Článek
Přes alarmující situaci u Moskvy ovšem ve Státním výboru obrany (GKO) na Leningradskou oblast nezapomněli. Obklíčení Leningradu XVIII. armádou prolomí součásti nového frontu. Do výběru předsedy jeho vojenské rady (VR), v úvahu připadal i maršál Kulik, zasáhl armádní komisař I. stupně L. Z. Mechlis. Brigádní komisař D. I. Ortěnberg napsal:„Profesor Volkogonov mně vyprávěl, že viděl nejeden spis proti Měreckovovi podepsaný Stalinem. Na některých z nich byl otazník a Stalinovo zamítnutí. Ovšem chyběli lidé a když vyvstal problém, koho jmenovat velitelem Volchovského frontu, Mechlis řekl: „Měreckova“!“ Rozkaz Hlavního velení Rudé armády (STAVKY) 17. prosince podřídil Volchovskému frontu (VR armádní generál Měreckov, armádní komisař I. stupně Zaporožec a kombrig G. D. Stělmach) 52., 59., 4., a 26. rezervní armádu. Stalin nařídil armádnímu komisaři Zaporožci pověřit náčelníka Zvláštního oddílu NKVD frontu, majora státní bezpečnosti D. I. Mělnikova, bezpečnostním dohledem nad generálem Měreckovem.
Ambiciózní „Ljubaňská útočná operace“ po zničení XVI. armády a obklíčení XVIII. armády zruší blokádu Leningradu. Měla začít 17. prosince, za týden rozkaz STAVKY příkaz zopakoval, avšak generál Měreckov stále nekoná. Zatím je 26. rezervní armáda transformována na 2. údernou armádu. Armádní komisař Mechlis je 25. prosince určen zplnomocněncem STAVKY u Volchovského frontu, za 4 dny přijel do Malé Višery se Stalinovým dopisem pro velitele frontu:
„Vážený Kirille Afanasjeviči! Operace, která je Vám svěřena, je historická operace. Osvobození Leningradu, jak jistě chápete, je veliká věc. Chtěl bych, aby se budoucí útok Volchovského frontu nerozmělňoval na drobné výpady, ale proběhl jako jediný mocný úder na nepřítele. Nepochybuji, že právě Vy zajistíte provedení tohoto útoku stylem jediného generálního úderu na nepřítele, který zvrátí všechny propočty německých vetřelců. Tisknu Vám ruku a přeji úspěch. I. Stalin.“
Na velitelství frontu si Mechlis „strčil do svého šuplíku“ jak Měreckova, tak i nevýrazného Zaporožce. Při inspekci politické správy (PS) frontu se obořil na jejího náčelníka, divizního komisaře P. I. Gorochova:
„Ze 4. armády jste odvolal 20 politických pracovníků. Již dříve jsem Vám říkal o dvou druzích náčelníků. Jeden plundruje podřízené části a preferuje blahobyt v byrokratickém aparátu, druhý všechny zdatné pracovníky pošle do divizí a pluků a tím vytváří plnohodnotnou armádu. Vy jste se ocitl v první skupině náčelníků. Okamžitě převelet zpět do 4. armády všechny politické pracovníky, kterých se to týká! Totéž provést i v 52. armádě!“
Svému zástupci, armádnímu komisaři F. F. Kuzněcovovi, ihned šifrou nařídil vyslat kontrolu Hlavní politické správy (HPS) do PS frontu, povolat 200 vojenských komisařů, 100 politruků, 400 mladších politruků a 1 000 politbojců. Rozvědná a kádrová správa frontu a armády dostanou posilu 25 000 mužů. Další rozkazy telegraficky rozeslal náčelníkům Hlavních správ Lidového komisariátu obrany a odjel na kontrolu do štábu 4. armády. V jejím týlu našel poloprázdné sklady, jako by neexistoval rozkaz lidového komisaře obrany z 22. září 1941 o denních normativech potravin pro mužstvo. I když za tento stav odpovídal zplnomocněnec GKO pro zásobování Rudé armády (DRRA) A. I. Mikojan, 4. ledna Mechlis napsal „svému starému oblíbenci“, zástupci lidového komisaře obrany generálporučíkovi A. V. Chruljevovi, s kopií na ÚV VKS(b) Stalinovi:
„Zásobování potravinami je nesnesitelné. Podle hlášení zásobovacího oddělení není k 2. lednu ve skladech armády maso, zelenina, konzervy, suchary ani seno. Někde vydávají jen chléb po 200 gramech. Co to má být, soudruhu Chruljeve? Nedbalost nebo záměrná sabotáž?“
Stalin poslal generála Chruljeva do Malé Višery a průběh jeho jednání s Mechlisem si snadno představíme.
