Článek
První zástupce náčelníka GŠRA, generálporučík A. M. Vasilevskij, 3. března 1942 telefonicky tlumočil generálporučíku Kozlovovi a diviznímu komisaři Šamaninovi Stalinovy výhrady k řízení „Kerčské obranné operace“. Oba opakovali vyčkat na vyschnutí terénu, což 5. března schválil rozkaz STAVKY. Mechlis v šifrovaném hlášení 9. března zdůvodnil Stalinovi neúspěch operace kritickými výtkami ke členům VR frontu. Začal velitelem: „Soudruh Kozlov je člověk s malým všeobecným i vojenským rozhledem, proto nemá rád obtěžování úkoly. Jím psané dokumenty jsou nejasné a často nesmyslné. Abych zabránil nedozírným následkům, musím mu je často vracet k přepracování.“ Generála Tolbuchina nazval „zbabělcem a flákačem“, označil ho za viníka porážky a žádal jeho odvolání. V příloze dodal i jeho osobní zátěže z přísně tajné kádrové „Černé kartotéky“ HPS. Přece u frontu nebude tolerovat bývalého štábního kapitána Ruské imperátorské armády, navíc ženatého s hraběnkou! Člena VR 51. armády, sborového komisaře A. S. Nikolajeva, odvolal do dispozic HPS.
V noci 9. března generál Vasilevskij oznámil odvolání generála Tolbuchina a vzápětí v Mechlisově zemljance zazvonil „VČ“ telefon: „Zde Vasilevskij, buďte zdráv, soudruhu náměstku lidového komisaře obrany! Hlásím, že pokud jde o Váš šifrovaný telegram ve věci s. Tolbuchina, s. Stalin rozhodl zbavit ho povinností náčelníka štábu frontu a podle Vašeho návrhu dočasně pověřit touto funkcí generála Věčnyho. Vojenská rada frontu navrhla jmenovat s. Tolbuchina do funkcí pomocníka velitele frontu pro doplňování vojsk nebo zástupce velitele 47. armády. Soudruh Stalin se k oběma návrhům staví kladně, stejně jako k žádosti vojenské rady frontu jmenovat do funkce náčelníka štábu frontu plukovníka Razuvajeva. To je ode mne vše. Jaké máte pro mne rozkazy?“ „Domnívám se, že s. Tolbuchina nebude vhodné zde ponechat, jinak souhlasím s názorem s. Stalina. Pokud jde o s. Razuvajeva, je to čestný a pracovitý velitel, ale protože u štábu není operační oddělení, bude mu velmi těžko. Než získáme vhodného kandidáta, bude vhodnější pověřit náčelníkem štábu frontu s. Věčnyho. To je všechno.“
Po skončení rozhovoru Mechlis šifroval náčelníkovi GŠRA, maršálovi B. M. Šapošnikovovi: „Dozvěděl jsem se, že generál Tolbuchin nebude u Krymského frontu pověřen žádnou funkcí a s tímto rozhodnutím soudruha Stalina bezvýhradně souhlasím. Žádám jen, aby se Tolbuchin neuchytil u Zakavkazského frontu, protože se tam shromažďují nepotřební a nepevní lidé, které odsud propouštíme.“
Další dění popsal Tolbuchinův biograf: „Generál Tolbuchin odjížděl ve stísněné náladě. Osobní vinu necítil a neustále přemýšlel, kde asi udělal chybu. Stejnou otázku uslyšel i v pracovně náčelníka GŠRA. „Posaďte se prosím“, řekl přívětivě maršál Šapošnikov rozpačitému Tolbuchinovi. „Povězte, holoubku, čím jste se znelíbil Lvu Zacharoviči?“ O Mechlisovi mu mohl říci jen málo. Armádní komisař dohlížel na velení i štáb frontu. Svým vysokým funkčním postavením a velkými pravomocemi zasahoval do velení jednotek, vyžadoval plnění svých příkazů i přes hlavy přímých nadřízených a všude, kamkoli přišel, způsobil pozdvižení. Po vyslechnutí Tolbuchinova výkladu maršál klidně řekl: „Už rozumím.“
Jen tak mimochodem, Mechlisův „třídní cit“ u Tolbuchina selhal. Tento „zbabělec a flákač“ se v květnu 1944 stal velitelem 3. ukrajinského frontu a v září 1944 maršálem SSSR.
Na jednání VR frontu 10. března generál Kozlov uvedl do funkce náčelníka štábu, generálmajora P. P. Věčnyho. Mechlis Kozlovovi nařídil ve štábu prověřit lidské rezervy v týlu. Na jeho námitku, že potřebuje rozkaz, na něj zařval: „Tady není potřebný rozkaz, ale praktická práce. Je nutno zmenšit přehradné oddíly na 60 až 75 mužů, snížit počet mužů ve štábech, vybrat z týlu všechny lepší vojáky a přimáčknout rozvalující se štábní flákače, až by zapomněli psát!“ Svému zástupci, armádnímu komisaři 2. stupně F. F. Kuzněcovovi, šifroval požadavek na další muže. Dostal zbytek jeho zásob, téměř 5 000 rudoarmějců.
