Článek
Nyní se vrátíme k Pobaltí. Poté, co 26. června obsadily divize IV. tankové skupiny Dvinsk, zástupci náčelníka rozvědné správy DRRA a 3. správy Severozápadního frontu, major A. N. Asmolov a divizní komisař I. J. Babič, hlásí maršálu S. K. Timošenkovi a armádnímu komisaři I. stupně L. Z. Mechlisovi:
„…situace našich vojsk v Pobaltí vyžaduje okamžitý zásah STAVKY a ÚV VKS(b), neboť členové vojenské rady frontu ztratili veškeré spojení se součástmi. Štáb frontu nemá spojení s 11. armádou, ani s dalšími jednotkami. Pokusy o navázání spojení neměly úspěch, živelné ústupy šíří neklid mezi rudoarmějci. Pro normalizaci situace k podpoře vojsk je nutné okamžitě vyčlenit letecké jednotky, jinak hrozí ztráta základních prostředků k boji… Ve dnech 23. - 26. června získalo nepřátelské letectvo absolutní převahu a beztrestně bombardovalo naše jednotky jak v předních liniích, tak v týlu frontu …“
V Litevské a Lotyšské SSR 28. června vznikly antisovětské vlády, což radikalizovalo jejich vojáky v DRRA. Veliteli 29. střeleckého sboru 11. armády, generálmajorovi A. G. Samochinovi, se v nepřátelském obklíčení u obce Varena situace vymkla z rukou, litevští vojáci z 179. a 184. střelecké divize zastřelili sovětské velitele i vojenské komisaře a většina z nich zběhla. Po navázání spojení s VR 11. armády velitel frontu hlásil náčelníku GŠRA: „… 2. tanková divize je zřejmě zničena, situaci v 5., 33., 188., 128., 23. a 126. střelecké divizi, 5. tankové divizi a 84. motorizované divizi neznám.“ Člen VR frontu, sborový komisař P. A. Dibrova, doplnil:
„11. armáda ztratila 75% bojové techniky a téměř 60% mužstva. Její velitel, generálporučík V. I. Morozov, ostře obvinil velitele frontu generálplukovníka F. I. Kuzněcova z nečinnosti… ve vojenské radě frontu jsme usoudili, že nemohl podat hlášení tak hrubým způsobem. F. I. Kuzněcov se chybně domníval, že V. I. Morozov se štábem armády byli zajati a pracují řízeni nepřítelem… Velitel frontu je nerozhodný a nervózní, ve vojenské radě hlučí hádky. Generál Klěnov je stále nemocen, štáb nepracuje. … Dále to již nelze trpět!“
Rozkaz STAVKY 29. června nařídil i přes neúspěšný pokus 16. střeleckého sboru 11. armády protiútok, obsadit Dvinsk, zničit mosty a zabránit nepříteli překročit Západní Dvinu. Jenže generál F. I. Kuzněcov příkaz nejen nesplnil, ale večer 30. června stáhl jednotky do Pskovského a Ostrovského obranného rajonu. V noci 30. června proto přijeli do štábu 11. armády představitel STAVKY u Severozápadního frontu, generálplukovník O. I. Gorodovikov, s 1. zástupcem náčelníka GŠRA, generálporučíkem N. F. Vatutinem, doprovázeni důstojníky z GŠRA a HSPP. Po zhodnocení situace generál Gorodovikov doporučil kádrové změny ve VR frontu, takže 1. července sborový komisař V. N. Bogatkin nahradil sborového komisaře Dibrovu a generálporučík N. F. Vatutin generála Klěnova. Výměna generála F. I. Kuzněcova za generálmajora P. P. Soběnnikova proběhla až 4. července. Do štábu frontu jsou povoláni brigádní komisař T. F. Štykov a divizní komisař F. J. Bokov. První bude referovat tajemníku ÚV VKS(b) s. Ždanovovi, druhý náčelníku HSPP s. Mechlisovi.
