Článek
Tajné operační rozkazy pro armády Leningradského vojenského okruhu (LVO) jsou vyhlášeny předem. Tak například velitel 9. armády, komdiv M. P. Duchanov, již 24. listopadu 1939 nařídil: „122. střelecká divize do 2 týdnů obsadí osadu Kemi na severním pobřeží Botnického zálivu, 163. a 44. střelecká divize postoupí přes Kuhmo na Oulu. 54. horská divize zajistí na Reboltsko-kuhmoském směru součinnost s 8. armádou.“
„Internacionální pomoc finskému lidu“ odstartovala 30. listopadu 1939. Zatímco prezident Finské republiky K. Kallio jmenoval polního maršála C. G. von Mannerheima vrchním velitelem finských ozbrojených sil, O. V. Kuusinen v rozhlase přednesl „Výzvu ÚV Finské komunistické strany k finským pracujícím, rolníkům a inteligenci“. Vybídla k ustavení „lidové fronty“ a „k podpisu smlouvy se SSSR, která splní odvěkou touhu Karelců a Finů po spojení do nezávislého Finského státu“. Veliteli „Finské lidové armády“, kapitánovi A. Tuominenovi, nařídil vztyčit prapor „Finské demokratické republiky“ na prezidentském paláci v Helsinkách. Korespondent „Pravdy“ sice sdělil, že „povstalí finští vojáci“ obsadili osadu Terijoki těsně za státní hranicí, kde údajně byla podepsána „Dohoda o přátelství a spolupráci mezi Sovětským svazem a Finskou demokratickou republikou“ a proběhla první schůze vlády, avšak ruskojazyčný zápis napověděl, že se obě události konaly v Moskvě. Předseda vlády a ministr zahraničí O. Kuusinen navrhl navázání diplomatických vztahů se SSSR.
Jednotky 163. střelecké divize 9. armády 30. listopadu překročily u osady Raate finskou státní hranici, avšak finská armáda jejich postup k Suomussalmi záhy zastavila. Velitel divize, kombrig A. I. Zelencov, oznámil náčelníkovi týlu 9. armády, že nemá maskovací pláště, válenky a lyže. Stížnost doputovala až k lidovému komisaři obrany. Maršál Vorošilov ji prohlásil za neoprávněnou a vyslal svého zástupce, armádního komisaře 1. stupně L. Z. Mechlise, na kontrolu do štábu 9. armády. Ten na místě zjistil řadu závažných nedostatků, například nalezl jen 9 bojeschopných letadel bez lyží na podvozku. Letectvo proto setrvávalo v nečinnosti, avšak Stalinovi hlásil: „…velitel armádního letectva, plukovník Mělnikov, je nerozhodný ustrašenec!“ Je odvolán, nahradil ho Hrdina SSSR, komdiv P. V. Ryčagov. Lépe to nevypadalo ani ve štábu 163. střelecké divize. Náčelník štábu, plukovník V. N. Razuvajev, si stěžoval na logistiku, proto Mechlis po inspekci notně vyplísnil náčelníka Zásobovací správy Rudé armády (DRRA), sborového komisaře A. V. Chruljeva.
Na severu Finska postoupily Speciální oddíly Lidového komisariátu vnitra (NKVD) až ke státní hranici s Norskem, za podpory lodí Severní vojenské flotily obsadily poloostrovy Rybačij a Srednij i osadu Petsamo. Pobřežní osady na jihu Finska ostřeluje dělostřelectvo Baltské vojenské flotily (BVF). Ze základen Rudé armády v Estonsku vzlétly bombardéry vojenských vzdušných sil (VVF), jenže nad Helsinkami piloti ztratili orientaci a bomby shodili na civilní a diplomatickou čtvrť města místo na nádraží a vojenské objekty. Po stížnosti finského ministra zahraničí předseda Společnosti národů vyzval sovětskou vládu neútočit na finské osady, což její předseda V. M. Molotov drze odbyl: „Sovětské letectvo neútočí na finská města, ale shazuje pytlíky s obilím pro jejich hladovějící obyvatelstvo!“
Armády „internacionálních pomocníků finskému lidu“ mají hned zpočátku problémy jak u Ladožského jezera, tak ve finské Karélii. Náčelník Generálního štábu Rudé armády (GŠRA), komarm 1. stupně B. M. Šapošnikov, 2. prosince zaslal se Stalinovým vědomím do vojenských rad (VR) 8. a 9. armády LVO telegramy:
„I přes značný počet finských vojsk je postup našich jednotek 9. a 8. armády nepřípustně nerozhodný a pomalý. Nemůžeme se ve Finsku ploužit rychlostí 4-5 km za den. Operaci je třeba rychleji ukončit rázným nasazením našich jednotek. Nařizuji: 9. armádě všestranně podpořit postup na uleaborgském směru, od velitele armády, velitelů a vojenských komisařů divizí kategoricky vyžadovat rozhodné a rychlé rozhodování k ovládnutí oblasti Uleaborgu (Oulu). Na pomoc velení armádě k urychlení postupu vojsk okamžitě odjede s. Mechlis. 8. armádě rozhodně urychlit postup ve Vidlickém směru, důsledně obcházet zátarasy a opěrné body, v žádném případě neuváznout v místních bojích. Na pomoc velení armádě k urychlení postupu vojsk okamžitě odjede s. Kulik. …“
Agentura TASS 3. prosince oznámila podpis dohody s Finskou demokratickou republikou. Po jejím oficiálním ustavení budou ratifikační listiny, opět jen v ruštině, vyměněny v Helsinkách. Stranické a vládní listy „Pravda“ a „Izvěstija“ publikovaly „Výzvu ÚV Finské komunistické strany finským pracujícím, rolníkům a inteligenci“, „Deklaraci vlády Finské demokratické republiky“, mapu dosud virtuální „Finské demokratické republiky“, zprávu o navázání diplomatických vztahů a poté nastalo ticho! Ke Kuusinenovu zděšení DRRA ve Finsku nikdo nevítá, naopak, její vojenští komisaři čelí aktivnímu odporu „finských třídních bratrů“. Obránci již o sobě dali důrazně vědět, 7. prosince 163. divize uvázla v osadě Suomussalmi na půli cesty do Oulu!
Stalin 7. prosince nařídil ustavit Hlavní stan nejvyššího velení DRRA - Stavku hlavního velení (dále jen Stavku) ve složení předseda, lidový komisař obrany maršál Vorošilov, členové, generální tajemník ÚV VKS(b) Stalin, komarm 1.stupně Šapošnikov, lidový komisař vojenského námořnictva (VMF) flagman N. G. Kuzněcov a předseda Rady lidových komisařů (RLK) Molotov. Jelikož postup 7. armády LVO Karelskou šíjí na hlavním směru k Mannerheimově linii pohraničního opevnění u finské státní hranice vázne, rozkaz Stavky 9. prosince určil jejím novým velitelem komarma 2. stupně K. A. Měreckova, její VR přímo podřídil 14., 9., 8. armádu, Baltskou vojenskou flotilu (BVF) a Severní vojenskou flotilu (SVF). Nový rozkaz VR 9. armády upřesnil, do 18 dnů obsadit přístav Oulu!
V Suomussalmi 12. prosince 163. divizi překvapila 9. pěší divize finské armády generála H. F. Siilasvua. Rozvinul se obtížný boj, avšak armádní komisař Mechlis kombrigovi Zelencovi zakázal ústup, takže s celkovými ztrátami 5 000 mužů je za tři dny „internacionální pomocník“ z města vyhnán.
