Článek
Starobylé město Ržev ve středním Rusku na horním toku Volhy sehrálo v bojích druhé světové války významnou úlohu. Boje o něj začaly od počátku října 1941 a skončily až počátkem března 1943 za enormního nasazení množství vojsk obou protivníků i velikostí lidských a materiálních ztrát. V ruské národní paměti zůstaly pod jménem „rževský mlýnek na maso“.
Od konce září 1941 útočí ve směru Sěvsk-Orel-Tula součásti Armádních skupin „Mitte“ a „Nord“ na Brjanský front. Společně prolomily obranné linie jeho 50. armády, 43. armády Rezervního frontu a napadly štáb Západního frontu. Mužstvo divizí II. tankové skupiny 4. října obsadilo Kalinin a 15. října Ržev. Další postup nepřítele k Moskvě zadrží nová operativně-strategická součást DRRA, 17. října ustavená rozkazem Hlavního stanu nejvyššího velení Rudé armády (STAVKY) pod názvem Kalininský front v čele s generálplukovníkem I. S. Koněvem a sborovým komisařem D. S. Leonovem s podřízenými čtyřmi armádami.
V listopadu 1941 vydal vrchní velitel DRRA Stalin jménem STAVKY rozkaz do konce roku 1942 vyhnat okupanty z území SSSR. Rozkaz začal být ihned plněn, 5. prosince je spuštěna „Moskevská strategická útočná operace“, která zmařila součástem armádní skupiny Mitte dokončit obsazení Moskvy. Po dílčích operacích Rževsko-Vjazemské a Toporecko-Cholmské zůstalo důležité území pro případné opakování ofenzívy na Moskvu, zhruba 150 kilometrů vzdálené „Rževské předmostí“ v okolí města Ržev. Je obsazené vojskem dvou taktických součástí Armádní skupiny Mitte, IX. armádou, od 15. února 1942 pod velením generálplukovníka W. Modela, a IV. tankovou armádou generálplukovníka R. Ruoffa. Po obvodu předmostí vedou železniční tratě Smolensk-Syčevka-Ržev-Olenino-Vělikije Ljuki, což bylo výhodné pro zásobování obou těchto armád.
„Rževské předmostí“, únor 1942
Pro poradu STAVKY 31.prosince 1941 zpracovali důstojníci Operační správy Generálního štábu Rudé armády plán operací pro rok 1942. Stalin nařídil všeobecnou ofenzivu DRRA na celé sovětsko-německé frontě s cílem prorazit na západě linie součástí wehrmachtu, osvobodit Pobaltí a dosáhnout pobřeží Baltického moře přesto, že její síly a prostředky na tento cíl zjevně nestačily.
Štáb Kalininského frontu 5. ledna 1942 přijal ze STAVKY telegram: „Nejpozději 12. ledna osvobodit Ržev. … Přijetí telegramu potvrdit, provedení ohlásit. I. Stalin.“ Širší záměr rozkazu byl obklíčit a útoky armád Kalininského a Západního frontu zničit hlavní síly Armádní skupiny Mitte. „Rževsko-vjazemská strategická útočná operace“ obou frontů s účastí části jednotek Severozápadního frontu začala 8. ledna 1942. Po slibném začátku, kdy se podařilo osvobodit pár vesnic v okolí Rževa, ofenzívu zastavil útok Luftwaffe. Účastník bojů V. Kondraťjev vzpomínal:
„Naše dělostřelectvo prakticky mlčelo. Dělostřelci své tři nebo čtyři granáty, které měli, si šetřili pro případ útoku nepřátelských tanků. My jsme postupovali vpřed po poli ostřelovaném nepřítelem ze tří stran. Naše tanky byly okamžitě vyřazeny z boje nepřátelským dělostřelectvem. Pěchota zůstala sama pod kulometnou palbou. V této první bitvě padla třetina roty. V krvavých útocích za každodenní minometné palby a leteckého bombardování nepřítele síla jednotek rychle slábla. Těžko někomu vyčítat, že jsme neměli ani zákopy, neboť kvůli jarnímu tání jsme měli málo jídla, začal hlad, jenž lidi rychle vyčerpal. Zesláblí vojáci nebyli schopni kopat zmrzlou půdu…“
Přes usilovné útoky, od 1. února 1942 pod vrchním velením velitele Západního směru, armádního generála G. K. Žukova, se kolem Rževa a Vjazmy nedařilo prorazit obranné linie IX. armády. Řadu armád obou frontů (například 33. nebo 29.) obklíčily a zničily jednotky nepřítele, velitel 33. armády Západního frontu, generálporučík M. G. Jefremov, se po těžkém zranění 19. dubna zastřelil, aby se vyhnul zajetí. Neúspěšná operace byla ukončena 20. dubna 1942, v den ukončení generální ofenzivy DRRA v centrálním Rusku.