Jak Stalin odměnil odvolané členy VR Severozápadního frontu? Hned od 28. června 1941 sborový komisař Dibrova uvázl v dispozici náčelníka HSPP, generála Kuzněcova, odvolaného z velení frontu 3. července 1941. Stalin ho kupodivu nenařídil ani zatknout, ani popravit, nýbrž od 10. července jej jmenoval velitelem 21. armády Západního frontu. Zato náčelník štábu, generálporučík P. S. Klěnov, je 9. července 1941 zatčen! Přiznal své členství v trockistické skupině a pasivitu v řízení štábu frontu, takže mu 13. února 1942 usnesení Zvláštního zasedání NKVD udělilo nejvyšší míru trestu - zastřelení.
Po nástupu do funkce sborový komisař Bogatkin hlásil Mechlisovi:
„Při pohovorech s vojáky bylo zjištěno, že je znepokojuje vyspělost německé techniky. Naši velitelé a političtí pracovníci tento problém špatně vysvětlují. Vychvalují německou techniku, a proto nejednou spolu s vojáky opouštějí bojiště ovlivněni technickými prostředky používanými Němci (tanky, letadla, dělostřelectvo). Velitelé a političtí pracovníci usvědčení z opuštění bojiště by měli být souzeni a zastřeleni. Nepřípustně je organizována výchovná práce politických pracovníků, jak před bojovým nasazením, tak po něm. Bojové úkoly nejsou vojákům vysvětlovány a jejich iniciativa se v potřebném měřítku nerozvíjí… Když útočí tanky a pěchota, chybí letecká podpora, při útoku pěchoty chybí podpora dělostřelectva nebo tanků…“
Náčelník PS frontu divizní komisař Rjabčij 4. července hlášení doplnil o stav 8. armády:
„Situace jednotek 8. armády je těžká, stálými boji od 22. června jsou natolik oslabeny, že je nanejvýš nutné jejich odvelení k odpočinku a doplnění… 12. mechanizovaný sbor má asi 50 tanků… Motocyklový pluk je zničen… Jednotky armády nejsou zabezpečeny vozidly, dodávka potravin a evakuace raněných vázne. Od zahájení bojů trvá nedostatek protipancéřové munice.“
Útok nepřítele pokračuje. Sbory IV. tankové skupiny pronikly přes styčné linie 8. a 27. armády u Čudského a Pskovského jezera, zdolaly Ostrovský, Pskovský a Sebeběžský obranný rajón, 4. července obsadily město Ostrov a 9. července i Pskov. Součásti 118. střelecké divize 41. střeleckého sboru Moskevského vojenského okruhu svým ústupem otevřely cestu k Luze a k Novgorodu. Oba velitelé, generálmajor I. S. Kosobuckij a generálmajor N. M. Glovackij, jsou zatčeni, Vojenské kolegium Nejvyššího soudu je odsoudilo „za zbabělost, nečinnost, rozpad řízení, vydání zbraní nepříteli a svévolné opuštění bojových pozic“ k trestu smrti.
„Pobaltská strategická obranná operace“ skončila 9. července s celkovými ztrátami DRRA/nepřítel 260 298/42 000 mužů.
