělikaja otěčestvěnnaja bez grifa sekrětnosti. Kniga potěr. „Věče“. M. - 2010.
Kuzněcov, N.: Kursom k pobědě. „Golos“. M.-2000.
Lundin Leonard: Finland in the Second World War. New York-1957.
Manněrgejm, K.: Memuary. „Vagrius.“ M.-1999.
Měščerjakov, V.: Stalin i zagovorščiki 41 go goda. Poisk istiny. @ vojennaja litěratura (militera.lib.ru) 2012.
Solonin, M.: Bočka i obruči, ili kogda načalas Vělikaja Otěčestvěnnaja vojna? Gl.1.7. Pěrvyj maršal. „Vidrožděnňa“. Drogobyč-2004.
Suraljova, J.: Volchovskij rajon v gody vojny. Gazěta „Vybarv“.07 Maj, 2025.
Višlljov, O.: Nakanuně 22 ijuňa 1941 goda. „Nauka“. K.-2001.
„Vojenno-istoričeskij žurnal“. No1. 1969g.
„VOJENNYJ VĚSTNIK“. Senťabr 2000g., No9.
Zapis pěregovorov měždu Idenom i Stalinym. Žurnal „RODINA“. No06-07. 1991g.
Seznam použitých archivů: CAMO (Ústřední archiv Ministerstva obrany SSSR) a CAMO RF (Ústřední archiv Ministerstva obrany Ruské federace)
