Článek
V květnu 1853 obsadila Ruská imperátorská armáda Valašsko a Moldávii. Po 25 letech ustanovilo usnesení Berlínského kongresu zánik ruské nadvlády na Balkáně s výjimkou Besarábie, do roku 1917 jedné z gubernií Ruského impéria. Koncem listopadu 1917 obsadila bývalou Besarabskou gubernii rumunská armáda, avšak z Ukrajinské lidové republiky sovětů, dělníků, vojenských a kozáckých poslanců se k jejím hranicím stahují bolševické Rudé gardy. Ty jsou podle rozkazu lidového komisaře pro vojenské a námořní záležitosti Ruské sovětské republiky N. I. Podvojského od 10. prosince 1917 posílené ozbrojenými dělníky. Po příjezdu do Oděsy je na II. sjezdu Ústředního výkonného výboru sovětů rumunské fronty, Černomořské flotily a Oděsy, „Rumčerodu“, ustaven bolševický komitét. Jeho mezinárodní sekce výzvou „posvátná věc svobody ruského lidu se týká pracujících celého světa!“ zahájila nábor Rudých internacionalistů. Náčelník komitétu, bolševik V. G. Judovskij, 13. ledna 1918 prohlásil Oděsu za svobodné město, a proto rumunská vláda nařídila zásah armády. Po jejím útoku na ruskou vojenskou posádku v Izmailiji u ústí Dunaje je 23. ledna 1918 na území mezi řekami Prut a Dněstr s převahou rumunského obyvatelstva ustavena Moldavská demokratická republika.
V odvetě V. G. Judovskij vyhlásil Rumunsku válku a člen Ústředního výkonného výboru „Rumčerodu“ I. E. Jakir přijel v čele oddílu Rudých internacionalistů do Oděsy. Je zřejmé, že po převzetí moci v Rusku se bolševici zmocní celého Balkánu včetně kontroly průlivů do Černého moře. Začnou Besarábií, kde tvoří Rumuni menšinu místního obyvatelstva.
V březnu 1918 poslanci Všeruského ústředního výboru zástupců Ruské sovětské federativní socialistické republiky (RSFSR) sice podepsali smlouvu „Brestlitevský mír“, která ukončila 1. světovou válku, avšak podle tajného dodatku rezoluce „O válce a míru“ 13. listopadu 1918 bylo rozhodnuto od ní odstoupit. Dekret rumunského krále 10. prosince 1918 přejmenoval Moldavskou demokratickou republiku opět na Besarábii a začlenil její území do Velkého Rumunska s východní hranicí v řečišti Dněstru, což rezoluce Rady lidových komisařů (RLK) RSFSR neuznala.
Společné usnesení RLK RSFSR a USSR (Ukrajinské sovětské socialistické republiky) ultimativně vyzvalo rumunskou vládu k odsunu své armády z Besarábie. Bez odpovědi, takže 3. května velitel Oděské skupiny 3. ukrajinské Rudé armády nařídil útok na Rumunsko, jenž ovšem rumunská armáda zastavila již u Dněstru. Na jeho levém břehu, v lednu 1792 získaném Jasskou mírovou smlouvou Ruským impériem od Osmanské říše, a proto osídleném převážně Rusy a Ukrajinci, 12. října 1924 vznikla Moldavská autonomní sovětská socialistická republika s hlavním městem Tiraspolem. Dodnes přetrvala diplomaticky neuznaná většinou států jako Podněsterská moldavská republika.