Mezinárodní organizace reagovaly na „internacionální pomoc finskému lidu“ různě. Zatímco Prezídium Výkonného výboru kominterny nařídilo sekcím (vedení komunistických stran členských států) podpořit vládu virtuální „Finské demokratické republiky“, po expozé finského diplomata na zasedání Společnosti národů většina delegátů prohlásila SSSR za agresora a 14. prosince ho z ní vyloučila. Týž den předal vyslanec Finské republiky lidovému komisaři zahraničí Molotovovi návrh premiéra R. Rytiho k jednání, avšak soudruh Molotov mu objasnil, že „sovětská vláda neuznává ‚tzv. finskou vládu, která opustila Helsinky a nachází se na neznámém místě‘, a proto s ní nemůže jednat. Sovětská vláda uznává jen vládu Finské demokratické republiky, s níž 2. prosince uzavřela dohodu o vzájemné pomoci… Sovětský svaz není ve válečném konfliktu s Finskem a finskému lidu nehrozí válkou, SSSR jen pomáhá finskému lidu v jeho boji za osvobození od smečky helsinských bělobanditů.“
Zatímco prezident USA F. D. Roosevelt vyhlásil sovětské „straně a vládě“ jen bezzubé „morální embargo“, řada států zavedla proti ní ekonomické sankce. Armádní štáby Velké Británie a Francie připravují vylodění expedičních sil v Norsku a letecké útoky v Ázerbajdžánu.
Jednotky 7. armády dosáhly předpolí hlavního opevnění Mannerheimovy linie u pevnosti Tajpala až 12. prosince. Po několika dnech ho sice obsadila, ale přesto, že disponuje středními tanky T-34 i těžkými tanky KV, 22. prosince je zastavena u osady Summo. Včera již měla být v Helsinkách, ale jádro opevnění Mannerheimovy linie je stále před nimi. Na schůzi politbyra vrchní velitel, maršál K. J. Vorošilov, láteřil: „Cesty jsou plné závalů, naše pěchota jedná neorganizovaně, motá se sem a tam jako nikým neřízená tlupa, která se při prvém výstřelu bezhlavě rozprchne ukrýt do lesa…“ Stalin telegrafoval komarmu Měreckovovi: „Proč nepostupujeme? Dívá se na nás celý svět! Neefektivní vedení boje může poškodit naši pověst. Autorita Rudé armády je záruka bezpečnosti SSSR! Dlouhé uváznutí před tak slabým nepřítelem jen posílí antisovětizmus imperialistických kruhů. Pokud nezačnete rozhodně velet, budete odvolán a souzen!“
Komdiv Duchanov 19. prosince dostal rozkaz: „… Připravit k okamžitému vyslání 44. střeleckou divizi na pomoc 163. střelecké divizi, aby protivník nemohl obklíčit a zajmout její dva pluky. Použít veškeré letectvo… Jste pověřen velením bojové operace na pomoc 163. střelecké divizi a za její výsledek odpovídáte osobně…“ Za pár dní již je 44. střelecká divize na cestě do Suomussalmi, jenže cestou z Raate ji soustavně napadají oddíly finské armády. „Bojová operace na pomoc“ zkrachovala, proto je 23. prosince Duchanov nahrazen komkorem V. I. Čujkovem. Kritická situace je i v Suomussalmi. Zástupce náčelníka politického oddělení 9. armády, praporní komisař Butkovskij, 29. prosince ohlásil Mechlisovi: „662. pěší pluk 163. střelecké divize obklíčil nepřítel. Plukovník Šarov s vojenským komisařem Podchomutovem nezvládli ústup a se skupinami vojáků utekli z bojiště.“Po zatčení obou důstojníků nařídil náčelník 4. správy NKVD V. M. Bočkov náčelníkovi Zvláštních oddílů NKVD 47. střeleckého sboru dohodnout s Mechlisem výši jejich trestů.
Večer přijel do štábu 9. armády další „pomocník“, prapor Finské lidové armády.
Přední linie fronty stagnují, ale čas kvapí, k 30. prosinci 1939 dosáhly celkové ztráty jednotek LVO 69 986 mužů. Vrchní velitel maršál Vorošilov rozčileně šifroval Stalinovi a Molotovovi: „… Považuji za nezbytné provést radikální očistu sborů divizí a pluků. Místo zbabělců a flákačů, takové chátry je tam dost, vyzvednout čestné a bystré lidi. K tomuto výběru je nutné povolat s. Kulika nebo s. Ščaděnka.“ Na schůzi politbyra A. A. Ždanov 2. ledna 1940 předložil výkaz činnosti komunistů na okupovaném finském území a Molotov přečetl zprávu sovětského velvyslance: „Většina Finů je naladěna k SSSR krajně nepřátelsky … jsou nacionalističtí a šíří protiruské nálady.“ Komarm Šapošnikov opakoval, že průlom Mannerheimovy linie si vyžádá reorganizaci součástí a týdny příprav, Stalin rozmýšlel: „Finy bude třeba deportovat… Finů je méně než obyvatel Leningradu, půjde je deportovat…“
Ženijní oddíly finské 9. pěší divize 2. ledna 1940 zničily most v týlu 44. střelecké divize a poté ji obklíčily. Velitel A. I. Vinogradov 4. ledna požádal o pomoc, ale dostal jen rozkaz prorazit obklíčení. Navíc náčelník GŠRA nového velitele 9. armády Čujkova „soudružsky“ upozornil: „Holoubku, pokud ponecháte výzbroj jednotek 44. střelecké divize nepříteli, budete souzen!“ U protivníka generál Siilasvuo 5. ledna zpravil nadřízený štáb: „Panika obklíčených sílí, jsou neschopni koordinované organizované činnosti, každý se pokoušel jednat samostatně, aby si zachránil život. Les je plný prchajících vojáků…“
44. střelecká divize na cestě do Suomussalmi
Po stížnosti vojenského komisaře 44. střelecké divize, plukovního komisaře N. D. Mizina, na zásobování, 5. ledna odjel nový člen VR 9. armády Mechlis do štábu nadřízeného Zvláštního střeleckého sboru. Přijel v nejvyšší čas, dochází munice, mezi štáby divize a sboru selhalo spojení.
Nepřesvědčivý výkon součástí LVO přiměl Stalina verbálně změnit „internacionální pomoc finskému lidu“ na „obrannou válku“, mediálně zdůvodněnou výrokem V. M. Molotova z projevu na schůzi NS SSSR 31. října 1939 jako obranu před společným útokem wehrmachtu a finské armády na Leningrad. Důkaz změny ve válku je reorganizace velení, 7. ledna vznikla Stavka HVR a Severozápadní front s VR ve složení komarm 1.stupně S. K. Timošenko, A. A. Ždanov a komarm 2.stupně I. V. Smorodinov.