Hlášení ze štábu 2. úderné armády opět věstí potíže, a proto náčelník Operativní správy generálního štábu Rudé armády (GŠRA), generálporučík A. M. Vasilevskij, 6. ledna 1942 telefonicky ověřoval u velitele Volchovského frontu situaci. Dodržení posledního termínu zahájení „Ljubaňské útočné operace“, 7. ledna, je opět nejisté, takže velitel frontu s armádními komisaři Zaporožcem a Mechlisem odjeli do jejího štábu, kde Mechlis generálporučíkovi G. G. Sokolovovi a členovi VR, brigádnímu komisaři A. I. Michaljovovi zvedl mandle. Záhy po zahájení operace hlásil náčelník Zvláštních oddílů NKVD armády majorovi státní bezpečnosti D. I. Mělnikovi: „Armáda má ztráty 2 118 mužů, velitel generál Sokolov nekoná, náčelník štábu hrozí sebevraždou!“ Generál Měreckov a armádní komisař Zaporožec nařídili zastavit útok a 11. ledna Mechlis odvolal brigádního komisaře Michajlova do dispozic HPS.
Úspěšný průběh „Moskevské strategické útočné operace“ vyvolal vidinu vítězství, avšak vzhledem k armádnímu šlendriánu je k němu stále daleko. Například dělostřelcům 59. armády děla odeslali bez ohlášení, a proto spojaři k zásilce nepřidali telefonní přístroje a optiku pro řízení střelby. Po ohlášení do STAVKY Stalin vyslal náčelníka dělostřelectva DRRA, generálplukovníka N. N. Voronova, zajistit nápravu. Večer 10. ledna s generálem Vasilevským oznámili veliteli frontu odvolání generálporučíka G. G. Sokolova pro nečinnost, jeho přesun do dispozic STAVKY a Voronovův příjezd. Hovor Stalin ukončil povelem: „Mechlise šupem hnát do Moskvy!“
Generál Voronov přijel na velitelství frontu 11. ledna a již na chodbě slyšel Mechlisův křik:
Vstoupil a nejprve spatřil Měreckova… Kiril Afanasjevič se chystal vstát, aby přivítal hosta, ale Mechlis ho předešel, vyskočil a bez pozdravu houkl: „Krucinál, koukejme, tady máme hlavního viníka! Poslal děla, která jsou k ničemu. Jak chcete střílet bez optických zaměřovačů, soudruhu Voronove? Typické škůdcovství! V dělostřeleckých bateriích není ani jeden telefonní přístroj… To je nehorázný svinčík!“ Velitel frontu zvednutím ruky vyzval Mechlise ke klidu a provinile pohlédl na Voronova, jako by říkal: Vidíš sám, i když jsem zde hospodář, co s ním mám dělat? Nikolaj Nikolajevič se ovládl, Mechlisovu povahu znal dobře. Nereagoval na jeho výpad, přišel k Měreckovovi a podal mu ruku. Na Mechlisovu omluvu však velitel řekl: „Skutečně, Nikolaji Nikolajeviči, je to špatné. Posílám 59. do útoku a některé baterie nemají zaměřovače. O telefonech jsi slyšel.“ „Tak, nyní ho máme po ruce,“ opět křikl Mechlis, „přijel jako na zavolanou. Uvidíme, na co se bude vymlouvat!“ Voronov se Mechlisovi upřeně podíval do očí, neboť věděl, že to je jediný způsob, jak ho uklidnit. Řekl: „Uklidněte se, jsem připraven přijmout trest, jen mně dejte poslední slovo!“
Mechlis se marně pokoušel generála Voronova sestřelit, neboť i on patřil ke Stalinovým oblíbencům. Navíc záhy vyšlo najevo, že ho nikdo o odeslání děl neinformoval.