Další den na ni navázala „Leningradská strategická obranná operace“. Stalin 11. července přivítal novou VR Severozápadního frontu zlověstnou šifrou:
„STAVKA a GKO jsou absolutně nespokojeny s prací vojenské rady a štábu Severozápadního frontu. Dosud nejsou potrestáni ani velitelé, kteří nesplnili Vaše rozkazy, ani škůdci opouštějící bez rozkazu bráněné pozice. Při tak liberálním postoji k zbabělcům nic s obranou nesvedete. Přehradné oddíly u vás dosud nepracují a pro nečinnost velitelů divizí, sborů, armád i frontu součásti Severozápadního frontu neustále ustupují. S tímto zločinným jednáním je nejvyšší čas skončit… Veliteli, členovi vojenské rady, prokurátorovi a náčelníkovi 3. správy frontu nařizujeme okamžitě odjet do předních linií a na místě se vypořádat se zbabělci a škůdci…“
Podle Stalinova mínění zajistí posílení obrany Leningradu „odborné kvality“ maršála Vorošilova. Hlavní redaktor listu „Leningradská pravda“ 13. července exaltovaně napsal: „Jmenování „Prvního maršála“ soudruha K. J. Vorošilova Hlavním velitelem Severozápadního směru znovu svědčí o tom, jak obrovskou pozornost věnuje „strana a vláda“ kolébce socialistické revoluce - Leninovu městu… Ať žije slavný vojevůdce Klim Vorošilov! Ať žije symbol našich vítězství, veliký Stalin!“ Maršál Vorošilov 14. července podepsal rozkaz VR Hlavního velení Severozápadního směru kritizující velitele a jejich politické zástupce, kteří útěkem z bojových linií rozsévají v součástech paniku. Novému veliteli Severozápadního frontu, generálmajorovi P. P. Soběnnikovovi, nařídil protiútok u Staroj Russi. Generál Vatutin k němu určil 11. armádu posílenou 41. a 22. střeleckým a 1. mechanizovaným sborem, jenže za několik dní útok zmařila dezerce části Estonců z 180. střelecké divize 22. střeleckého sboru. Morálka příslušníků armád frontu tak upadla, že generál Soběnnikov považoval za nutné 26. července zpravit armádního komisaře Mechlise: „Někteří velitelé a političtí pracovníci jednotek hrubě narušují základní pravidla Rudé armády. Nedodržují předepsanou formu výstroje, nemají na vojenských kabátech a blůzách výložky, náramenní znaky a hodnostní označení …“
Brigádní komisaři N. I. Pronin a I. P. Voinov organizují ve štábu Moskevského vojenského okruhu výstavbu další součásti Severozápadního frontu, 34. armády o stavu 54 912 mužů. Rozkaz STAVKY 6. srpna jmenoval jejím velitelem generálmajora K. M. Kačanova.
Jelikož 19. srpna nepřítel zahájil ofenzívu také na Tallin, maršál Vorošilov nařídil evakuaci tamní hlavní základny Baltské vojenské flotily (BVF) do Kronštatu. Přesun se uskutečnil urychleně pralesem námořních min, za útoků Luftwaffe, avšak bez letecké ochrany, takže řada transportních lodí s tisícovkami námořníků a jejich rodinných příslušníků skončila na dně Baltského moře.
Jižně od Ilmeňského jezera nepřítel opět postupuje. Jelikož se fronta přiblížila k silně opevněným dopravním uzlům Luga a Novgorod a dětinský nápad divizního komisaře K. G. Rjabčije zastavit jeho útok rozhozenými letáky s textem „Zachraň svůj život“… „Stůj! Tady je stát dělníků a rolníků!“ nepomohl, 4. srpna přijeli na velitelské stanoviště 34. armády členové VR Severozápadního směru maršál Vorošilov a tajemník ÚV VKS(b) Ždanov. Jakmile 6. srpna jednotky ii. a X. sboru XVI. armády obsadily Staruju Russu, 9. srpna rozkaz VR Severozápadního frontu nařídil protiútok 48., 11. a 34. armády. Avšak po obklíčení X. sboru jeho velitel povolal posily a k osadě Solcy přijelo 7 divizí wehrmachtu. Na pravém křídle překročily řeku Mšagu, 11. srpna oddělily sovětské jednotky od jejich týlů a do 14. srpna postoupily 60 kilometrů na východ od řeky Lovať. Rozkaz STAVKY 15. srpna upozornil velení 48. armády Novgorodské skupiny, generálporučíka S. D. Akimova a divizního komisaře P. N. Kulikova: „Novgorod musí být hájen do posledního muže!“ Podpůrný protiútok 11. a 34. armády Severozápadního frontu nepřítele zadržel jen dočasně, jednotky XVIII. armády 15. srpna prolomily obranné linie 48. armády, obsadily Děmjansk a 16. srpna Novgorod. „První maršál“ ani tentokrát neprokázal své adorované bojové umění, rozkaz STAVKY 17. srpna kritizoval jeho pasivitu, varoval před obklíčením Leningradu od východu a nařídil mu „ihned osvobodit Novgorod, nedopustit přechod nepřítele na východní břeh řeky Volchov a udržet linii Novgorod-Čudovo-Tosno“. Marně, postup nepřítele pokračuje, 20. srpna obsadil železniční uzel Čudovo a 23. srpna dojel k řece Lovať.