Zbytek mužstva 44. střelecké divize 7. ledna přijel jen do osady Važenvare. Velitel a náčelník jejího politického oddělení podali hlášení veliteli 9. armády obsahující přiznání, že bojového praporu i štábních dokumentů divize se zmocnil nepřítel! Mechlis odeslal hlášení do GŠRA a 9. ledna v noci přijal šifru: „Příkaz LKO č.048 z 8.1.40 určil místo Vinogradova velitelem 44. střelecké divize plukovníka Tkačenka, který přijel do města Kěm 8.1.40 v 24.00 hod.“ Čujkov s Mechlisem měli ihned ohlásit aktuální situaci u 44. střelecké divize, avšak kvůli špatnému spojení získali členové Stavky HVR první informace za pár hodin z odposlechu relace finské rozvědky. Stalin ihned telegrafoval Mechlisovi: „… Bílí Finové zveřejnili operační zprávu, která hovoří o „rozdrcení 44. divize…o 1 000 zajatých vojácích Rudé armády, dále o ukořistěných 102 dělech, 1 170 koních a 43 tancích“. Za prvé, je to pravda? Za druhé, kde je velitel, vojenský komisař a náčelník štábu 44. divize? Jak ospravedlní své hanebné jednání? Cožpak zběhli? Za třetí, proč nás vojenská rada 9. armády neinformuje…? Očekáváme odpověď!“
Mechlis 10. ledna odeslal hlášení „O příčinách porážky 44. střelecké divize a jejích ztrát“:
„Podle hlášení člena vojenské rady Furta (Furtěnka) štáb 44. divize zanechal protivníkovi 79 děl, 37 tanků, 130 těžkých kulometů, 150 lehkých kulometů, 6 minometů, 150 automobilů, všechny radiostanice a trén… Při ústupu raněné neodváželi, takže většina z nich zřejmě upadla do zajetí… Z obklíčení se vrátila jen polovina stavu mužstva, 40 % beze zbraní. Raněných a omrzlých je 1057 mužů. Z divize zůstal fakticky jen dělostřelecký pluk a zdravotnický prapor… Náčelník štábu 44. střelecké divize, plukovník Volkov, v kritický okamžik hlásil, že z cesty je poslední zátaras odstraněn a tím uvedl v omyl štáb armády. Od něj nelze získat spolehlivou zprávu o situaci v plucích, proto jsem Čujkovovi doporučil dočasně určit náčelníkem štábu divize majora Sokolova ze štábu armády… Volkova nechám zatknout. Velením divize navrhuji dočasně pověřit Furta, který absolvoval Frunzeho akademii a zná vojenskou problematiku. Vinogradova nařídím zatknout jako zbabělce, jenž zahubil divizi. Členy Vojenské rady armády události dezorganizovaly, používali vyzrazený kód, přičemž odvolaný náčelník štábu armády A. P. Sokolov provalení kódu nehlásil ani Čujkovovi, ani Furtovi. Spojení s Vinogradovem bylo ztraceno, rozkazy veliteli divize uvázly ve štábu armády. Štáb divize dosud není zkonsolidován!“
Poté Čujkov s Mechlisem telegraficky sdělili Šapošnikovovi: „…po delším rozhovoru s Vinogradovem považujeme za nezbytné jeho předání soudu. Nařídili jsme ho odzbrojit a Vaším jménem zatknout. Čekáme na příkazy…“ K vyšetření příčin porážky 44. střelecké divize armádní komisař Mechlis ustavil komisi VR v čele s náčelníkem rozvědky 9. armády, majorem I. Achmětovem. Po dohodnutém souhlasu náčelník GŠRA přijal zprávu o exekucích:
Váš rozkaz č. 01033 jsme dostali a okamžitě jsme jej začali plnit. N. P. Abramov byl odsouzen a rozsudek vykonán 10. ledna… Vyšetřování vojenského komisaře a velitele 662. pluku je ukončeno. Do Juntusranty jsme vyslali prokurátora a tribunál. Soud proběhne 11. ledna v přítomnosti mužstva 662. pluku a zástupců součástí 163. střelecké divize…
Soud nad bývalým velitelem 44. střelecké divize Vinogradovem, náčelníkem štábu Volkovem a náčelníkem politického oddělení Pachoměnkem se konal 11. ledna ve Važenvare pod širým nebem za přítomnosti mužstva divize. Vojenského komisaře divize plukovního komisaře Mizina nelze soudit, neboť se nevrátil do Važenvare a jeho osud zatím není znám…Obvinění se přiznali k vážným trestným činům. Projevy prokurátora a veřejného žalobce byly schváleny všemi přísedícími. Soud trval 50 minut. Rozsudek provedla ihned a veřejně četa rudoarmějců. Po vykonání rozsudku se konalo shromáždění velitelského sboru, na němž byly vysvětleny důvody udělení nejvyšších trestů. Odhalování dalších škůdců a zbabělců pokračuje. Ve štábu 44. střelecké divize pracuje na objasnění příčin její porážky komise vojenské rady.
Rozhodnutím vojenského tribunálu byl vojenský komisař 3. pluku NKVD Čerevko odsouzen k nejvyšší míře trestu. Rozsudek byl vykonán 12.ledna ve 4 hodiny ráno za přítomnosti části příslušníků pluku.
V Juntusrantě se 11. ledna v přítomnosti mužstva pluku a zástupců dalších jednotek na otevřeném prostranství konal soud s bývalým velitelem 662. střeleckého pluku Šarovem a vojenským komisařem Podchomutovem. Projev státního a vojenského žalobce a také rozsudek byly přijaty se souhlasem. Rozsudek byl vykonán ihned a veřejně. V ostatních jednotkách 163. divize pokračuje činnost, přerušená zatčením Šarova a Podchomutova.
V dalším telegramu Šapošnikovi 15. ledna Čujkov s Mechlisem rekapitulují: „Jelikož se v Kandalakše, Kemi, Kočkomě a dalších týlových oblastech potulují skupiny dezertérů, přijali jsme opatření k jejich eliminaci. V posádkách je nařízena nepřetržitá strážní služba. V obvodu železničního pluku jsou zřízeny přehradné oddíly (1-2 skupiny) v čele s nižším velitelem a politrukem. Vojenská rada nařídila armádnímu soudnímu tribunálu vykonat 4 výjezdní zasedání – v Kandalakše, Kemi, Kočkomě a Uchta-Vojnici. Abychom se vyhnuli hromadným trestům, soudní jednání budou nejen v jednotkách, ale pečlivě zorganizujeme i několik procesů s rudoarmějci a mladšími veliteli, kteří zbaběle zběhli. Tresty a jejich vykonání budou stejné, jako u velení 44. střelecké divize… Uvědomělé soudruhy, kteří budou chtít odčinit vinu, pošleme do bojových jednotek a zpravíme velitele. Procesy vysvětlujeme kampaní.“
Jakmile se hlavní vojenský prokurátor DRRA, divizní vojenský právník P. F. Gavrilov, dozvěděl o této „soudní stachanovštině“, další veřejné soudy zakázal, avšak Mechlis se rázně ohradil. V telegramu (16. ledna daném na vědomí maršálu Vorošilovovi) náčelníkovi Správy velitelského a náčelnického sboru DRRA, armádnímu komisaři 1.stupně J. A. Ščaděnkovi, a svému zástupci, sborovému komisaři F. F. Kuzněcovovi, se na Gavrilova obořil: „Zakazujete prokurátorovi 9. armády soudit i jiné kauzy stejně jako Vinogradova a jeho bandu. My jsme zde stejným způsobem vedli soudní jednání s Čujkovským a komisařem pohraničního pluku Čerevkem s báječným výsledkem. Nyní proběhne několik veřejných procesů s rudoarmějci. Váš zákaz bude vážnou překážkou likvidace dezertérství.… Zrušte ho, nic, než újmu nepřinese. Hromadné represe nepřipustíme, ale dosáhneme žádoucích výsledků.“ Kdo by nevyhověl pokynu náměstka lidového komisaře obrany?