Problémy nastaly také při doplňování výzbroje. Svědčí náčelník Hlavní dělostřelecké správy DRRA generálplukovník dělostřelectva N. D. Jakovlev: „V březnu Mechlis poslal na správu desítky hulvátských telegramů, v nichž striktně požadoval další dodávky střeliva… Přesto, že podle svého zvrhlého zvyku hrozil tresty, my na správě jsme věděli, že zabezpečení součástí na Kerčském poloostrově municí bylo více, než dostatečné… Výsledek její tamní nedbalé inventarizace byl ten, že po ústupu zůstalo na Kerčském bojišti nevyužitých více než 4 000 vagonů munice….“
Mechlis povolal do VR Přímořské armády divizního komisaře I. F. Čuchnova. Seznámil ho se situací a nařídil: „Tvrdě bránit Sevastopol, poutat síly protivníka, aby neohrozil Kerč a být připraveni na vstřícný útok proti XI. armádě!“ Před odletem Čuchnov prohlásil, že výzbroje k osvobození Krymu má Krymský front dost. Mechlis souhlasil a soudružsky se s ním rozloučil: „1. máj 1942 společně oslavíme v osvobozeném Simferopolu!“
Na další poradě VR frontu předložil generál Věčnyj nový návrh plánu na dokončení „Kerčské obranné operace“. Začne 16. března, ženijní zabezpečení protivníka před Feodosijí od severu objedou divize 51. a 44. armády, z týlu se připojí 95. střelecká divize Přímořské armády a společně otevřou cestu do vnitrozemí Krymu. Mechlis dopsal vlastní inovaci - „mezi střelecké divize rozdělit tankové brigády a podřídit je velení divizí“ - a odeslal ho STAVCE. Přesto, že 12. března večer Luftwaffe podnikla zničující nálet, útok začal. Zpočátku nadějně, 138. střelecká divize a 77. horská střelecká divize 44. armády obsadily několik výšin a osadu Korpěč, přičemž 20. března nově zformovanou, nezkušenou 22. tankovou divizi XXX. armádního sboru rudoarmějci notně pocuchali. Ovšem 398. střelecká divize 51. armády selhala, na bojišti zůstalo 136 zničených tanků. Mechlis v hlášení Stalinovi bědoval: „Střetnutí mohlo skončit úspěšně, avšak protivník náš útok o hodinu předešel. V boji se ukázalo, že střelecké divize nedosáhly požadované úrovně výcviku, ještě je třeba cvičit s pěchotou. V 400. střelecké divizi měli jen ručnice, tanky z 12. brigády lezly jak želvy. Vojenská rozvědka pracuje špatně. Mužstvo 398. střelecké divize má nedostatečný výcvik, jde jako stádo. Velké ztráty měly 138., 390., 398. střelecké divize a 12. tanková brigáda. Žádám o účinnou podporu při dodávkách posil, zbraní, munice, a hlavně tanků T-34.“
Čtyři divize 51. armády se 26. března znovu pokusily o útok, avšak 30. března je na Koj-Asanské linii zastavily divize armádního sboru XI. armády. Velitel 51. armády nařídil přechod do obrany a Mechlis napsal Stalinovi v hlášení další posudek: „Kozlov je milostpán vyžraný z práce poddaných. Zvykl si mnoho spát a mnoho žrát. K jednotkám nejezdí, autoritu nemá. To, že frontový mechanizmus pracuje uspokojivě si vysvětluji tím, že front má schopnou vojenskou radu, nového náčelníka štábu a také tím, že nejsem americký pozorovatel a usměrňuji činnost velení frontu podle Vašich pokynů. Nicméně soudím, že takhle to dál nepůjde, Kozlova bude třeba odvolat!“
Vrchní velitel wehrmachtu 29. března referoval o schválených bojových operacích v roce 1942. K otevření cesty na úpatí Kavkazu je nutné zničit armády Krymského frontu, obnovit obsazení Kerčského polostrova a obsadit Sevastopol. První úkol bude zajištěn pod kódovým názvem „Operace Trappenjagd“. Generálplukovník von Manstein dostal 5. dubna příslušný rozkaz, operaci uskuteční v květnu třemi sbory XI. armády. Z hlášení armádní rozvědky věděl, že za Koj-Asanskými liniemi stojí tři armády Krymského frontu, tedy převaha v živé síle 200%, v dělostřelectvu 180%, v tancích 125%. Pouze letectva měl více. Hlavní útok povede motorizovaná brigáda plukovníka Groddecka k pobřeží Azovského moře na výběžek, od března obsazený 47. armádou, a dále zamíří přes Kamyš-Burun na město Kerč. Jedna divize napadne 47. armádu u Azovského pobřeží, druhá postavení 44. armády u Černomořského pobřeží a z týlu obklíčí 51. armádu. Od Simferopolu je podpoří těžké dělostřelectvo XI. armády a VIII. letecký sbor.