Postup armádní skupiny Nord k Leningradu
Než se velení 34. armády vzchopilo k protiútoku, 19. srpna armádu napadl LVI. motorizovaný sbor generála von Mansteina. Zajal 18 000 mužů, ukořistil 200 tanků, 36 protiletadlových děl, 300 děl a minometů včetně přísně utajovaného reaktivního minometu bm-13, poprvé nasazeného u Smolenska 14. července 1941.
Vrchní velitel Stalin, zklamán neschopností VR 34. armády, vyslal do jejího štábu člena GKO G. M. Malenkova s dvěma inspekčními komisemi. První v čele s náčelníkem Hlavní Správy zvláštních oddílů nkvd (vojenské kontrarozvědky),komisařem státní bezpečnosti V. S. Abakumovem, druhou, vedenou náčelníkem Operační správy štábu Hlavního velení Severozápadního směru, plukovníkem V. D. Karpuchinem, aby prověřily práci štábu v rozmezí od 12. do 22. srpna. Nálezy, doplněné kádrovým profilem generála Soběnnikova, soustředil do složky a na obal dopsal: „Ss. Malenkovovi, Mechlisovi. Žádám o zhodnocení. I. Stalin!“
Od 23. srpna je generálporučík P. A. Kuročkin jmenován velitelem Severozápadního frontu.
Maršál Vorošilov 24.srpna podepsal rozkaz „O organizaci obrany města Leningradu“. Bezvědomí STAVKY ustavil VR Leningradu, jmenoval se jejím předsedou, Ždanova jejím členem. Na aktivu městského výboru VKS(b) velkoryse ujistil: „Máme mnoho dělostřelectva. Nepřítele do Leningradu nepustíme, rozprášíme ho již před branami, Leningrad se stane jeho hrobem.“ Jenže večer v pracovně „Prvního maršála“ zazvonil „VČ“ telefon vysokofrekvenčního spojení a členové politbyra Stalin, Molotov a Mikojan oběma „vojevůdcům“ řádně umyli hlavy. Navíc Stalin vyslal do Leningradu komisi vedenou svým zástupcem v GKO, V. M. Molotovem. Jakmile se Molotov ze štábu Leningradského frontu ohlásil, Stalin mu šifroval:
„Nezdá se Ti, že na tomto důležitém směru někdo úmyslně otevírá Němcům cestu? Co je to zač, ten Popov? Čím se zabývá Vorošilov a v čem spočívá jeho pomoc Leningradu? Píši o tom proto, že jsem velmi znepokojen nepochopitelnou nečinností Leningradského velení.“
Nařízení STAVKY rozpustilo VR Leningradu, rozkaz GKO 27. srpna odvolal maršála Vorošilova z funkce Hlavního velitele Severozápadního směru a zrušil jeho štáb.
Důvod selhání členů bývalé VR Severozápadního frontu vyšetří analýza znalce, nejlépe Hrdiny SSSR, armádního generála K. A. Měreckova, avšak on sedí v Suchanovské věznici. Malenkov sice navrhl jeho návrat do původní funkce, jenže náměstek lidového komisaře státní bezpečnosti, komisař NKVD B. Z. Kobulov, odmítl a 18. srpna nařídil prodloužení jeho výslechů do 23. září. Mechlis oslovil Stalina, navrhl jeho propuštění, ale až ho Měreckov písemně požádá o milost. Stalo se tímto dopisem:
„Tajemníkovi ÚV VKS(b) Stalinovi I.V.
V těžké době pro naši zemi, která od každého občana vyžaduje, aby se plně věnoval obraně vlasti, jsem já, který má určité vojenské zkušenosti, izolován a nemohu se podílet na osvobození naší vlasti od vpádu nepřítele. Po předchozím působení v odpovědných funkcích jsem vždy svědomitě a s plným nasazením plnil Vaše úkoly. Znovu Vás žádám o důvěru. Dovolte mně odjet na frontu, abych prokázal svou věrnost Vám a naší vlasti v jakékoli práci, kterou uznáte za možné mně svěřit. Dlouho jsem se připravoval na válku s Němci, chci s nimi bojovat, pohrdám jimi za jejich drzý útok na naši zemi. Dejte mi šanci k boji, pomstím se jim, nebudu se šetřit, do poslední kapky krve budu bojovat až do úplného zničení nepřítele. Učiním všechno, abych byl užitečný Vám, Rudé armádě a našemu velkému národu.“
I když Stalin Měreckovo stíhání zrušil, již mu nevěřil. Při výkonu funkce vždy bude pod bezpečnostním dozorem důstojníků NKVD příslušné součásti.