A tu 13. ledna 1940 náčelník GŠRA nečekaně dostal šifrovanou zprávu od členů VR Zakavkazského vojenského okruhu, komarma 2.stupně I. V. Ťuleněva a divizního komisaře J. A. Doronina: „Podle hlášení rozvědky Turecko a Írán mobilizují, formují nové součásti a soustřeďují vojska u naší státní hranice… Je zřejmé, že Turecko a Írán, podněcovaní Angličany a Francouzi, se na jaře 1940 chystají k válce proti SSSR!“ Hlášení bude projednáno 19. ledna 1940 na schůzi Stavky HVR.
Komise majora Achmětova ukončila šetření, Mechlis od něj dostal „Rozkaz o příčinách porážky 44. střelecké divize a potrestání viníků“. Usnesení Stavky HVR 19. ledna dokument schválilo s dodatkem: „…Členové HVR vyzývají velitele a vojenské komisaře na všech stupních, aby čestně splnili svou přísahu armádě a vlasti!“ Porážku 44. střelecké divize ovšem nezpůsobila jen zbabělost mužstva - Mechlis ji sice nařídil vybavit divizním orchestrem, ale na zimní výstroj zapomněl. Při inventuře 20. ledna 1940 se ukázalo, že chybí lyžnice pod výzbroj, sáně pro trén a 10 896 párů lyží.
Jak si vedou velitelé ostatních součásti 9. armády? Mechlis zakázal ústup i veliteli 54. horské střelecké divize v Saunojarvi, kombrigu N. A. Gusěvskému, takže zůstala rovněž obklíčena a jednotky „Běloruské“ 122. divize kombriga P. S. Ševčenka na dálném severu sice pronikly na finské území, 8. prosince projely osadou Salla, avšak koncem prosince ji zastavily finské oddíly se švédskými dobrovolníky. Přesto, že v lednu 1940 k osadě přijela 88. střelecká divize kombriga P. G. Jegorova, její nový vojenský komisař, plukovní komisař Fjodorov, mužstvo ideově nezpevnil, takže nevítězila!
Velitel 47. střeleckého sboru 9. armády, kombrig I. F. Dašičev, 20. ledna dostal od velení armády rozkaz nazvaný: „O hlášení příčin nedostatků při organizaci operací jednotek“. Nařídil: „Okamžitě oznámit: Proč není vybudována kompaktní obranná linie 122. střelecké divize, proč není chráněna střeleckými postaveními, proč u 420. pluku utíkají z boje celé roty a zákopy přenechávají nepříteli, proč jsou vysílány v lesích k vyčištění území od nepřítele tanky bez pěchoty, proč jste dosud nehlásil přijatá opatření podle našich dřívějších požadavků?“ Jelikož náprava nenastala, v únoru si Mechlis vyžádal o Dašičevovi a náčelníkovi štábu sboru T. V. Kudrjavcevovi od svého zástupce F. F. Kuzněcova údaje z „Černé kartotéky“ Odboru velitelských kádrů při Oddělení vedoucích stranických orgánů Politické správy Rudé armády. Zjistil, že „za občanské války nepřiznali službu v Děnikinově armádě, rozšiřovali poraženecké nálady a nedbale organizovali práci 47. sboru.“ Navrhl tedy náčelníkovi GŠRA oba odvolat z funkce.
Na slavnostním shromáždění k výročí Leninova úmrtí 21. ledna 1940 pronesl hlavní projev 1. tajemník Moskevského oblastního výboru VKS(b) A. S. Ščerbakov a večer se v salónku Velkého divadla sešli členové ÚV VKS(b) Škirjatov, Ščerbakov, Malenkov, Bulganin, Buďonnyj a Dimitrov. Stalin mezi nimi meditoval, proč „internacionální pomoc“ změnil na „obrannou válku“: „Nyní vidíme, jak se proti nám finská vláda připravila k velké válce. Připravili každou vesnici. Hangáry pro tisíc letadel, přičemž Finsko jich má jen několik set. Finští dobrovolníci, 150 000, to je počet Bělofinů. Pobili jsme jich 60 000, je třeba pobít i zbytek a pak budeme hotovi…. Finské území nechceme, ale Finsko musí mít s námi přátelské vztahy. Připíjím na nedostatečně připravené, špatně vystrojené vojáky Rudé armády, které vystrojujeme až nyní, když bojují o svou pošramocenou čest, o svou slávu!“
Na 31. ledna 1940 svolal náčelník Politického oddělení 9. armády stranický aktiv. S hlavním projevem vystoupil člen VR armády Mechlis. Naléhal: „„Mannerheimovsko-tanněrovské finské pohůnky“, kteří chtějí z Finska udělat antisovětské předmostí anglických a francouzských imperialistů, je nutno zničit nyní, kdy jsou Anglie a Francie zaměstnány válkou na západě! …“
K 1. únoru 1940 Severozápadní front disponuje více než 960 000 muži, 11 266 děly a minomety, 2 998 tanky včetně středních a těžkých typů T-34, KV-1 a KV-2 a 3 253 letadly. Letouny VVS frontu rozhodily na Karelskou šíji letáky s „třídním důvodem“ ofenzívy: „… Sovětský svaz si přeje takovou finskou vládu, která nebude s imperialistickými státy strojit úklady bezpečnosti Leningradu…“
U přístavu Petsamo jsou připraveny k výsadku francouzské jednotky a z Norska přijedou mezinárodní dobrovolníci. Přesto, že náčelník vojenské rozvědky Stalina informoval, že hlavní důvod operace bude zábrana dodávek niklové rudy do Německé říše, on nevěřil. Jelikož blížící se jarní obleva způsobí přepravní těžkosti, sovětská „strana a vláda“ náhle dočasně prohlédla a Molotov telegraficky sdělil do Stockholmu velvyslankyni A. M. Kollontajové: „SSSR nemá principiální námitky k uzavření smlouvy s vládou Rytiho-Tannera…!“ Vyjedná ji zástupkyně rezidenta rozvědky NKVD Zoja Rybkinová, 7. února v Moskvě začala jednání s delegací finské vlády.