Zástupce ústředního výboru strany v DRRA a náčelník Hlavní politické správy, armádní komisař I. stupně L. Z. Mechlis, sice autoritativně hlásal, že Rudá armáda je nejlepší na světě, ale výsledek této operace tomu neodpovídal. Vojenský historik A. Krěčětnikov neúspěch zdůvodnil floskulí o negramotných velitelích, jenže „nejlepší vojsko na světě“ přece nemá negramotné velitele! Historik P. Michin v článku „Ubity podo Rževom: 75 let od jedné z nejkrvavějších bitev lidstva“ přiznal chatrnost prostředků DRRA pro vedení operací. Chybělo dovybavení komplexními dodávkami anglosaských spojenců v rámci „Smlouvy o půjčce a pronájmu“.
Po debaklech armád Jihozápadního frontu v květnu 1942 u Charkova, Kerčského frontu na Kerčském poloostrově a po obsazení Sevastopolu, resp. celého Krymu koncem června se operační situace DRRA podstatně zhoršila. Přesto bude 30. července 1942 zopakován neúspěšný pokus osvobození Rževa v „První Rževsko-Syčjovské strategické útočné operaci“. Velitel vojenského letectva Kalininského frontu dostal rozkaz: „V noci z 30. na 31. července 1942 bombardovat Ržev a zničit tamní železniční uzel, aby se v něm neuchytil nepřítel.“ Vytčený cíl zůstává stejný, likvidace IV. a IX. armády wehrmachtu a obsazení „Rževského předmostí“. Součásti Kalininského frontu budou útočit od severu na Ržev, armády Západního frontu od západu na Syčevku, aby zabránily uvolnění a odjezdu součástí Armádní skupiny Mitte ke Stalingradu.
Mizerná logistika a nedostatečné vybavení rudoarmějců k boji podnítily v předních liniích DRRA rozsáhlé dezerce, jimž čelily nejen přehradné oddíly po 150 mužích v každém střeleckém pluku, ale i speciální skupiny samopalníků. Obtížnost bojů vedla k vysokým ztrátám, které historik P. Michin ve své knize „Vpěredi dolina směrti“ přiznal lapidární větou: „Postupovali jsme ke Rževu polem mrtvol“. Po týdnech těžkých bojů za účasti až 1 500 tanků na obou stranách se útočné skupiny armád obou frontů 21. srpna dostaly do severních předměstí Rževa a 29. srpna násilně překročily Volhu. Dělostřelci sice ostřelují město, avšak další postup 30. armády je zastaven! Vojenský korespondent I. G. Erenburg napsal:
„…na Ržev nezapomenu! Možná byly ofenzívy, které stály víc lidských životů, ale nezdálo se mně, že by některá byla tak smutná. Týdny se bojovalo o pět nebo šest zlomených stromů, o zeď rozbitého domu a o maličký pahorek… Mapy na velitelství zobrazovaly městské čtvrtě, ale venku po nich nebylo ani památky… Občas jsem slyšel úryvky německých písní, nepřátelé totiž pobíhali ve stejných zákopech jako naši…“
Maršál G. K. Žukov odhalil v pamětech příčinu neúspěchu: „Obecně musím říci, že si vrchní velitel Stalin uvědomil, že nepříznivá situace z léta 1942 je důsledek jeho osobní chyby, jíž se dopustil při schvalování plánu postupu DRRA v letních operacích tohoto roku.“
Stejný cíl měla opět „Druhá Rževsko-Syčjovská strategická útočná operace“ čili „Operace MARS“. Na sovětské straně ji provedli titíž aktéři pod velením armádního generála Žukova s ještě větším nasazením prostředků. Začali 25. listopadu 1942 ráno v prudké sněhové bouři, která komplikovala účinnou dělostřeleckou přípravu. Obtížnost bojů i lidské ztráty v ní vrcholily. V první etapě proti 33 divizím DRRA stálo jen 8 divizí wehrmachtu, a přesto rudoarmějce zastavila jejich silná dělostřelecká, minometná a kulometná palba. V dílčích střetech použily armády obou frontů až 3 300 tanků z nichž bylo 1363 zničeno. Útočníci narazili na důkladně zbudovanou sofistikovanou obranu nepřítele, kterou se nepodařilo zdolat ani jejich přesile. Jelikož 20. prosince opět neúspěšně skončili, není divu, že nejen průběh, ztráty, ale i sám název „Rževsko-Vjazemská bitva“ zmizely z ruského oficiálního diskurzu dějin Velké vlastenecké války.