Člen VR 34. armády, brigádní komisař I. P. Voinov, 28. srpna hlásil Mechlisovi aktuální situaci: „Neočekávaný protiútok nepřítele způsobil, že k 20. srpnu měla 34. armáda více než 50% padlých a raněných. Většina jejich demoralizovaných mužů bezhlavě utekla ze svých pozic. Z původního stavu 86 000 mužů jich zůstalo k 28. srpnu pouze 20 000, je ztraceno téměř celé armádní dělostřelectvo“. Velitele generála Kačanova nazval „velkohubým nadutcem“, který hrubě okřikuje podřízené a nevyhýbá se tělesným trestům. Tuto pověst získal na dřívějším postu velitele 24. střeleckého sboru 11. armády, kde převládali Lotyši.
Koncem srpna pluky XX. motorizované divize Wehrmachtu obsadily Mgu. Kvůli přerušenému spojení s Moskvou i s Volchovem se o tom Stalin dozvěděl 31. srpna z hlášení německého rozhlasu. Neuvěřil, v noci šifroval: „Leningrad, štáb Leningradského frontu, pro Malenkova. Odpovězte: kdo ovládá osadu Mga?“ Ráno pak jménem STAVKY zaslal výtku:
„Práci vojenské rady Leningradského frontu považuje STAVKA za zhoubnou. Rada se zabývá jen jedním: jak ustoupit a jak nalézt linie pro další ústup. Není již čas zavrhnout hrdiny ústupu? STAVKA vám naposledy povoluje ústup a žádá, aby se velení Leningradského frontu vzchopilo k čestné a pevné obraně Leningradu!“
Maršál Vorošilov 5. září nahradil ve funkci velitele Leningradského frontu generála Popova.
Luftwaffe provedla první rozsáhlý nálet na Leningrad 7. září, sbory XVI. armády obsadily osady Siňavino a Gajtolovo. Rozkaz VR Severozápadního frontu 7. září nařídil generálu Kačanovovi zničit křídla a týl útočících divizí XVI. armády, avšak on ho nesplnil. Nepřítel sice 34. armádu opět obklíčil, avšak generálové Kačanov a Gončarov se štábními důstojníky unikli.
Sbory IV. tankové skupiny 8. září u osady Ivanovskoje dosáhly Něvu a po jejím levém břehu postoupily do osady Marino. U výtoku Něvy z Ladožského jezera s podporou stíhačů Luftwaffe pronikl do Šlísselburgu pěší pluk a obsazení města stvrdil umístěním říšské vlajky na věži místního kostela.