Mechlis přejmenoval finále „Kerčské obranné operace“ na „Velkou operaci“ a další pokus o její dokončení určil na 2. dubna. Ofenzívu proti dvěma divizím nepřítele u Koj-Asanu vedlo osm divizí 44. armády se 160 tanky a dalšími jednotkami 51. armády. Jelikož útok skřípe, ve VR frontu je dusno. Do toho 9. dubna přiletěl nový náčelník technických vojsk Krymského frontu, generálmajor A. F. Chrěnov, a 10. dubna nový zástupce velitele frontu, generálplukovník J. T. Čerevičenko. Právě v ten den ofenzíva opět selhala.
Od 21. dubna vznikl Severokavkazský směr s podřízenými součástmi Krymským frontem, Severokavkazským vojenským okruhem, Azovskou vojenskou flotiloua Černomořskou vojenskou flotilou, dále s velením přístavů v Kerči, v Novorossijsku a v Tuapse. VR se skládal z maršála Buďonného, admirála Isakova a generálmajora Zacharova.
V hlášení Stalinovi Mechlis 22. dubna opět zkritizoval velitele frontu: „Čas nečeká a přesto, že součásti jsou doplňovány, velení frontu má před STAVKOU pořád velký dluh … stále se pracuje na odstranění velkých nedostatků odhalených při očistě jednotek od podezřelých elementů. Při této práci Kozlov v podstatě stojí stranou, jen podškrtává lejstra od štábu. Problém velení přezrál, je nejvyšší čas rozhodněji se věnovat „Velké operaci“ s účastí jednotek Přímořské armády…“
V jarních bojích utrpěla zvláště těžké ztráty 63. horská gruzínská střelecká divize 44. armády plukovníka M. V. Vinogradova. Zástupce GŠRA u Krymského frontu, major Žitnik, 29. dubna napsal maršálu Šapošnikovovi: „Domnívám se, že nyní je nezbytné 63. divizi vyvést buď zcela nebo částečně do druhé linie, neboť je dislokována v pravděpodobném směru hlavního útoku protivníka… Tyto jednotky jsou sotva schopny vážné, pevné obrany!“ Odsun a doplnění divize doporučoval i velitel 44. armády, generál Čerňak, avšak Mechlis nápravu zajistil po svém. Nařídil generálu Kozlovovi jen vyměnit velení divize a jejich pluků. Náčelníkovi štábu frontu připomněl: „Soudruhu Věčnyj, je třeba připravit řadu směrnic“ a pokračoval ve svérázných přípravách k „Velké operaci“. Například vojenskému komisaři pluku reaktivních minometů, politrukovi A. M. Šalatoninovi, ostře vytkl, proč nenařídil velitelům protiletadlových baterií vysypat cesty k dělům pískem a střelecké pozice obložit cihlami. Sousední dělostřelci ho poslechli a nepřátelská palba jejich stanoviště téměř zničila.
Od ledna 1942 Krymský front ztratil 101 543 mužů, jeho početní stav bude doplněn na 249 800 mužů. Generál Věčnyj dokončil, armádní komisař Mechlis schválil a maršál Buďonnyj 30. dubna poslal generálovi Vasilevskému do STAVKY plán „Velké operace“ s upraveným termínem zahájení 25. května, avšak dodatečný požadavek přednostního ovládnutí Koj-Asanské linie východně od Feodosije zahájení operace odsunul až na 2. červen. Součásti 44. armády měly obklíčit nepřítele ve Feodosiji, jenže nestalo se, neboť náčelník štábu armády, generálmajor A. A. Chrjaščev, ohlásil nedostatek zbraní i munice.
V tomto období měly porady VR frontu bouřlivý průběh. Atmosféru jedné z nich koncem dubna popsal generálmajor Chrěnov: „… Optimismus opanoval i generála Věčného, zřejmě opakoval Mechlisův výrok: „Němci blafují, Manstein nezaútočí, Sevastopol je pro něj kůstka v krku.“ Já jsem hlásil Mechlisovi, Věčnému i Kozlovovi své obavy, ale velitel frontu se mnou nesouhlasil a Mechlis hystericky řval: „Nepanikařte, nepovažujte lživé záměry o manévrech protivníka za skutečnost! Sami vidíte, že naše příprava k útoku postupuje podle plánu, počátkem června začneme naplno!“ Ze 17 leteckých pluků VVS Kavkazského frontu jich zůstalo na letištích Kerčského poloostrova jen 8, proto Mechlis nařídil jejich veliteli útočit ze základen na Severním Kavkazu pouze na nepřátelské pozice u Mariupolu.
Mechlis nepovažoval za nutné posílit rozvědku frontu, takže maršál Buďonnyj a generálmajor Zacharov 5. května šifrovali generálům Kozlovovi a Věčnému jen stručně, „Němci jsou připraveni k útoku!“ Jeho zahájení odhadli na 10.-15. května. Věčnyj požádal o posily, avšak rozkaz STAVKY mu 6. května v 1:15 hod oznámil, že žádné nedostane a Kozlovovi nařídil připravit přechod do obrany.