Na podzim 1942 se celková situace na bojištích začala měnit. Již v listopadu v Egyptě utrpěl porážku „Afrika korps“ generála polního maršála E. Rommela, angloameričtí spojenci po vylodění v Maroku postupují na východ a skupina armád generála polního maršála E. von Mansteina se stahuje od Kavkazu na západ. Po kapitulaci VI. armády polního maršála F. Pauluse u Stalingradu 31. ledna 1943 na poradě velení wehrmachtu 6. února rozhodl vrchní velitel Hitler o vyklizení „Rževského předmostí“. Rozsáhlé přípravy koordinované generálem Modelem minimalizovaly ztráty jednotek IX. armády při ústupu. Okolní součásti DRRA podnikly na IX. armádu 6 samostatných útoků, jejichž výsledkem byly jen další tisíce padlých. Ústup na západ skončil 2. března 1943 a další den prázdné trosky zničeného Rževa obsadily součásti 30. armády Západního frontu. Obsazení vyklizeného města ovšem sovětští armádní propagandisté v médiích obalili aureolou heroického osvobození. Jako útěšnou náhražku rozšířili do ruských hromadných sdělovacích prostředků floskuli „Ržev zachránil Moskvu!“, avšak opět bez věcných podrobných informací.
Celkové ztráty z období říjen 1941 až březen 1943 byly odhadnuty u DRRA na 1 342 888 mužů, u wehrmachtu méně než 390 000 mužů. Nelze se tedy divit, že ruský vojenský historik V. P. Astafěv popsal taktiku DRRA ve vrcholících bojích o Ržev s nepřátelskými vojáky slovy: „Zalili jsme je řekami své krve a zasypali hromadami svých mrtvol!“
Ruský vojenský historik A. Malyšev v článku „Rževsko-Vjazemskaja bitva 1942-1943 godov de-fakto i de-jure“ z roku 2019 přiznává, že pojem „Rževská bitva“ v oficiálním ruském historickém diskurzu stále zůstává rozdroben do 5 samostatných neúspěšných operací. Odpovědnost za tyto výsledky nesou velitelé maršálové Koněv a Žukov, přičemž hlavního viníka Stalina samozřejmě neuvádí.
Zdroje:
Astafěv, V.: Proklaty i ubity. „EKSMO“. M.-2005.
Carell, P.: Spálená země. „Naše vojsko“. Praha 2003.
Erenburg, I.: Lětopis mužestva. Stati vojennych let. „Sovětskij pisatěl“. M.-1974.
Gerasimova, S.: „Ja ubit podo Rževom“. Tragedija Mončalovskogo „kotla“. „Jauza“. M.-2016.
Krivošjejev, G., a kol.: Vělikaja otěčestvěnnaja bez grifa sekrětnosti. Kniga potěr. „Věče“. M. - 2010.
Malyšev, A.: Rževsko-Vjazěmskaja bitva 1942-1943 godov de-fakto i de-jure. 26.07.2019. „Nězavisimoje vojennoje obozrěnije“.
Michin, P.: „Artilleristy, Stalin dal prikaz!“ My umirali, čtoby pobědiť. „Jauza, Eksmo.“. M. 2006.
Žukov G.K.: Vospominanija i razmyšlenija. Agentstvo pěčati „Novosti“. M.-1969.