Selhání velení 34. armády na místě vyšetří a viníky určí Zvláštní komise vedená zplnomocněncem STAVKY u Severozápadního frontu, armádním generálem Měreckovem. Večer 8. září Stalin nařídil armádnímu komisaři Mechlisovi účast v komisi a předal mu osnovu šetření. Na pověstnou trestnou „trojku“ ji doplní člen VR Západního frontu N. A. Bulganin. Komise odlétla do Leningradu a současně začal i pozemní útok nepřítele na město. I tuto informaci získal vrchní velitel DRRA až z německého rozhlasu, a proto se 8. září obořil na členy VR Leningradského frontu: „Rozhořčuje nás, když hlásíte jen ztrátu té či oné oblasti, ale většinou ani slovo, jaká jste přijali opatření, abychom přestali ztrácet další města a území. Stejně neomluvitelně jste zamlčeli ztrátu Šlísselburgu; To se připravujete vydat i Leningrad?! Kam se poděly těžké tanky KV? Kde jste je rozestavili? Proč na frontě není žádné zlepšení při takovém počtu tanků KV? Vždyť žádný jiný front nemá tolik tanků KV, jako váš! Co dělá letectvo? Proč nepodporuje operace našich jednotek?… Žádáme od vás dvakrát-třikrát denně hlášení o situaci na frontě a o přijímaných opatřeních. “
Člen GKO maršál Vorošilov 10. září nařídil osvobození Šlísselburgu pozemním desantem námořníků BVF. Osobně mu velel, ale přesto (nebo právě proto) výsadek skončil krachem. Společně se Ždanovem 11. září odpověděl Stalinovi: „Vaše pobouření chápeme. Situace na našem frontu je velmi těžká. O ní denně informujeme, jak ve zprávách štábu, tak v našich hlášeních…“ Maršál Vorošilov rezignovaně dopsal: „Jmenujte místo mne někoho mladšího!“ Vojevůdcovská bublina „Prvního maršála“ splaskla. Názory na něj otevřeně vyjádřil například lidový komisař vojenského námořnictva, admirál N. G. Kuzněcov: „Již před válkou to byl člověk zaskočený událostmi, bez jakékoli vůle. Rysy své osobnosti ztrácel čím dál víc. Všichni věděli, že než Vorošilov něco rozhodne, trvá to dlouhé týdny.“ Dobojoval, po svém odvolání z funkce velitele Leningradského frontu je od 13. září jmenován zplnomocněncem STAVKY u Leningradského frontu a dále se uplatnil již jen v diplomatických a administrativních funkcích.
Členové VR Severozápadního frontu 11. září na velitelství uvítali Měreckovovu komisi. Mechlis odeslal Stalinovi úvodní kritický telegram: „Situace jednotek Severozápadního frontu je krajně neuspokojivá. Nepřítel obsadil Děmjansk a pronikl do týlu 27., 34. a 11. armády. Velitel frontu Kuročkin ještě nezvládl řízení armád frontu. Štáb frontu nezná přesné rozmístění divizí zmíněných armád, ani jejich bojovou činnost.“
Cestou do štábů armád frontu se členové komise střetli u sovchozu „Nikolskij“ s náčelníkem štábu 34. armády, plukovníkem F. P. Ozěrovem. Ohlásil se generálu Měreckovovi, avšak jakmile po jeho dotazu Mechlis zaslechl, že Ozěrov nejen neví, kde jsou štábní důstojníci, ale ani kde jsou divize armády, začal na něj hystericky řvát. Generál Měreckov mu zachránil život odvelením do štábu frontu, později ho určil velitelem 245. střelecké divize. Podobný incident se opakoval na velitelství 27. armády, jejíž velitel, generálmajor N. E. Běrzarin, také nevěděl, kde má podřízené jednotky. Po hlučné lamentaci se Mechlis již chystal k povelu na jeho zatčení, ale uvědomil si, že armádě by neměl kdo velet, takže mu jen nařídil do týdne připravit protiútok s podporou tankových jednotek z rezerv STAVKY.
U osady Zaborovje spatřili velitele 34. armády generála Kačanova, brigádního komisaře Voinova a náčelníka armádního dělostřelectva generálmajora V. S. Gončarova se skupinou štábních důstojníků. Mechlis s hrubými kletbami ihned nařídil oba generály zatknout. Velitele rozhodl odeslat na velitelství Zvláštních oddílů NKVD do Moskvy a Gončarova před určenými důstojníky štábu bez soudu zastřelit. Pro Stalina do hlášení ještě dopsal: „…během odsunu dělostřelectva armády Gončarov utekl zbaběle do týlu a dva dny se tam opilý bezdůvodně zdržoval“.
Mandát GKO č. 670 zmocnil lidového komisaře státní bezpečnosti V. N. Měrkulova připravit s členem VR Leningradského frontu, divizním komisařem A. A. Kuzněcovem, opatření pro vydání města nepříteli. S Měrkulovem 13. září přiletěl do Leningradu i nový velitel Leningradského frontu, armádní generál G. K. Žukov. Jakmile se 14. září ujal funkce velitele frontu, opatření pozastavil, nařídil rozpustit 48. armádu Novgorodské operační skupiny a její divize předat 54. armádě.