Ofenzíva 2. úderné armády začne 13. ledna pod velením generálporučíka N. K. Klykova a divizního komisaře M. N. Zelenkova. Operace však neprobíhá podle očekávání STAVKY, velení armády bude odvoláno. Příčiny chyb jejího velení 9. března přijela zjistit na velitelství Volchovského frontu inspekční komise vedená členem GKO G. M. Malenkovem a s ní také generálporučík A. A. Vlasov, jenž se od 20. dubna 1942 stal zástupcem velitele Volchovského frontu a velitelem 2. úderné armády.
„Ljubaňská útočná operace“ neúspěšně skončila 30. dubna. Na pravém břehu Něvy nepřítel obsadil Něvskou Dubrovku, proto usnesení GKO nařídilo evakuaci Volchova. Jelikož Volchovská elektrárna zásobovala i Leningrad, první tajemník tamního městského výboru vks(b) Matvějev místo evakuace navrhl generálu Vlasovovi zahrnout finanční náklady obrany města do rozpočtu 2. úderné armády. Tato přehlížení rozkazu GKO nepadlo na úrodnou půdu. Generál Vlasov měl jiné starosti, Stalin zakázal ústup, pokud byl ještě možný, navíc zcela selhalo zásobování armády. Záhy došel proviant, píce, munice a armádní komisař Mechlis je na Krymu! Pobyt hladových rudoarmějců v močálech mezi mračny komárů se projevil na jejich morálním stavu, objevily se dokonce i případy kanibalismu.
Jednotky 2. úderné armády byly 20. června v „Mjasnom boru“ obklíčeny. Další den se pomocí oddílů 59. armády Leningradského frontu podařilo prorazit únikovou cestu, kudy přes vrstvy padlých rudoarmějců prchali vojáci zbylých jednotek 2. úderné armády. Ztráty armády přesáhly 156 500 mužů, takže 28. června 1942 se členové její VR v čele s generálem Vlasovem vzdali nepříteli a mužstvo zvýšilo počet zajatců DRRA, které v Německé říši generál Vlasov sdružil do Ruské osvobozenecké armády. Stalin udělá vše pro to, aby svého bývalého oblíbence a nyní zrádce zajistil a po odsouzení v Moskvě nechal popravit!
Do velení 2. úderné armády se opět vrátil generálporučík N. K. Klykov s divizním komisařem M. N. Zělěnkovem.
Nepřátelskou blokádu Leningradu prorazí přísně tajná „Siňavinská útočná operace“, o níž stavka uvědomila velitele jen do úrovně sborů. Volchovský front disponoval 6 armádami, takže generál Měreckov s armádním komisařem Zaporožcem pokládali dobytí 16 km širokého pásu pobřeží Ladožského jezera obsazeného nepřítelem za podpory dělostřelectva a letectva Leningradského frontu za snadné. Vzniklý průchod ke Krasnomu boru a k Něvskoj Dubrovce na protilehlém břehu Něvy otevře cestu k 55. armádě Něvské operační skupiny Leningradského frontu. Štábní operativa Volchovského frontu zpracovala „Plán vojenské rady Volchovského frontu k útočné operaci na Mginsko-Siňavinském směru“ a 3. srpna ho STAVKA schválila. Divize 8. armády Volchovského frontu prorazí nepřátelskou obranu na jižním břehu Ladožského jezera od Burgovského mysu po Voronovo a obsadí Siňavino. Operace začala 10. srpna a doplňková „Usť-Tosněnská“ operace 19. srpna přechodem 268. střelecké divize a dalších jednotek přes Něvu.
Ráno 27. srpna zahájila z předmostí na levém břehu Něvy 8. armáda a obnovená 2. úderná armáda posílena 4. gardovým střeleckým sborem postup k Siňavinu, avšak 28. srpna armádní komisař Zaporožec bez znalosti aktuální situace telefonicky nařídil veliteli 24. gardové střelecké divize 6. gardového střeleckého sboru, plukovníkovi P. K. Koševému, dosáhnout břeh Něvy. On rozkaz nejen nesplnil, ale nepřítel obklíčil 4. gardový střelecký sbor generála N. A. Gagena. V noci 11. září je ještě před železniční tratí Mga-Šlísselburg rozpačitý postup divizí 2. úderné armády na západ od Šlísselburgu a Lipky zastaven, a proto STAVKA nařídila 12. září další operace ukončit.