Na 7. května sice svolal poradu VR frontu jeho velitel, avšak Mechlis si opět vzal hlavní slovo. Diviznímu komisaři F. A. Šamaninovi nařídil vyrobit tabule s nápisy „JEN POJĎTE, UŽ ČEKÁME!“ a rozmístit je do přední linie. Velitele podřízených součástí, kteří naléhali na realizaci obranných opatření, označil za zbabělce a nařídil jejich odvolání. Veliteli frontu přikázal přeskupit mužstvo do jedné linie a útočit „psychickými atakami“ v lidských vlnách. Náčelník technických vojsk Krymského frontu, generálmajor Chrěnov, upozornil na nedbale maskovaná minová pole, špatně zajištěné bojové pozice a neopevněný Turecký val v týlu frontu. Mechlis tato varování bagatelizoval a na závěr porady ohlásil náčelníkovi GŠRA: „Naše postavení je pevné …!“
Německé letouny VIII. leteckého sboru zahájily útok 8. května ve 3:15 hod. Nálet bombardérů vyřadil letiště v Kerči a Tějmruku a za pár hodin zničil jak Kerčský vojenský přístav, tak spojové uzly 47. a 51. armády. Linie 63. horské střelecké divize jsou proraženy, pozice 396. Ázerbajdžánské divize 44. armády smeteny. Nepřítel pronikl do týlů 51. a 47. armády, jeho prapor obsadil Feodosijský přístav. Mechlis šifroval Stalinovi:
„Teď sice není čas na stížnosti, přesto musím hlásit, aby hlavní stan měl jasnou představu o veliteli frontu. Den před nepřátelským útokem, 7. května, svolal Kozlov vojenskou radu, aby projednala plán příští operace k dobytí Koj-Asanu. Doporučil jsem tento plán odsunout a v souvislosti s očekávaným útokem nejprve dát armádám pokyny. Velitel frontu v rozkaze uváděl, že se útok očekává 10. – 15. května na několika místech, a proto nařídil, aby byl do 10. května vypracován plán obrany armád a prostudován celým velitelským sborem, veliteli svazků a náčelníky štábů. To se odehrávalo v době, kdy celková situace toho dne nasvědčovala tomu, že nepřítel zítra ráno zaútočí. Na mou důraznou žádost byl chybný časový odhad opraven. Přesto se Kozlov zdráhal přisunout na úsek 44. armády další prostředky.“
Na pokus přehodit odpovědnost jen na generála Kozlova Stalin 9. května hrozivě reagoval, poprvé jménem ÚV VKS(b):
„Váš šifrovaný telegram č. 254 jsem dostal. Zastáváte podivný postoj nezaujatého pozorovatele, který není zodpovědný za záležitosti Krymského frontu. Tento postoj je velmi pohodlný, avšak krajně bezzásadový. Na Krymském frontu nejste nestranný pozorovatel, ale zodpovědný představitel hlavního stanu, který zodpovídá za všechny úspěchy i neúspěchy frontu a je povinen ihned napravovat chyby velitelství. S velitelstvím odpovídáte za to, že levé křídlo frontu se ukázalo velmi slabé. Jestli „celá situace ukazovala, že ráno nepřítel zaútočí“ a Vy jste neučinil všechna potřebná opatření k organizaci obrany a omezil se na pasivní kritiku, pak tím hůře pro Vás. To znamená, že jste nepochopil, že jste byl poslán ke Krymskému frontu nikoli jako státní kontrola, ale jako odpovědný představitel hlavního stanu. Žádáte, abychom nahradili Kozlova nějakým Hindenburgem. Měl byste vědět, že nemáme žádné Hindenburgy. Na Krymu není složitá situace, proto byste ji mohli sami zvládnout. Pokud byste nepoužívali bitevní letectvo na vedlejší akce, ale proti tankům a živé síle nepřítele, nepřítel by neprolomil frontu a tanky by neprošly. Člověk nemusí být Hindenburgem, aby pochopil tak prostou věc, když už sedí dva měsíce u Krymského frontu.“
Během leteckých útoků je štáb frontu evakuován severovýchodně od Kerče do Adžimuškaje. V noci Stalin šifroval Mechlisovi další rozkaz:
„Celou 47. armádu je nutno okamžitě začít přesunovat za Turecký val, pečlivě připravit předvoj a krýt odsun letectvem. Pokud se tak nestane, je riziko zajetí. Nemůžete uvolnit a přesunout 103. brigádu. Úder silami 51. armády lze organizovat i po jejím postupném odvedení za Turecký val. Zbytky 44. armády je také nutno přemístit za Turecký val. Mechlis a Kozlov musí neprodleně zahájit přípravu obrany na linii Tureckého valu. Nemáme námitky proti přesunu stanoviště štábu na určené místo. Rozhodně nesouhlasíme s výjezdem Mechlise a Kozlova ke Lvovově skupině. Přijměte všechna opatření, aby frontové dělostřelectvo, zvláště těžké, bylo soustředěno za Turecký val společně s protitankovými pluky. Dokážete-li zadržet protivníka před Tureckým valem, budeme to považovat za úspěch. Rozkazy Hlavního velitele směru, které uvedeným nařízením protiřečí, ignorovat…“
Navzdory zákazu Mechlis s Kozlovem dopoledne 10. května přijeli na velitelské stanoviště 51. armády. Generálu Lvovovi nařídili nejpozději do 20. hodiny sestavit údernou skupinu a zahájit protiútok. Avšak po jejich odjezdu osadu Konči se štábem 51. armády zničil nálet. Generál Lvov se štábními důstojníky padli, velení armády převzal plukovník G. P. Kotov. Následoval útok 132. pěší divize na 404. střeleckou divizi 44. armády.Velitel divize, plukovník P. P. Motovilov, je nezvěstný, členové VR armády generálmajor S. I. Čerňak a brigádní komisař A. D. Sěrďukov oznámili generálu Vasilevskému: „… jednotky 404. střelecké divize 44. armády ztratily bojeschopnost a bezhlavě se rozprchly…“.