Na poradě HVR komarm Měreckov připomněl: „… pro mírovou smlouvu je nezbytné, aby protivník věděl, že cesta k Helsinkám je otevřena!“ Stalin souhlasil a ihned nařídil obsadit ke Dni DRRA i hlavní město bývalé Vyborgské gubernie, Viipuri, vždyť je již v minulosti dobyl ruský car Petr I.! Rozkaz VR Severozápadního frontu 9. února provolal: „…Průlom a ovládnutí ‚Mannerheimovy linie‘ ověnčí nehasnoucí slávou slavnou ochránkyni velikého sovětského státu, Rudou armádu … Za velikého Stalina!“ Útok začal 11. února, záhy je prolomeno předpolí, finská vojska ustoupila na Mannerheimovu linii. Britský ministr zahraničí oznámil velvyslanci SSSR, že do 15. února dokončí štáby britské a francouzské armády plány leteckých útoků ze Sýrie a Iráku na ropné terminály v Baku a Grozném. Je třeba si pospíšit, rozkaz Stavky HVR 17. února nařídil „urychlit postup, během operace nepřetržitě bombardovat město Viipuri s okolím, nikoho a nic nešetřit!“
Nastal 23. únor - „Den DRRA“! Zatímco rudoarmějci obklíčeni finskými jednotkami umírají hladem, v Kremlu se koná opulentní večírek. Prezident umělé „Finské demokratické republiky“ Kuusinen neví o změně operačního plánu, a proto v přípitku vyhlásil: „… jsem pevně přesvědčen, že náš lid bude s pomocí slavné Rudé armády brzy osvobozen od barbarského jha zločinných podněcovatelů války v žoldu zahraničních imperialistů, plutokratické tlupy Mannerheima-Rytti-Tannnera.“
Po útocích VVS frontu 70. střelecká divize Rezervní skupiny vojsk komkora D. G. Pavlova 4. února sice obešla po ledě Viipurský opevněný rajon, ale finští obránci ji zastavili. Když Stalin 25. února přijel do Leningradu oslavit dobytí Viipuri, zjistil, že zatím není co slavit. Mannerheimova linie je zdolána až 28. února, o Viipuri se bojuje dál. V časové nouzi se nabízelo povolat Finskou lidovou armádu, ostatně po jejím příjezdu k 9. armádě Mechlis nařídil veliteli Tuominenovi bojovou součinnost. Avšak mužstvo nemělo bojový výcvik, proto již 23. února Tuominen Mechlise informoval: „Prapor nebyl určen k boji, po doplnění na 7. zvláštní pluk Finské lidové armády měl očistit osvobozené území na Uleaborgském (Ouluském) směru od zbytků bělofinských band.“ A tu Stalin 25. února Mechlisovi nařídil povolat k součinnosti dobytí Viipuri 1. střelecký sbor Finské lidové armády. Obě vojska obsadila rozvaliny města až 12. března za cenu dalších téměř tisíce padlých a raněných mužů. Nezkušené mužstvo sboru nesplnilo kladené nároky a když sborový komisař N. N. Vašugin referoval Mechlisovi o průběhu boje, ten rázoval kolem stolu a vztekle lamentoval: „Naši Finové i Karelci jsou všichni stejná pakáž, nejlepší by bylo je pobít! Spoléhat se lze jen na Rusy!“
Britský vojenský kabinet 12. března 1940 projednal návrh sboru náčelníků štábů na preventivní opatření proti očekávaným útokům VVS na Indii. Potvrdila to i další písemná zpráva komarma Ťuleněva Stalinovi a Vorošilovovi „O situaci na Blízkém východě a bojové pohotovosti jednotek Zakavkazského vojenského okruhu“: „Do dnešního dne se podařilo dosáhnout anglo-francouzskému bloku velkého pokroku na Blízkém východě v mobilizaci sil k ozbrojené provokaci proti SSSR. Provokační útok na SSSR z Blízkého východu je možno očekávat na jaře 1940!“ Ťuleněv odhadoval nasazení 44 tureckých, íránských a „britsko-indických“ divizí podpořených 1500-2000 letadly a mezinárodními dobrovolníky. Maršál Vorošilov nařídil ztrojnásobit stav VVS v okruhu a v jeho jednotkách distribuovat „Stručnou rusko-anglickou konverzaci“.
Tato varování urychlila uzavření „Mírové dohody mezi Sovětským svazem a Finskem“, tzv. „Moskevského míru“. Příměří platí 13. března od 11. hodiny. I když sovětský agresor vytčeného cíle likvidace „Bělofinů“ nedosáhl, přesto ho přední propagandista, hlavní redaktor stranického listu „Pravda“ P. N. Pospělov, vyhlásil standardním heroickým úvodníkem za vítěze: „Hrdinná Rudá armáda prolomila pevnosti Karelské šíje, které Anglie a Francie považovaly za nedobytné. Vojáci, velitelé i politruci posílení svým vlastenectvím dokázali, že neexistuje žádná pevnost, kterou by bolševici nedokázali pokořit. Také předvedli světu, že Rudá armáda je spolehlivým obráncem Sovětského svazu a mohutným mečem proti všem nepřátelům.… Na sovětských hranicích nyní zavládl mír. Jde o velké vítězství Stalinovy mírové politiky, které je vítáno veškerým pokrokovým lidem usilujícím o ukončení nespravedlivé imperialistické války. Pomlouvači jsou nyní bezmocní a brzy utichnou. Váleční štváči jsou na hlavu poraženi a ztratili jednu z hlavních základen pro své plánované tažení proti SSSR. Sovětský svaz stojí jako neotřesitelný strážce míru, jako opora i symbol naděje pro pracující lid celého světa!“
Osada Petsamo s úzkým průchodem k Barentsovu moři je sice 9. dubna vrácena Finsku, avšak „strana a vláda“ získala dohled nad demilitarizací Aalandských ostrovů, několik ostrovů ve Finském zálivu, bývalou Vyborgskou gubernii, okolí osady Salla s městem Kuolajarvi, poloostrov Hangö a části poloostrovů Rybačij a Srědnij. Na Karelské šíji byla státní hranice SSSR odsunuta od Leningradu.
Změny průběhu státní hranice SSSR na Karelské šíji
„Internacionální pomoc finskému lidu“ změněná v „Obrannou válku“ stála DRRA cca 1 600 tanků a 700 letadel, poměr celkových ztrát SSSR/Finsko je asi 500 000/65 000 mužů.
Podle rozhodnutí Výboru obrany při Radě lidových komisařů nazvaném „O schválení činnosti VBF a opatřeních k posílení obrany západních oblastí Finského zálivu“20. března 1940 nařídil lidový komisař Kuzněcov veliteli VBF Tribucovi obnovit a rozšířit námořní základnu na poloostrově Hangö. Tajný dodatek „Moskevského míru“ na ní určil dislokovat 15 000 mužů 8. samostatné střelecké brigády.
Večer 20. března jsou na jednání HVR předávána vyznamenání. Při likvidaci pevností Mannerheimovy linie se vyznamenali hlavně dělostřelci, takže náčelník Hlavní dělostřelecké správy DRRA a představitel Stavky HVR u 8. armády, komarm 2.stupně G. I. Kulik, získal Zlatou hvězdu Hrdiny SSSR s Leninovým řádem a povýšení na komarma 1. stupně „za projevenou odvahu a hrdinství při vzorném plnění úkolů na bojové frontě s finskou bělogvardějštinou“, přičemž skutečný autor taktiky průlomu opevnění, velitel dělostřelectva LVO, arménský hrdina SSSR komkor M. A. Parsěgov, zůstal v anonymitě. Stejné ocenění kromě povýšení získali také komarmové K. A. Měreckov a S. K. Timošenko. Armádní komisař Mechlis dostal řád Rudé hvězdy a kurátor provokace DRRA, „Majnilského případu“, komisař státní bezpečnosti S. A. Goglidze je 26. dubna odměněn „za úspěšné splnění vládního úkolu k ochraně státní bezpečnosti“ řádem Rudého praporu.