Po příjezdu XI. armády polního maršála E. von Mansteina z Krymu se 16. září zapojilo do další fáze útoku na Něvskou operační skupinu DRRA její těžké dělostřelectvo a letectvo. Přesto 20. září z Něvské Dubrovky 115. střelecká divize 54. armády násilně překročila Něvu a opět obsadila Moskevskou Dubrovku. Tyto pozice sice uhájila, avšak na křídla 2. úderné armády Volchovského frontu od severu zaútočil XXX. sbor XI. armády a z jihu XXVI. sbor XVIII. armády. Mezi Mgou a Siňavinem je 21. září obklíčily a neuvolnil je ani protiútok 46. gardové střelecké divize Něvské operativní skupiny. Je zřejmé, že generálporučík N. K. Klykov a divizní komisař M. N. Zělěnkov velení 2. úderné armádě nezvládli, a proto budou 2. prosince 1942 odvoláni.
Náčelník PS Volchovského frontu, brigádní komisař P. V. Kočetkov, jménem VR frontu odeslal STAVCE hlášení o situaci, v němž chyběly lokace nepřátelských jednotek a zmínka o opětném obklíčení 2. úderné armády. Kárné důsledky za toto neúplné hlášení ovšem ponese člen VR frontu, armádní komisař Zaporožec. Odpověď STAVKY 29. září nařídila generálovi Měreckovovi upřesnit situaci a 1. října velet ústupu ke Gajtolovu.
Rozkaz STAVKY „O kádrových změnách ve Volchovském a Voroněžském frontu“ 4. října 1942 rozhodl:
- Uvolnit sborového komisaře Mechlise L. Z. z funkce člena vojenské rady Voroněžského frontu a jmenovat jej členem vojenské rady Volchovského frontu
- Uvolnit armádního komisaře 2. stupně Kuzněcova F. F. z funkce člena vojenské rady 60. armády a jmenovat jej členem vojenské rady Voroněžského frontu
- Uvolnit armádního komisaře 1. stupně Zaporožce A. I. z funkce člena vojenské rady Volchovského frontu a jmenovat jej členem vojenské rady 60. armády
Zvláštní rozkaz lidového komisaře obrany „Odvolání z funkce, snížení hodnosti a další druhy trestů za nezodpovědný vztah ke služebním povinnostem, dezinformace, nehospodárnost, lajdáctví a další narušení vojenské disciplíny“ 9. října degradoval armádního komisaře I. stupně A. I. Zaporožce na sborového komisaře.
Týž den vstoupilo v platnost „Nařízení o zrušení vojenských komisařů“. Sborovému komisaři Mechlisovi nezbylo než nejen akceptovat nedílnou velitelskou pravomoc, ale také ji zdůvodnit v podřízených jednotkách. Na shromáždění politických zástupců velitelů pluků nazval tento rozkaz základním pilířem reorganizace Rudé armády a opět glorifikoval ruské vojevůdce Suvorova, Kutuzova a Ušakova. Bývalým vojenským komisařům doporučil, „nebát se ustoupit našemu veliteli, nechat ho pracovat, dát mu příležitost rychleji a komplexněji poznat své schopnosti v roli plně zodpovědného činitele“. Jako obvykle sám tak nejednal. Jeho podezíravost, nomenklaturními partajníky nazývaná bdělostí, zůstala. Na říjnové schůzi VR Volchovského frontu nazval zpoždění výdeje gardových odznaků mužstvu a nášivek pro zraněné, způsobené běžným opomenutím štábních byrokratů, za „záměrné podrývání důvěry ve stranu a vládu“. Uvědomil si, že nedílná velitelská pravomoc snížila autoritu armádních politických pracovníků, a proto poslal náčelníkovi Hlavní politické správy, generálporučíkovi A. S. Ščerbakovovi, žádost: „Velitelské hodnosti zostřily problém zvýšení kvalifikace. Mé politické zkušenosti je nutné doplnit poznatky našeho vojenství. Hlavně mne zajímají knihy s tématikou vojenské psychologie.“
„Siňavinská útočná operace“ formálně skončila 10. října 1942, STAVKA dostala hlášení jen o ztrátách protivníka. Poměr celkových ztrát DRRA/nepřítel je 113 674/25 936 mužů.