Předvoj 22. pěší divize XXX. armádního sboru 10. května dosáhl u osady Ak-Monaj pobřeží Azovského moře a zahájil útok na pozice 47. armády. Poloostrov Arabatské strelky pokryli padlí, ranění a trosky zničené výzbroje. Velení armády ztratilo spojení s podřízenými jednotkami a ustupuje k Tureckému valu. Rozkaz VR frontu nařídil zadržet protivníka protiútoky 72. Kubáňské kozácké jízdní divize, 56. tankové brigády a 2 střeleckými brigádami z rezervy štábu frontu. Neúspěšně. Nepřítel 11. května přejel neopevněný Turecký val, u Marfovky přistál jeho výsadek a obklíčil zbytky 51. armády. Spojaři na velitelství Severokavkazského směru přijali další telegram STAVKY:
Hlavnímu veliteli Severokavkazského směru maršálu Buďonnému, kopie Vojenské radě Krymského frontu – Mechlisovi. Mechlis a Kozlov s vojenskou radou Krymského frontu ztratili hlavu, dosud nemohou navázat spojení s armádami, i když jejich štáby jsou od Tureckého valu nejdále 20 až 25 kilometrů. Jelikož navzdory příkazu STAVKY Kozlov a Mechlis neodjeli na Turecký val organizovat obranu, STAVKA nařizuje hlavnímu veliteli Severokavkazského směru, maršálovi Buďonnému, urychleně odjet do štábu Krymského frontu (město Kerč), ukáznit vojenskou radu frontu, přinutit Kozlova a Mechlise, aby přenechali formování jednotek v týlu týlovým pracovníkům a okamžitě odjeli na Turecký val převzít ustupující vojska a materiální vybavení, zkonsolidovat je, rozdělit obrannou linii na úseky v čele se zodpovědnými veliteli a zorganizovat obranu. Hlavní cíl musí být zabránit všemi prostředky, mužstvem, letectvem a vojenským loďstvem proniknutí nepřítele na východ od Tureckého valu.
Štáb 44. armády se přesunul k Sultanovce, 12. května v 6.00 hod přijel armádní komisař Mechlis s doprovodem. Svědek Armén Isaakjan-Serebrjakov v pamětech napsal:
„Mechlisův příjezd k 44. armádě byl spojen s bezhlavým, katastrofálním ústupem našich vojsk. Konvoj několika aut zastavil na velitelském stanovišti armády. Z jednoho auta vyskočil Mechlis s velkým revolverem v tvrdém koženém pouzdře u pasu, doprovázen dvěma statnými pobočníky, kombrigy Amělinem a Žukovem. Sotva vešel do zemljanky, přesvědčen o své hluboké znalosti vojenství, obořil se na Čerňaka: „Generále, proč je velitelské stanoviště tak daleko vzadu?“ Na to zjevně se ovládající Čerňak podotkl, že i když je armáda umístěna 1,5 km od předních linií, doporučuje se, aby velitelské stanoviště bylo od nich vzdáleno alespoň ve vzdálenosti 5 km. Mechlis však této replice nevěnoval pozornost a přistoupil k mapě položené na stole a opět zvýšil hlas. „Proč jste tuto divizi nedislokoval na nepřátelské křídlo?“ „Fronta se roztáhne, postavení divize by dovolilo nepříteli, který zde má významnou převahu, ji obejít a oboustranně oddělit od hlavních sil. To je jasné, jako…“ „Co, komu je jasné?“ vztekle zařval Mechlis a bezděky položil ruku na revolver. „Mně,“ hlasitě a pevně odpověděl Čerňak a odstoupil od stolu. Na okamžik ve vzduchu viselo tíživé, zlověstné ticho. Bylo slyšet jen těžké, nervózní Mechlisovo dýchání. „Letadla, letadla!“ Ozvalo se zvenčí, země se otřásla výbuchy. Vyskočil jsem ze zemljanky. Dvě ze čtyř aut Mechlisova doprovodu hořela. Odběhl jsem k nim, jestli někdo v autech nezůstal a nepotřebuje pomoci. Zezadu zazněl ostrý Mechlisův křik: „Krucinál, kdo umístil velitelské stanoviště tak blízko k přední linii?“ Viděl jsem, jak Čerňak zbledl, jak mu ztemněl zrak. Dosti zřetelně ironicky procedil: „Já, ty operetní stratégu!“ Jsem přesvědčen, že pokud by to bylo řečeno v klidnější situaci, bez bomb, bez křiku raněných, všechno by bylo mnohem horší. Tuto poznámku by Mechlis nikdy nestrpěl. Ale nyní považoval za vhodnější nic neslyšet. Doprovázen pobočníky, rázným krokem odešel ke zbylým autům.“