Schůze politbyra 25. března 1940 neměla slavnostní průběh. Na Stalinovu výčitku: „Proč se naše armáda za velkých ztrát tak motala na Karelské šíji? Kde byly slibované úspěchy?“ Maršál Vorošilov zařval: „A s kým jsme měli bojovat? Všichni myslící velitelé byli zastřeleni a noví ještě nejsou!“ Na zasedání pléna ÚV VKS(b) 28. března 1940 nesl svou kůži na trh maršál Vorošilov přesto, že při řízení vojenských operací měl poslední slovo civilista Stalin. G. Dimitrov si zapsal do deníku některé teze z jeho referátu „Poučení z války s Finskem“ a část následné diskuze: „s. Vorošilov přiznal: … Ani já, lidový komisař obrany, ani GŠRA, ani velení Leningradského vojenského okruhu jsme si zpočátku neuvědomovali všechny zvláštnosti a obtíže spojené s válkou… Rudá armáda zvítězila poměrně rychle především proto, že od zahájení války až do jejího vítězného konce faktické velení převzal s. Stalin… Následovala vzrušená polemika. Ostře kriticky vystoupili zástupci lidového komisaře obrany Mechlis, Ščaděnko a Kulik. Útočili na lidového komisaře obrany i na náčelníka GŠRA… Vorošilov kritiku přijal a požádal o uvolnění z funkce. Vzápětí se znovu přihlásil o slovo Mechlis a prohlásil, že pouhé odvolání je nedostatečné, měl by být přísněji potrestán i souzen. Jak to uslyšel Stalin, přišel k mikrofonu a odstrčil jej: „Soudruh Vorošilov pro válku zestárl, najdeme za něj náhradu. Ale Vy“, Stalin úkosem pohlédl na Mechlise, „Vy mlčte! V této válce jste si plně zasloužil hodnost panikáře 1. stupně a já Vám ji uděluji… Až zkvalitníme velitelský sbor, bude naše armáda nejlepší na světě… a pak srazíme na kolena Bělofiny i s jejich učiteli - Francouzi, Angličany, Italy a Němci!“
Na VI. zasedání 1. volebního období Nejvyššího sovětu SSSR 29. března 1940 lidový komisař zahraničí Molotov hovořil jen o válce, přičemž zmínil i další kořist v Pobaltí: „… Uzavřením mírové smlouvy s Finskem jsme splnili úkol vytyčený v minulém roce, zajištění bezpečnosti Sovětského svazu od Baltského moře. Tato smlouva tvoří nezbytný doplněk ke třem smlouvám o vzájemné pomoci uzavřených s Estonskem, Lotyšskem a Litvou… Finsko, především Karelská šíje, byla již v roce 1939 připravena na vojenské předmostí třetích států k napadení SSSR, k napadení Leningradu. Není těžké pochopit, že válka ve Finsku nebyl jen boj s finskou armádou. … Tam se střetly naše jednotky… se spojenými silami anglických, francouzských a dalších imperialistů… Do lítého zápasu s nepřáteli Sovětského svazu ječely hlasy všech prostituujících ‚socialistů‘ z II. internacionály …těchto lokajů kapitálu, kteří se zcela zaprodali válečným štváčům…“
Zmocněnci legální finské vlády odmítli jednat s představiteli „Finské demokratické republiky“, a tak ti se v tichosti rozešli. Politbyro 31. března přijalo usnesení „O opatřeních k změně AKSSR (Autonomní Karelské socialistické sovětské republiky) na Karelofinskou sovětskou socialistickou republiku“ (KfSSR), které zhrzenému O. Kuusinenovi přidělilo sinekuru předsedy Prezídia Nejvyššího sovětu KfSSR. Lidový komisař obrany 31. března nařídil transformaci 1. střeleckého sboru Finské lidové armády na 71. zvláštní střeleckou divizi DRRA. Zasedání NS SSSR schválilo výnos o novém názvu AKSSR a vyhlášení finštiny za úřední jazyk. Zatím se k ní připojí jen části území Finské republiky získané „Moskevským mírem“ a po dokončení porážky „Bělofinů“ zahrne celé Finsko.
Na 14. dubna maršál Vorošilov svolal do Kremlu rozšířené jednání HVR s tématikou „Obranná válka: Poučení z chyb“. Zahájil ho Stalin: „… nedávný ozbrojený konflikt odhalil naše nedostatky, ukázal, jak je třeba v současných podmínkách bojovat a obohatil nás zkušenostmi. Tyto zkušenosti je nezbytné aplikovat na výzbroj, rychle odstranit zjištěné nedostatky a zintenzivnit přípravu k velké válce, kterou nám dříve nebo později vnutí imperialisté.“… 17. dubna pak hovořil o mezinárodních dopadech konfliktu: „… Jednala „strana a vláda“ správně, když zahájila válku s Finskem?… Finsko se připravovalo napadnout SSSR! Cílem útoku měl být Leningrad. Bezpečnost Leningradu je bezpečnost naší vlasti. Nejen proto, že v Leningradu je 30-35 % obranného průmyslu našeho státu, ale i proto, že Leningrad je naše druhé hlavní město. Probít se k Leningradu, obsadit jej a ustavit tam, řekněme, buržoazní bělogvardějskou vládu, to by znamenalo vytvořit dostatečně závažnou základnu k občanské válce proti sovětské moci. …Tam na západě se chytily pod krkem tři největší státy. Kdy řešit problém Leningradu, když ne nyní, když jsou zaměstnáni sami sebou a nám se naskýtá příznivý okamžik k činům… Porazili jsme nejen Finy, ale i jejich učitele, Němce, Angličany, Francouze, porazili jsme techniku, taktiku a strategii předních států Evropy… Finům jsme na začátku války řekli, vyberte si ze dvou možností. Buď přijmete větší ústupky nebo vás rozpáráme a dosadíme Kuusinenovu lidovou vládu, která zlikviduje vaši moc. To jsme řekli finské buržoazii. Oni dali přednost variantě vylučující lidovou vládu. Prosím. No dobrá, my jsme souhlasili, protože jsme vybojovali skutečně závažné ústupky, které zcela zabezpečí Leningrad ze severu, z jihu i ze západu, přičemž neodstranily naši hrozbu finským obydleným centrům. Helsinky jsou nyní ohroženy ze dvou stran, z Vyborgu i ze základny Hangö…“ Na závěr schůze přečetl usnesení politbyra z 25. března „O s. Vorošilovovi“: „… s. Vorošilov se jako vojevůdce zkompromitoval. To není člověk, kterému lze dnes svěřit vedení vojenského rezortu. Rozhodli jsme se ho přeložit na organizátorskou práci…“ Maršál Vorošilov je jmenován místopředsedou RLK a předsedou Výboru obrany RLK. Nedávno povýšený maršál Timošenko je přes nejeden záznam v „Černé kartotéce“ převelen z velení Kyjevského zvláštního vojenského okruhu do funkce lidového komisaře obrany.
Usnesení politbyra 19. dubna 1940 rozhodlo, že rudoarmějci zajatí finskou armádou budou po propuštění odesláni do Južského tábora NKVD původně připraveného pro zajaté Finy. Lidový komisař vnitra L. P. Berija nařídil „…do 3 měsíců zajistit důkladná operativně-policejní opatření mezi vojenskými zajatci k odhalení osob zverbovaných mezinárodními rozvědkami. Mezi těmi, kdo se dobrovolně vzdali Finům, odhalit a předat soudu podezřelé a cizí elementy!“ Stalinovi 23. května oznámil, že Finové vrátili 5 277 zajatých příslušníků DRRA a hlášení Operativní skupiny NKVD obsahuje seznam „bývalých vojenských osob“, které se v zajetí zkompromitovaly špionáží.