Siňavinská útočná operace, 1942
O sborovém komisaři Mechlisovi všichni věděli, že při inspekcích jednotek v první linii kontroluje i zásobování mužstva, takže jakmile zjistil, že u 37. a 38. lyžařské brigády vázne dodávka chleba, nastal tanec. Po půlnoci si předvolal náčelníka týlu Volchovského frontu, generálmajora intendanční služby L. P. Gračjeva, a nařídil mu „zjistit viníky, odvolat je z funkcí a neprodleně předat prokurátorovi. Ostatní upozornit, že za hrátky se žaludky vojáků budou platit vlastní hlavou!“
„Strategická útočná operace k průlomu blokády Leningradu“ měla začít 2. prosince 1942. Představitelem STAVKY u Volchovského i Leningradského frontu je určen maršál Vorošilov, jsou vybrány součásti i jejich velitelé. Na průběh operace dohlédne zástupce vrchního velitele, armádní generál G. K. Žukov, avšak pro jeho zaneprázdnění koordinací druhé „Rževsko-Syčjovské útočné operace“ Stalin změnil jak termín zahájení na 1. leden 1943, tak název na Operaci„Jiskra“, podle Leninova bonmotu „z jiskry vzejde plamen“.
Před jejím zahájením sborový komisař Mechlis navštívil politická oddělení podřízených armád, kde mu jejich náčelníci předali telefonní odposlechy tamních důstojníků:
2. úderná: Vizželin-náčelník štábu: tady nemohu pracovat, velitel nevelí, nastrčil ke mně nevýkonné lidi. Dnes se zabijí. Sokolov nazval náčelníka štábu sviní…N. štábu říká, že Sokolov je kruťas. N-k operačního oddělení pplk. Leskov je ňouma.
59. armáda: náčelník politického oddělení Tokarev - bývalý eser. Nesměle řeší všechny úkoly. Nebojoval… Často se vyskytují poznámky syn duchovního, bývalý menševik, rodina v okupovaném území.
Od 6. prosince 1942 probíhají atestace bývalých vojenských komisařů, podle jejichž výsledků jsou jim přidělovány vojenské hodnosti. Potřebné odborné znalosti však získají až po absolvování dálkového studia ve vojenských školách. Například bývalý sborový komisař, nyní jen generálmajor intendanční služby, P. A. Dibrova v lednu 1943 nastoupil do intenzivního dálkového kurzu Vorošilovovy vojenské akademie.
Mechlis i Zaporožec zatím drželi krok nejen se stranickými nadřízenými Ščerbakovem a Ždanovem, ale i s „bytostným civilistou“ Bulganinem. Oba budou generálporučíci, ale protože nikterak schopnější Rus Ščaděnko velel jen od psacího stolu a vyhnuly se mu průšvihy v poli, poskočil rovnou na generálplukovníka. Další „politický vojevůdce“,brigádní komisař L. I. Brežněv, bude jen plukovník.
Ve stanici Něbolči 17. prosince do zvláštního vlaku maršála Vorošilova přistoupili členové VR Volchovského frontu a hned na její úvodní poradě generál Mechlis vyvolal verbální konflikt. Generál Měreckov jej ukázněně popsal ve svých pamětech:
Cítil jsem se velmi přepracován, nespal jsem tři noci, a tak jsem hned nepochopil, na co se mě Vorošilov ptal. Uznávám, že má odpověď byla nesrozumitelná. Vorošilov projevil nelibost. A tu se do rozhovoru vmísil Mechlis. Odpovídal na kritiku představitele STAVKY velmi ostře a urážlivě. Pokud bychom byli sami tři, pak by Vorošilov Mechlise odkázal do patřičných mezí, a tím by incident ukončil. Kliment Jefremovič neměl ve zvyku si stěžovat a nesnášel, ani když ostatní chodili se stížnostmi „nahoru“. Ale v tento moment jsme nebyli sami a mohlo se stát, že se Stalin o tomto nepříjemném skandálu dozví. Proto jsem Mechlisovi doporučil, aby sám poslal vrchnímu veliteli zápis o svém přestupku. Za půl hodiny mně Mechlis předložil text, v němž odsoudil své chování a uznal, že za urážku nadřízené vojenské osoby zasluhuje přísné potrestání.