Stalin 17. září povolal Měreckova do Kremlu a po ohlášení ho cynicky uvítal: „Buďte zdráv, soudruhu Měreckove, jak se máte?“ Rozkaz STAVKY ho od 25. září jmenoval velitelem 7. zvláštní armády, hlídat ho bude náčelník Zvláštních oddílů NKVD armády, starší poručík státní bezpečnosti I. P. Dobrovolskij. Pravomoci zplnomocněnce STAVKY u Severozápadního frontu přešly na armádního komisaře Mechlise. O doplnění jednotek 34. armády jednal s pověřencem STAVKY pro formování součástí DRRA, maršálem Vorošilovem, mužstvu nové 188. pěší divize zajistil z rezerv stavkyruční zbraně a minomety. S členem komise N. A. Bulganinem 21. září podali hlášení o sestavení 25. jízdní divize, ale bez obrněné vozby a dělostřelectva.
Mechlis, Bulganin a Kuročkin 24. září doplnili hlášení náčelníka Zvláštních oddílů NKVD 34. armády, kapitána Státní bezpečnosti M. I. Bělkina, Stalinovi o závěry kontroly:
Velitelé 33. střelecké divize generálmajor Železnikov, 262. střelecké divize generálmajor Klješnin a 54. jízdní divize plukovník Valc v období operací 34. armády v srpnu a první polovině září konali pasivně, a proto jsme je odvolali z funkcí… Navrhujeme degradovat generálmajory Železnikova a Klješnina na plukovníky, plukovníka Valce na majora a žádáme o schválení k jejich jmenování veliteli pluků, aby odčinili svou vinu.
Divize IV. tankové skupiny XVIII. armády 12. září obsadily bývalé Carskoje Selo, 16. září ještě izolovaly 8. armádu v Oranienbaumském předmostí a tu do jednotek přišel rozkaz vrchního velitele. Hitler 12. září rozhodl změnit směr ofenzívy na Moskvu, Leningrad jen obklíčit a vyhladovět. Jednotky IV. tankové skupiny již odjely do středního Ruska k Moskvě. Sbory XVIII. armády Armádní skupiny „Nord“ ovšem zůstaly na místě, město obklíčily a bude třeba mnoho úsilí a času, než bude Leningrad osvobozen.
Jelikož u Moskvy nepřítel rozpoutal „Tajfun“, po domluvě náčelníka vojenského tribunálu frontu s hlavním prokurátorem DRRA, divizním právníkem V. I. Nosovem, přece jen bude generál Kačanov souzen u Severozápadního frontu podle Mechlisem schválené obžaloby a trestu: „…přes rozkaz vojenské rady Severozápadního frontu z 8. září svévolně odvolal 3 divize z obranné linie okolí Šalkova, Polomět a Polji. To umožnilo průnik nepřítele do týlu 34. armády a její dezorganizaci. Mužstvo zanechalo na místě dělostřeleckou výzbroj, jíž se zmocnil nepřítel. Od 11. září armáda nebyla bojeschopná. Ztráta vyznamenání, degradace a nejvyšší míra trestu!“ Provedeno 29. září, ale v evidenci LKO je antedatace k 19. září.
Jelikož se při útocích v okolí Leningradu nepřítel kryl „živými štíty“ z civilních občanů, 21. září rozkaz STAVKY zmocnil velitele Leningradského frontu, armádního generála G. K. Žukova, nařídit velitelům součástí při útocích do „živých štítů“ střílet. Generál Žukov 28. září nařídil bez soudu zastřelit rodinné příslušníky rudoarmějců součástí frontu, kteří se vzdali nepříteli.
„Leningradská strategická obranná operace“ skončila 30. září 1941 celkovými ztrátami DRRA/nepřítel 344 926/více než 60 000 mužů.
Zdroje:
Afonin, J.: Děsant běz šansov na uspěch. „Vojenno-promyšljennyj kurjer“ .No 43(511), za 6 nojabrja 2013 g.
Baberowski, J.: Rudý teror. „Brána“. Praha-2004.
Bělozěrov, B.: Rossija i Otěčestvěnnyje vojny 1812 i 1941-1945 gg., Izdatělstvo „Těchnomědna“. Sankt-Petěrburg-2012.