Agresor zajisté dosáhne vytyčené cíle v dalších pokusech. Skutečně, i když dohoda „Moskevský mír“ formálně stanovila „ukončení vojenských operací a vybudování vzájemných pevných mírových vztahů“, je to pouhý cár papíru. Konečný cíl sovětské „strany a vlády“, likvidace „Bělofinské republiky“, ustavení Finské demokratické republiky a její přijetí do SSSR, zůstal nezměněn! Maršál G. Mannerheim ve svých pamětech popsal fragment příprav k dokončení anexe Finska: „…Plukovník a dva majoři, kteří připravovali sovětské špiony k odjezdu do Finska, jim v srpnu 1940 řekli: „Finsko je kapitalistický stát, jehož čeká stejný osud, jako Estonsko, Lotyšsko a Litvu. Anexe Finska je záležitost několika týdnů, maximálně několika měsíců… Estonci, Lotyši a Litevci jsou mnohem šťastnější než Finové, protože sami projevili přání spojit se s námi. Pokud Finové nechtějí, jejich osud bude o to horší, budou anektováni násilím, neboť Finsko vzdorovat DRRA dlouho nemůže a nikdo mu nepomůže!““
Lidový komisař VMF vydal 2. června 1940 VR BVF rozkaz „… vyjít z nejsložitější varianty a specifik Baltského operačního prostoru“, uvážit, že protivník… bude nejen využívat švédské námořní základny, ale vtáhne do konfliktu i jeho vojenské loďstvo… Je také možná součinnost Finska s nepřátelskými elementy v Litvě, Lotyšsku a Estonsku.“
Rozhodnutí RLK 23. června 1940 převedlo koncese francouzských a britských společností pro těžbu niklové rudy v oblasti Petsamo na SSSR a Finsko, finské vládě je rovněž vnucena arendní železniční přeprava ze Světogorska do Hangö. Velitel eskadry BVF, kontradmirál N. N. Něsvickij, 10 července 1940 písemně navrhl náčelníku Hlavního štábu VMF, viceadmirálu L. M. Gallerovi: „… v zájmu SSSR bude nutné rozhodnout samostatnou existenci Finska a Švédska a změnit status Baltského moře na vnitrozemní ‚moře socialistické revoluce!‘“
Poslanec Molotov 1. srpna 1940 v projevu na VII. schůzi NS SSSR řekl: „Na minulém zasedání Nejvyššího sovětu jsem měl příležitost vás informovat o mírové smlouvě s Finskem… Je pochopitelné, že pokud některé elementy finských vládnoucích kruhů nepřestanou s represemi proti části finské veřejnosti, která usiluje o upevnění dobrých sousedských vztahů s SSSR, vztahy mezi SSSR a Finskou republikou mohou utrpět újmu. … K dohodám s Německem. Tyto dohody, přísně plněné naší vládou, odstranily třenice v sovětsko-německých vztazích při realizaci sovětských opatření podél naší západní hranice a zabezpečily Německu spolehlivou jistotu na východě… princip dobrých sousedských a přátelských sovětsko-německých vztahů nespočívá v náhodných úvahách konjunkturálního charakteru, ale ctí základní státní zájmy jak SSSR, tak i Německa… V USA se leckomu nelíbí úspěchy sovětské zahraniční politiky v Pobaltí. Ale… to nás pramálo zajímá, neboť my vyřešíme své úkoly i bez pomoci těchto nespokojených pánů…“
V srpnu 1940 zplnomocněný představitel SSSR ve Finské republice I. S. Zotov doporučil V. M. Molotovovi ukončit šíření tamního německého vlivu. Lidový komisař obrany 18. září 1940 předložil Stalinovi návrh rozkazu „Úvahy o rozmísťování ozbrojených sil Rudé armády pro válku s Finskem.“ Pod dojmem těchto hrozeb finská vláda opět oslovila říšského kancléře Hitlera a po vzájemné dohodě 23. září 1940 severním Finskem projely jednotky Wehrmachtu do severního Norska, část z nich se odpojila a zůstala v okolí Petsama. V říjnu 1940 se konaly konzultace velení obou armád, na prosinec je dohodnut termín jednání o koordinaci činnosti generálních štábů. Po podpisu Paktu Molotov-Ribbentop ožily vztahy nových spojenců, německé a sovětské „strany a vlády“. V. M. Molotov s doprovodem přijel do Berlína 12. listopadu 1940. Hned na počátku jednání připomněl ministru von Ribbentropovi, že Finsko náleží do zájmové sféry SSSR, proto protestuje proti tamním antisovětským demonstracím a rovněž trvá na „definitivním vyřešení statutu Finska“. Avšak toto „definitivní vyřešení…“ provede 25. listopadu 1940 přísně tajný „Rozkaz LKO SSSR a Generálního štábu Rudé armády veliteli vojsk Leningradského vojenského okruhu“. Bude obnoven Severní i Severozápadní front, jejichž VR obsadí kádry z LVO. Dále uvádí: „…Po vydání hesla „Zahájit plnění s. 3-20“ zničit finské ozbrojené síly, obsadit území Finské republiky a 45. den operace dosáhnout pobřeží Botnického zálivu. …“ Velitel námořní základny Hangö, generálmajor A. B. Jelisejev, doporučil rozšířit „Baltský Gibraltar“ na poloostrově o sousední území a vytvořit jednotnou obrannou zónu proti vniknutí nepřítele do Finského zálivu. V lednu 1941 Molotov s návrhy seznámil Stalina. Krátce poté napsali nepoučitelní soudruzi O. Kuusinen a T. Antikainen „Dopis finským komunistům“: „Finský lid by byl šťastný, kdyby získal stejnou svobodu a nezávislost, jakou mají národy sovětských republik Karelofinské, Litevské, Lotyšské a Estonské. Naše strana odmítá a pranýřuje tezi ‚obrana nezávislosti Finska‘. Nezávislost finského lidu vidíme v přeměně Finska na sovětskou republiku a začlenění do rámce SSSR…!“
V Moskvě 16. února 1941 jednalo plénum ÚV VKS(b), na němž se kromě jiného dostalo satisfakce s. Kuusinenovi. Výrok člena politbyra Molotova: „O s. Kuusinenovi není třeba mnoho mluvit. Stačí říci, že je to starý člen vedení kominterny, jenž vždy pracoval pro bolševizaci bratrských komunistických stran…“ ho odmění členstvím v ÚV VKS(b). A nejen to, po smrti bude urna s jeho popelem zazděna v čestném pohřebišti revolucionářů v Kremelské zdi na Rudém náměstí. Dodejme, že této cti se nedostalo ani vedoucím činitelům SSSR Chruščovovi, Gorbačovovi a Jelcinovi.
Zdroje:
Achmětov, I.: Služba v stalinskom GRU i poběg iz něgo. Prinston, SŠA 2007.
Anfilov, V.: Doroga k tragedii sorok pěrvogo goda. „Akopov“. M.-1997.
Aptěkar, P.: Sovětsko-finskije vojny. „JAUZA“. „EKSMO“. M.-2004.
Aptěkar, P.: Něizvěstnoje vojsko něsuščesvovavšej strany. „Nězavisimaja gazěta“. 1994g. 25 nojabrja.
Běšanov, V.: Kadry rešajut vsě: Surovaja pravda o vojně 1941-1945 gg. „Charvest“. M. ACT, 2006.
Bojtár, E.: Oloupení Evropy. „Mladá fronta“. Edice „ARCHIV“. Praha-1994.