Od 20. prosince 1942 do 1. ledna 1943 na jednáních u Stalina armádní generál G. K. Žukov mimo jiné skládal účty i z neúspěšné Operace „Mars“, takže zahájení Operace „Jiskra“ ještě musí počkat. Naštěstí maršál Vorošilov 6. ledna hlásil: „Příprava operace nevyvolává žádné pochyby o jejím úspěšném průběhu. Vypadá to, že protivník o „Jiskře“ nic neví.“ Ještě 9. ledna se konal aktiv náčelníků politických oddělení armád Volchovského frontu. Generál Mechlis na něm promluvil „O politické práci v útočné operaci“:
Jak nařídil soudruh Stalin, rok 1942 se měl stát rokem úplné porážky německých okupantů. Válku nemůžeme vyhrát jen obranou. Podle stalinského Bojového řádu pěchoty je pro sovětská vojska hlavním druhem boje útok …Ve válce se tělo projevuje živočišným instinktem – pudem sebezáchovy, strachem před smrtí. Duch se projevuje vlasteneckým citem obránce vlasti. Mezi duchem a tělem se odehrává povědomý a někdy i vědomý zápas. Pokud tělo zvítězí nad duchem – máme před sebou zbabělce. A naopak… V čele státu i armády stojí velký vojevůdce soudruh Stalin, jehož genialitě, vůli vítězit a nezlomnosti ducha se mezi současníky nikdo nevyrovná…
Generál Žukov se seznámil s plánem operace „Jiskra“ až 10. ledna a 12. ledna 1943 dopoledne Vorošilov, Žukov, Měreckov a Mechlis sledují zahájení operace v pohodlí salónního vagonu velitele Volchovského frontu. Hned ráno nastoupila 115. střelecká divize 54. armády z předmostí u Moskevské Dubrovky, avšak násilné překročení zamrzlé Něvy, podpořené dělostřelectvem BVF od Leningradu a monitory Ladožské vojenské flotily, téměř utonulo v krvi stovek baltských námořníků 6. zvláštní brigády 67. armády. Na pás území podél břehů Ladožského jezera, obsazený jednotkami XVIII. armády, útočí k západu 2. úderná armáda Volchovského frontu generálporučíka V. Z. Romanovského, proti ní postupuje 67. armáda Leningradského frontu generálporučíka M. P. Duchanova. Ráno 18. ledna obsadily součásti 67. armády Šlísselburg a dopoledne se v blízkosti 5. Posělku setkala 177. pěší divize 67. armády s 227. pěší divizí 2. úderné armády. Za cenu značných ztrát, Sovinformbyrem opět oznámených jen u nepřítele, se podařilo na jižním břehu Ladožského jezera obsadit úzký koridor od Šlísselburgu k osadě Lipka. Přes soustavné ostřelování oddíly wehrmachtu postavili vojenští ženisté cestu do Volchova a na dno Ladožského jezera položili ropovod. Velitel 18. střelecké divize 8. armády Volchovského frontu hlásil maršálu Žukovovi, že 18. ledna „mužstvo divize obsadilo Posělok 5 severně od Siňavina“. K veliteli frontu a maršálu Vorošilovi zpráva došla zkomolena ve tvaru: „…obsadilo Siňavino …“. Horlivý generál Mechlis ji bez ověření ihned oznámil Stalinovi a odjel na velitelství 18. střelecké divize. Mezitím od osady Mga obsadily divize XXVI. mechanizovaného sboru XVIII. armády ruiny Siňavina a vybudovaly kolem nich kruhovou obranu. Zástupce velitele 18. střelecké divize plukovník N. G. Ljaščenko napsal:
Do zemljanky vběhl zadýchaný důstojník politického oddělení a hlásil: „Soudruhu plukovníku, jde k nám člen vojenské rady frontu.“ Odložil jsem dopis, vyšel ze zemljanky a sto metrů ode mne jsem uviděl skupinu lidí. Vpředu kráčel muž střední postavy a něco nespokojeně říkal svým průvodcům. Ohlásil jsem se. Aniž odpověděl na pozdrav, generálporučík Mechlis křikl: „Kde jsou Němci? Proč dosud není obsazeno Siňavino?“ Začal jsem s hlášením. „Prý tam mnoho Němců není,“ přerušil mne Mechlis. „Sedíte tady, strašíte sebe i ostatní…“ Přešli jsme k dlouhému příkopu v rašeliništi, kde byl shromážděna naše skupina. Náhle fašisté spustili silnou kulometnou palbu. Svítící trasy kulek bleskly vlevo i vpravo od nás. „Vida, protivník dal o sobě vědět.“ „Vy naděláte, jeden-dva kulomety,“ ušklíbl se Mechlis. Z týlu ohlásili večeři a munici a k té smůle asi muselo dojít. Zaržáli koně, vrzly sáně a fašisté ihned vystřelili salvu z minometů. Sotva jsem Mechlise stačil odstrčit a výbuch na místě, kde stál, vyhloubil kráter. Spakoval se a rychle odjel…
Vzhledem ke strategickému významu rozvalin Siňavina Stalin již nařídil vyznamenat důstojníky z velení 18. divize titulem Hrdina SSSR a Leninovým řádem. Jenže potvrzení o jejich dobytí nepřichází, a proto maršál Vorošilov měl povolen další pokus. Účastníci jednání VR Volchovského a Leningradského frontu se shodli na dalším útoku 21. ledna s cílem obsadit i 8 kilometrů vzdálenou železniční stanici Mga. Jak mužstvo 136. střelecké divize 67. armády Leningradského frontu pod velením generálmajora N. P. Simoňaka útočilo na Siňavino, svědčil přímý účastník operace:
„Vzpomínám si, že veliteli říkali: „Soudruhu generále, na tento kopec nemůžeme útočit, jen ztratíme spoustu mužů a neuspějeme“. Stále opilý Simoňak odpověděl: „Muži jsou jen prach, čert je vezmi, kupředu!““
Tento další útok skončil po 7 dnech opět nezdarem, maršál Vorošilov Stalinovi potvrdil Mechlisovu blamáž a přiznal i neúspěch pokusů z 25. a 26. ledna. Zatímco vedoucí protagonisty operace „Jiskra“ Stalin povýšil a zasypal řády, na člena VR frontu generála Mechlise zbyla jen čestná dýka Leningradského městského sovětu s věnováním „Generálporučíku L. Z. Mechlisovi na počest proražení blokády Leningradu.“ Generál Ortěnberg v pamětech komentoval:
…Mechlis poznal, že vojenské umění není jeho parketa. U našeho frontu se zabýval hlavně politickou prací a organizací zásobování vším potřebným. Pro zdar operace „Jiskra“ udělal mnoho… Jednou v armádách došly nárameníky pro důstojníky. Intendanti vydávali látkové proužky, ale Mechlis poslal telegram a další den letadlo dodalo zásilku nových nárameníků. Rychle vyřídil i nedostatek tabáku…
Operace „Jiskra“ skončila 30. ledna 1943 s celkovými ztrátami DRRA/nepřítel 115082/22619 mužů. Na neúspěších wehrmachtu u Leningradu se nemálo podepsalo selhání Abwehru. Jeho mylná hlášení zmátla velitele Skupiny armád „Nord“, takže nařídil předčasný odjezd divizí sborů XI. armády k Charkovu, některé letky odvelel ke Stalingradu a tři divize XVIII. armády k obklíčenému II. sboru XVI. armády u Děmjanska.