Do štábu frontu 12. května přijeli maršál Buďonnyj s generálem P. P. Zelenským, admirálem N. G. Kuzněcovem a viceadmirálem I. S. Isakovem. Ten si zapsal do deníku:
„Na frontě jsem se setkal s nepředstavitelnou panikou. Děla, kulomety, protitankové zbraně se válely odhozeny na bojišti, lidé utíkali ve skupinách i jednotlivě ke Kerčskému zálivu. Pokud viděli u břehu plavat nějaké prkno nebo trám, skákali na ně a tonuli v moři. Totéž se stávalo, když se na břehu podařilo nalézt jakýkoli člun. V panice se na něj vrhali, až se vše potopilo a lidé hynuli. Takovou spoušť jsem nikdy neviděl, v mé vojenské službě se nic podobného nestalo! To byla přímo živelní pohroma, i když protivník zvláště neútočil. Jeho letectvo pracovalo dobře, šířilo paniku, což se mu dařilo jen proto, že naše letectvo nekonalo, velení frontu se rozložilo a ztratilo vliv na řízení bojů. Bez ohledu na to se mně podařilo obsadit blízký obvod Kerče a zachytit se na něm. Mechlisovi a Kozlovovi jsem vzkázal velet obraně a pokud bude nutná evakuace, pak opustit Kerčskou zemi jako poslední. Část mužstva se již dostala přes Kerčský průliv na Tamaňský poloostrov. Tam jsem měl umístěnu střeleckou brigádu v sestavě tří pluků. Jeho velitelům jsem nařídil převádět uprchlíky na obrannou linii Tamaně. Po tom jsem zavolal vysokofrekvenčním telefonem Stalina a hlásil situaci. Zeptal se mne: „Co zamýšlíte dělat dál?“ Odpověděl jsem, že budu bojovat na blízkém obranném obvodu (chránit Kerč), ale Stalin řekl: „Nyní musíte statečně chránit Tamaňský poloostrov a Kerč evakuovat!“
Velitel frontu Kozlov se obtížně orientoval v chaotické změti rozkazů představitelů STAVKY, GŠRA a Severokavkazského směru. V noci maršál Buďonnyj nařídil evakuaci vojsk Krymského frontu z Kerčského poloostrova, avšak Stalin změnil rozhodnutí a 15. května v 1:10 hod šifroval veliteli Krymského frontu Kozlovovi:
„Hlavní stan nejvyššího velení nařizuje nevydat město Kerč protivníkovi, obranu zorganizovat jako v Sevastopolu. K vojskům bojujícím na západě přesunout skupinu odvážných velitelů, vybavenou vysílačkami a nařídit jí vzít vojska pevně pod kontrolu, zorganizovat údernou skupinu, aby zlikvidovala protivníka u Kerče a obnovila obranu na některém z Kerčských obvodů. Pokud to vyžaduje situace, musíte tam jít osobně. Frontu velíte Vy a ne Mechlis, on Vám jen musí pomáhat. Oznamte nám, jestliže to nedělá …“
Ranní hlášení náčelníka Zvláštních oddílů NKVD 72. Kubáňské kozácké jízdní divize 47. armády věstilo konec: „Situace v Kerči je kritická… Odpor kladou jen ojedinělé skupiny… Nikým neřízené jednotky houfně ustupují…“
Viceadmirál Isakov vyprávěl prapornímu komisaři Simonovovi: „V posledních dnech bojů, když jsem dostal rozkaz pomáhat při evakuaci, potkal jsem u Kerče Mechlise. Několik dní se neholil, měl poraněné čelo, neobvázaná zasychající rána trochu krvácela. Ruce a nohy měl zablácené, zřejmě pomáhal řidiči vyprošťovat auto a nestihl se upravit. Vypadal zoufale. Jeho auto bylo v hrozném stavu. Jezdil bez ochrany, jen s řidičem. I přes tragiku situace to bylo divné, ten člověk vypadal, jako by vyhledával smrt…“
Plán evakuace Kerče přirozeně neexistoval, vždyť pokud by některý ze štábních pracovníků frontu v dostatečném předstihu jeho zpracování jen navrhl, Mechlis by ho obvinil z poraženectví a na místě osobně zastřelil pro zbabělost. Po obsazení města Kerč sbory XI. armády se 18. května Mechlis vrátil do štábu 77. horské střelecké divize v Jenikale. Zařídil přistavení transportních člunů, s ostatními se nalodil a v kouřové cloně odpluli na protější břeh průlivu do Tamaně.