Brod, T.: Osudný omyl Edvarda Beneše 1939-1948. Academia. Praha 2002.
Čerušev, N.: Udar po svoim: Krasna Armija: 1938-1941 gg. „VĚČE“. M.-2003.
Čisťakov, B.: Narkomvojenkor noměr tri. „Směna“. 1989g., 19 fevralja.
Dněvnik Dimitrova: Centralnyj gosudarstvěnnyj archiv (Sofija), F.146. Op.2. D.5.
Gazěta „Pravda“, 1939, 6 děkabrja.
Gazěta „Pravda“. 1940. 30. marta.
Glavnyj vojennyj sovět RKKA. 13 marta 1938g. - 20 iju'na 1941g. Dokuměnty i matětijaly. „ROSSPEN“. M.-2004.
Golovko, A.: Vměstě s flotom. 3-je izd. „Finansy i statistika“. M.-1984.
Christoforov, V.i dr. Zimnaja vojna 1939-1940 gg. Issledovanija, dokumenty, koměntarii. IKC „Akaděmkniga“. M.-2009.
Irinarchov, R.: Krasnaja Armija v 1941 godu. „EKSMO“. M.-2009.
Jiščo raz o mobilizaciji 23.06.41. „Z istorija“, 03/02/2012., http://zhistory.org.ua/mob2206d.htm
Kuzněcov, N.: Nakanuně. „AST, Těrra Fantastika“. M.-2003.
Kuzněcov, N.: Kursom k pobědě. „Golos“. M.-2000.
Mannergejm, K.: Memuary. „Vagirus“. M.-1999.
Mělťuchov, M.: „Narodnyj front“ dlja Finlandii? K voprosu o cělach sovětskogo rukovodstva v vojně s Finlandijej 1939-1940 gg. „Otěčestvěnnaja istorija“. 1993g. No3.
Měreckov, K.: Na službě narodu. „Vojenizdat.“ M.-1968.
Měščerjakov, V.: Stalin i zagovorščiki 41 go goda. Poisk istiny. @ vojennaja litěratura (militera.lib.ru) 2012.
Minějev, A.: „Sekrětno“, „Sověršenno sekrětno i lično“. „Novaya Gazěta“ No47-48. 5 maja 2017.
Mlěčin, L.: „Dni naši sočtěny, vyručajtě!“ „Novaya Gazěta“ 29 nojabrja 2019g.
Mlěčin, L.: Stalin. Navažděnije Rossiji. Vojna něznaměnitaja, no krovavaja. Izdatělskij dom „PITĚR“. M.-2012.
Montefiore, S.: stalin. Na dvoře rudého cara. „Beta-Dobrovský“, Plzeň 2004.
Něvěžin, V.: STALIN O VOJNĚ. Zastolnyje rěči 1933-1945 gg. „JAUZA“. „EKSMO“. M.-2007.
Naumov, V. i dr.: Dokuměnty 1941 v 2-ch knigach. Kniga vtoraja. Dok.No 606. Měždunarodnyj fond „DĚMOKRATIJA“. M.-1998.
Pětrov, P., Stěpakov, V.: Sovětsko-finlandskaja VOJNA. 1939-1940. T.I,2. „POLIGON“. Sankt-Petěrburg-2003.
Portugalskij, R., Domank, A., Kovalenko, A.: Maršal S.K.Timošenko, Izdatělstvo MOF „Poběda-1945god“, M.,1994.
Radzinskij, E.: Stalin. „AST“. M.-2006.
Rubcov, J.: Alter ego Stalina. Izdatělstvo „Zvonnica-MG“, M.-1994.
Ruděnko, N.: Bolšjaja krov maloj vojny. „Intěresnaja gazěta“. Serija „J“. No1(12), 2003.
Ržeševskij, O., Věchvilajnen, O.: Zimnaja vojna 1939-1940. Kniga 1. Političeskaja istorija. „NAUKA“. M.-1998.
Semirjaga, M.: Sovětsko-finljandskaja vojna. „Znanije“. Serija zaščita Otěčestva, 1990. No.3.
Sokolov, B.: Tajny Finskoj vojny. „VĚČE“. M.-2002.
Solonin, M.: Pěrvyj udar-časť II. „Vojenno promyšlennyj kurjer“ No25(442) za 27 ijuňa 2012 g.
Solonin, M.: Pěrvyj udar-časť IV. „Vojenno promyšlennyj kurjer“ No27(444) za 11 ijula 2012 g.
Solonin, M.: 25 ijuňa. Gluposť ili agressija? „Jauza-Eksmo.“.M.-2008.
Spravočnik po istorii Kommunističeskoj partii i Sovětskogo sojuza 1898-1991
Staťja „Pismo Stalinu. O čjem pisal Adolf Gitler sovětskomu vožďu nakanuně vtorženija.“ „Rossijskaja gazěta“-feděralnyj vypusk No4688 ot 20.06.2008.
Sudoplatov, P.: Raznyje dni tajnoj vojny i diplomatii, 1941 god. „OLMA-PRESS“. M.-2001.
Švarjov, A.: Zimnaja vojna 1939-1940. Stěnogramma sověščanija při CK VKPb. Zasedanije pjatoje, sědmoje. Izdatělstvo „Nauka“ M.1999.
Tanner, V.: Zimnaja vojna. Diplomatičeskoje protivostojanije Sovětskogo Sojuza i Finlandii, 1939-1940. „Cěntorpoligraf“. M.-2003.
Tisminěc, A., i dr.: Vněšňaja politika SSSR. Sbornik dokuměntov. T.IV. Tipografija gazěty „Pravda“. M.-1946.
Tonina, O.: Vypiska iz opěrativnogo dněvnika bojevych dějstvij Krasnoj armiji protiv bělofinnov.
Věrbovžskij, V.: „Ja ně finn, ja pěnzjak“!, „Molodoj Lěninec“, oblastnoj ježenědělnik No 7(7261) 14 fevralja 2006.
Věrigin, S.: Formirovanije Finskoj narodnoj armiji v Zimněj vojně 1939-1940. Učennyje zapiski pětrozavodskogo gosudarstvěnnogo univěrsitěta. No10. Nojabr 2009.
Vladimirov, A.: Tragedija pod Suomussalmi. „Vojennoje obozrenije“. 23 janvarja 2014.
Voronov, V.: Skazanije o „linii Mannergejma“., Novaya Gazěta no 22 ot 2 marta 2020.
Zolotarjov, V. i dr.: Tajny i uroki zimněj vojny 1939-1940. Po dokuměntam rassekrečěnnych archivov. „Izdatělstvo Poligon“. Sankt Petěrburg-2000.
Zubov, A.: Rukotvornaja katastrofa. Polnaja věrsija lekcii. „Novaya Gazěta“, No66 ot 22 ijuňa 2016.
1941 god. Kniga I. „Děmokratija“. M.-1998.
Seznam použitých archivů: AVP RF (Archiv zahraniční politiky Ruské federace Moskva), CAMO (Ústřední archiv Ministerstva obrany SSSR), CAMO RF (Ústřední archiv Ministerstva obrany Ruské federace), CGASA (Ústřední státní archiv sovětské armády), IVI (Ruský státní ekonomický archiv), RCCHIDNI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (původně)), RGASPI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin), RGA VMF (Ruský státní archiv vojenského námořnictva) a RGVA (Ruský státní vojenský archiv).