Zatímco 31. ledna 1943 před Stalingradem VI. armáda kapitulovala, v okolí Leningradu se stále tvrdě bojuje. Další rozkaz k repetici „Mginsko-siňavinské operace“ STAVKA vydala 1. února. K obsazení trosek Siňavina a průlomu k nádraží strategického železničního uzlu Mga 10. února nastoupily čtyři armády, ale opět žádná neuspěla. Zástupce náčelníka politického oddělení 54. armády Volchovského frontu podal svědectví o průběhu těchto bojů u železniční stanice Pogosť a v okolí Mgy v únoru 1943:
Moudrý Hospodář v Kremlu vše velmi dobře chápal. Všechny podřizoval své ocelové vůli a jen nařizoval: „Útočit!“ My jsme útočili, útočili, útočili… a hory mrtvých u Pogostě, na Něvských pahorcích a bezejmenných výšinách rostly a rostly. Tak se připravovalo budoucí vítězství!
Jen tak mimochodem, osada Mga byla osvobozena až 21. ledna 1944.
Generál Měreckov 22. února nařídil veliteli 54. armády útok ukončit a opevnit se na dosažené linii. Předsedovi STAVKY 27. února nezbylo než přiznat nezdar operací armád obou frontů. Zbytky Siňavina budou obsazeny až 15. září 1943, když se již jeho okolí změnilo na jeden velký hřbitov, Celkový počet padlých rudoarmějců není znám, pohřbených je jich tam asi 128 tisíc.
Zdroje:
Běšanov, V.: Leningradskaja oborona. OOO „Izdatělstvo AST“, Charvest. Minsk-2005.
Carell, P.: Spálená země. „Naše vojsko“. Praha 2003.
Gagarin, S.: Mjasnoj bor. http://militera.lib.ru/prose/russian/gagarin/01.html
Gazěta „Krasnaja Zvjozda“, vypusk 11. děkabrja 2001 g.
Istoričeskije čtenija na Lubjanke. Sbornik 2001 god.
Korotkov, A., i dr.: Na prijome u Stalina. Izdatělstvo „Novyj chronograf“. M.-2008.
Koševoj, P.: 24-aja gvardějskaja strelkovaja divizija v Siňavinskoj opěracii.. „Vojenno-istoričeskij žurnal“. No3. 1977.
Lazarev, V.: Dějatělnosť organov vojennoj kontrrazvědki v načalnyj period Vělikoj otěčestvěnnoj vojny.
2-aja Udarnaja armija. Kursovaja rabota. 10.06.2009.
Manstein von E.: Ztracená vítězství. Nakladatelství JOTA s.r.o. Brno 2006.
Měreckov, K.: Na službě narodu. „Politizdat“. M.-1968.
Moroz, V.: „FENOMEN EPOCHI“. „Krasnaja zvězda“, 4 děkabrja 2002 goda.
Mosunov, V.: Bitva za Siňavinskije vysoty. Mginskaja duga 1941-1942 gg. OOO „Jauza-katalog“. M.-2015.
Někotoryje statističeskije matěrijaly po istorii Vtoroj mirovoj vojny. Prikazy GKO. Děkabr 1941.
Nikolajev, V.: STALIN, GITLER I MY. Izdatělstvo „Pitěr“. M.-2008.
Nikulin, N.: Vospominanija o vojně. 2-oje izdanije. Izdatělstvo Gos. Ermitaža. Skt. Petěrburg 2008g.
Ortěnberg, D.: Stalin, Ščerbakov, Mechlis i drugije. MP „Kodeks“. M.-1995.
Rubcov, J.: Alter ego Stalina. Izdatělstvo „Zvonnica-MG“. M.-1994.
Rubcov, J.: Iz-za spinny vožďa. „Těrritorija“. M.-2001.
Suvenirov, O.: Tragedija RKKA 1937-1938. Moskva „TĚRRA“ 1998.
Těmirov, J., Doněc, A.: Enciklopědija zablužděnij. Vojna. „Eksmo“. M.-2003. Siňavinskaja nastupatělnaja opěracija.
Zubov, A. i dr.: Istorija Rossii. XX věk: 1939 - 2007. „Astrěl“. M.-2010.
Použité archivy: CAMO (Ústřední archiv Ministerstva obrany SSSR), CAMO RF (Ústřední archiv Ministerstva obrany Ruské federace), CPA-IML (Ústřední stranický archiv, Institut marxizmu-leninizmu ÚV KSSS), RDASPI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin) a RGVA (Ruský státní vojenský archiv).