Rozkaz STAVKY 19. května zrušil Severokavkazský směr i Krymský front a maršála Buďonného sesunul na velitele Severokavkazského frontu. „Velká operace“ skončila, poměr celkových ztrát DRRA/nepřítel je 176 500/3 397 mužů.
Mechlisův vojevůdcovský exkurz na Krym stál Rudou armádu více, než 278 000 padlých a raněných mužů. Odpovědnost za tyto ztráty zůstala na generálu Kozlovovi, později se náčelníci PO armád v hlášeních do HPS odvolávali na „škůdcovskou roli VR Krymského frontu“.
Poslední hlášení Stalinovi 20. května naplnil Mechlis planým filozofováním: „Sil na udržení Kerčského poloostrova bylo dostatek… Za výsledky operací 8. - 20. května nebyli vinni vojáci, nýbrž velení. Hlavní část vojenského umění je odvést vojska. Všechna geniálnost Kutuzova byla právě v tom. K 11. 4. nebylo nic, kromě ručnic… Situace vyžadovala přechod vojsk Krymského frontu k úporné obraně a rozhodné změně seskupení, které by neustále zachovalo útočný charakter… Vojenská rozvědka pracovala špatně. Mnohé jednotky utekly ze svých postavení. Arménské a Ázerbajdžánské divize neuměly bojovat. Evakuace proběhla bezhlavě. Kolik zůstalo padlých na Kerčském poloostrově, nevíme.“
Náčelník Sovinformbyra A. S. Ščerbakov uvalil na většinu zpráv o „Kerčské obranné operaci“ embargo. Denní svodky odmítají „lživost německých hlášení o průběhu bojů na Kerčském poloostrově“, informují o přesunech jednotek Krymského frontu za velkých nepřátelských ztrát završené hlučně vyhlašovanými dílčími triumfy, až tu se 23. května večer objevila lživá lakonická zpráva: „Podle rozkazu STAVKY naše armáda opustila Kerčský poloostrov. Jednotky byly evakuovány i s materiálem. Evakuace proběhla v úplném pořádku.“ O operačním průšvihu „Velké operace“ mlčel i hlavní redaktor armádního deníku „Krasnaja Zvjozda“ brigádní komisař D. I. Ortěnberg a kritický dopis K. M. Simonova se objevil v médiích až po 45 letech: „Byl jsem na Kerčském poloostrově v roce 1942. Důvod ostudné květnové porážky je mně jasný. Mechlisova naprostá nedůvěra k velitelům armád a frontu, jeho despocie a hrubá zvůle, zvůle člověka, který nerozumí vojenství… Zakázal hloubit okopy, aby nemařil útočný duch vojsk. Vysunul těžké dělostřelectvo a štáby armád na okraj přední linie atd. Tři armády stály na 16 kilometrech, divize zaujímala 600-700 metrů, nikdy a nikde jsem později neviděl takovou hustotu vojsk. A to vše, nepřítelem proměněné v krvavou kaši, bylo vrženo do moře. Zahynuli jen proto, že frontu nevelel vojevůdce, ale šílenec.“
Mechlis odjel skládat účty vrchnímu veliteli. Vedoucí kanceláře RLK J. J. Čadajev v pamětech napsal:
Když jsem přišel 3. června do Stalinova sekretariátu, potkal jsem tam Mechlise. Přede mnou stál unavený, přepadlý, zdálo se tuctový člověk. Stalin v pracovně nebyl. Poskrjobyšev seděl skloněn nad papíry, vybíral z nich pro hlášení vrchnímu veliteli. „Dnes má Hospodář rušný den“, řekl. „Tolik nepříznivých hlášení, aby to vzal čert!“ Mechlis zainteresovaně upřel zrak na tajemníka Poskrjobyševa, ale on mlčel. „Snad se na frontě nestalo něco nepříjemného?“ zeptal se Mechlis. „Vy to musíte vědět lépe, vždyť jste nedávno přijel z fronty …“ „Ano, z fronty. A chci soudruha Stalina seznámit s našimi neblahými věcmi.“ „Bohužel, velmi neblahými. Nyní visí hrozba i nad Sevastopolem, možná také padne a potom mohou následovat další nepříjemnosti.“ Poskrjobyšev zlostně dodal: „Jak je zřejmé, velení operacím nebylo na výši. Soudruh Stalin je velmi nespokojen, že jste Kerč proflákli. Vždyť na to, abyste dali Němcům do držky, jste měli prostředků dost!