Běšanov, V.: Leningradskaja oborona. Izdatělstvo „AST“. Mn. Charvest-2005.
Bortakovskij, V.: Rasstrěljannyje Geroji Sovětskogo Sojuza. „Věče“. M.-2012.
Burcev, M.: Prozrenije. Vojenizdat. M. 1981.
Carell, P.: Operace Barbarossa. Nakladatelství „MUSTANG“. Plzeň-1996.
Čurakov, A: Bez suda i sledstvija. Něobchodimoje otstuplenije 1, Žurnal „Rodina“ No7, 2003.
Čurov, V.: Fragmenty pověsti „Tajna četyrjoch geněralov“. „Zvězda“, 2004, No.12, Ljudi i suďby.
Gazěta „Leningradskaja pravda“. 1941. 13 ijula.
Geller, J.: Stalinskij narkom. Žurnal „Ogonёk“, 1989. No13., s. 32.
Geller, M., Někrič, A.: Istorija Rossiji:1917-1995. Izdatělstvo „MIK“. M.-2000.
„Izvěstija CK KPSS“. 1990. No10.
Jemeljanov, J.: Stalin. Na věršině vlasti. VĚČE. M. 2002.
Korotkov, A., i dr..: Na prijome u Stalina. Izdatělstvo „Novyj chronograf“. M.-2008.
Krivošjejev, G., a kol.: Vělikaja otěčestvěnnaja bez grifa sekrětnosti. Kniga potěr. „Věče“. M. - 2010.
Krysin, M.: Pribaltika měždu Stalinym i Gitlerom. „Věče“. M.-2004., s. 134, 207.
Kuzněcov, N.: Na flotach bojevaja trevoga. „Vojenizdat. M.-1971.
Ljulečnik, V.: Vtoraja mirovaja: Něizvěstnyje stranicy. Priloženije gazěty „Kaskad“. No289. 13-27 ijula 2007.
Lomagin, N.: Něizvěstnaja blokada. Kniga 1. „NĚVA“ St.Petěrburg-2004.
Měreckov, K.: Na službě narodu. „Vojenizdat.“ M.-1968.
Nikolajevskij, B.: Tajnyje stranicy istorii. Izdatělstvo gumanitarnoj litěratury. M.-1995.
Pětrov, B.: Kak byl ostavlěn Pskov.„Vojenno-istoričeskij žurnal“. 1993. No6.
Rubcov, J.: Alter ego Stalina. Izdatělstvo „Zvonnica-MG“. M.-1994.
Rubcov, J.: Iz-za spinny vožďa. „Těrritorija“. M.-2001.
Russkij archiv. 16, 5(1). „TÉRRA“-„TERRA“. Moskva-1996.
Sbornik bojevych dokuměntov Vělikoj Otěčestvěnnoj vojny. Vypusk 34. Vojennoje izdatělstvo Ministěrstva Oborony Sojuza SSR. M.-1958.
Syromjatnikov, B.: Tragedija geněrala Dmitrija Pavlova. „Vojenno promyšlennyj kurjer“. No42(208), 31 okťabrja 2007 g.
Turčenko, S.: „Korsikaněc“ skazal pravdu. Gazěta „Trud“. 21. ijuňa 2001.
Turčenko, S.: Raskryta tajna maršala Měreckova, o kotoroj vrali istoriki. „Svobodnaja pressa“. 29 okťabrja 2009g.
Vělikanov, N.: Měreckov. „Molodaja gvardija“. M.-2013.
Vělikanov, N.: Žizň zaměčatělnych lˇuděj-1337. „Kultura Rossiji (2012-2018 gody)“. M.-2012.
Werth, A.: Rusko vo vojne. 1941-1945. I. díl. „Vydavatělstvo politickej literatúry“. Bratislava-1968.
„Vojenno-istoričeskij žurnal“.
Použité archivy: APRF (Archiv prezidenta Ruské federace), CAMO (Ústřední archiv Ministerstva obrany SSSR), CAMO RF (Ústřední archiv Ministerstva obrany Ruské federace), RCCHIDNI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (původně)), RGASPI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (v současnosti)) a RGVA (Ruský státní vojenský archiv).