“ Mechlis zrudl a odpověděl, že zdáli se všechno jeví jinak a že soudruhu Stalinovi vše vysvětlí. „Skutečně si myslíte,“ vmísil jsem se do hovoru, „že příčiny naší porážky u Kerče jsou objektivní, způsobené jen okolnostmi nastalé situace?“ „Co, co jste to řekl?“ Opakoval jsem svou otázku a dodal, že průšvih nelze vysvětlit, že podle mne je vše jasné. „Pouze podle vašeho názoru!“, ironicky a zlostně vyhrkl Mechlis. „Vy nejste voják, ale já jsem kádrový armádní pracovník! Jak můžete…?“ V tento okamžik se ve dveřích objevil Stalin. Mechlis se postavil do pozoru: „Buďte zdráv, soudruhu Staline! Dovolte mně podat hlášení.“ Stalin se zastavil, pohlédl shora dolů na Mechlise a vztekle řekl: „Buďte proklet!“ Odešel do pracovny a práskl za sebou dveřmi. Mechlis pomalu zvedl ruce od švů kalhot a odvrátil se k oknu…“
Kurýr 4. června doručil armádnímu komisaři Mechlisovi rozkaz STAVKY „O příčinách porážky Krymského frontu v Kerčské obranné operaci“. My příčiny porážky již známe, takže ocitujeme jen fragment jeho závěru: „…Odvolat armádního komisaře 1. stupně soudruha L. Z. Mechlise z funkcí zástupce lidového komisaře obrany SSSR, náčelníka Hlavní politické správy DRRA a degradovat jej na sborového komisaře…“ (ekvivalent generálporučíka).
Zdroje:
Abramov, V.: Kerčenskaja katastrofa 1942. „Jauza-Eksmo“. M.-2006.
Běšanov, V.: God 1942-„učebnyj“. Ochota na drof. „JAUZA. EKSMO“. M-2008.
Bock, F.: Mezi povinností a pochybnostmi, Válečný deník. „BOOKS“. Brno-1998.
Carell, P.: Operace Barbarossa. Nakladatelství „MUSTANG“. Plzeň-1996.
Forczyk, R.:Sevastopol 1942: von Mansteins´ triumph. Oxford: Osprey, 2008.
Grečko, S.: Rešenija prinimalis na zemlje. Vojenizdat. M., 1984.
Isaakjan-Serebrjakov, C.: Komu vojna, komu piknik. Gazěta „Slovo“, 07 nojabrja 2002.
Izakov, B.: Lětučije gody. Zapiski starogo žurnalista. „Politizdat“. M.-1988.
Korotkov, A., i dr.: Na prijome u Stalina. Izdatělstvo „Novyj chronograf“. M.-2008.
Krivošějev, G.F. a kol. „Vělikaja Otěčestvěnnaja běz grifa sekrětnosti. Kniga potěr.“ „VĚČE“ M.-2010.
Krylov, N.: Ně poměrkněť nikogda. Vojenizdat. M. 1984.
Kumaněv, G.: Govorjat stalinskije narkomy. Rusič. Smolensk, 2005.
Něměnko, A.: Sevastopol i Krym 1942g. Žurnal „Samizdat“. M.-2009.
Něvzorov, B.: Maj 1942-go: Ak-Monaj, Jenikale. „Vojenno istoričeskij žurnal“. 1992, No8.
Pavlenko, N.: Byla vojna „Vojenizdat“. M.-1984.
Pětrušin, A.: Vojna v Krymu. „Ťumenskij kurjer“ No25 (3285), 14 fevralja 2012 goda, No26 (3286)
Posochov, P.: Krymskaja katastrofa 1942 goda. Vinovaty li Mechlis s Kozlovym? Portal graždanskoj žurnalistiky „ChajVěj“. 09 ijuňa 2013g.
Rubcov, J.: Alter ego Stalina. Izdatělstvo „Zvonnica-MG“. M.-1994.
Rubcov, J.: MECHLIS. Těň vožďa. „Jauza –Eksmo“. M.-2007.
Rubcov, J.: Geněralskaja pravda. 1941-1945. „Izdatělskij dom „Věče“. M.-2012.
„Russkij archiv“ 16, 5(2). „TĚRRA“. Moskva 1996.
Simonov, K.: Glazami čelověka mojego pokolenija, „Kniga“. M.-1990.
Simonov, K.: Uroki istorii i dolg pisatěla. Žurnal „Nauka i žizň“. 1987. No6
Soobščenija Sovětskogo Informbjuro v 8 tomach. T.2.Janvarj-ijuň 1942 goda. „Sovinformbjuro“ M. 1944.
Vasilevskij, A.: Smysl mého života. „Naše vojsko“, Praha 1975.
Použité archivy: APRF (Archiv zahraniční politiky Ruské federace Moskva), CAMO (Ústřední archiv Ministerstva obrany SSSR), CAMO RF (Ústřední archiv Ministerstva obrany Ruské federace).