V září 1924 rumunská armáda potlačila opakované snahy bolševiků o osvobození Besarábie a její území obsadila. Přešla léta a již pevně etablovaná sovětská „strana a vláda“ vyvíjí nátlak na rumunskou vládu jinou metodou. Memorandum Lidového komisariátu zahraničí (NKID) navrhlo úpravu režimu plavby v Dunajské deltě. Na podzim 1939 o něm jednala v městě Galaţi Mezinárodní dunajská komise. Vedoucí sovětské delegace, generální tajemník NKID A. A. Soboljov, bez vědomí rumunské vlády usiloval o získání práva k užívání Dunajské delty pro sovětské lodě v režimu společné sovětsko-rumunské správy. Neuspěl a když 17. prosince 1939 vyvolal jeho protest proti přítomnosti Italů v regionu incident s vedoucím italské delegace, jednání skončilo, takže v únoru 1940 lidový komisař zahraničí V. M. Molotov připomněl rumunskému vyslanci, že RLK neuznala anexi Besarábie Rumunskem a sdělil, že územní nároky sovětské „strany a vlády“ rozšíří i na Severní a Jižní Bukovinu. Lidový komisař vojenského námořnictva (VMF), admirál N. G. Kuzněcov, nařídil veliteli Černomořské vojenské flotily (ČVF), flagmanu F. S. Okťabrskému, „připravit výsadek taktického desantu k obsazení rumunského pobřeží včetně ústí Dunaje a zničení rumunské vojenské flotily“. Náčelník Hlavního mořského štábu, viceadmirál L. M. Galler, 27. března 1940 dostal plán bojové činnosti: „Protivníci: Anglie, Francie, Rumunsko a Turecko. Úkoly VMF: Zaútočit na vojenské loďstvo nepřítele na základnách v Bosporském průlivu a v Marmarském moři, v jejich okolí rozmístit minová pole a podpořit armádu při postupu podél pobřeží“.
Na VI. zasedání 1. volebního období NS SSSR 29. března 1940 poslanec Molotov připomněl: „… S Rumunskem nemáme smlouvu o neútočení. Důvod je neřešený spor o Besarábii, jejíž odtržení Sovětský svaz nikdy neuznal, i když nikdy nežádal její vrácení vojenskou cestou…“ Náčelník Obranné komise svazu sovětských spisovatelů V. V. Višněvskij si do deníku poznamenal: „…Usilovně směřujeme na západ a jihozápad… Budeme na Balkáně, dosáhneme kontroly průlivů… Pokud se Hitlerovi nezdaří pochod do Anglie a my tuto zimu vydržíme, naše perspektivy nebudou špatné…“
Rumunská vláda se obrátila k vládě Německé říše a výsledkem je 29. května 1940 uzavřená Smlouva o ropě a zbraních. Po podpisu Paktu Molotov-Ribbentrop je Německá říše papírový spojenec, takže to sovětskou „stranu a vládu“ neodradilo.
Na poradě Hlavní vojenské rady (HVR) 2. června komkor G. K. Žukov načrtl Stalinovi, Molotovovi, Ždanovovi, Mikojanovi a Kaganovičovi operační aspekty agrese proti Rumunsku. V Operační správě Generálního štábu Rudé armády (GŠRA) sestavili projekt nazvaný „První vojenská operace proti Rumunsku“, který 3. června 1940 schválil zástupce náčelníka GŠRA, generálporučík N. F. Vatutin. Již je v něm zmínka o Jižním frontu: „…při úspěšné úvodní operaci Jižního frontu budou přemístěny jeho armády … k hlavnímu útoku na Bukurešť za účelem likvidace Rumunského státu, obsazení Dobrudže, evropské části Turecka, Istanbulu, Bosporu a Dardanel.“ Od 7. června 1940 se stal Žukov velitelem Kyjevského zvláštního vojenského okruhu. Lidový komisař obrany 9. června nařídil pod krytím manévrů přesunout armády Kyjevského zvláštního a Oděského vojenského okruhu k rumunské státní hranici a uvést je do pohotovosti. Podle návrhu generála Vatutina budou zřízeny operativní součásti ČVF a DVF (Dunajského říčního loďstva).
Molotov si 17. června předvolal velvyslance Německé říše W. von der Schulenburga a vyslovil mu nárok sovětské „strany a vlády“ na území Besarábie: „Je to malé odškodnění za velké ztráty způsobené SSSR a lidu Besarábie 22letou rumunskou nadvládou.“ Není to nic jiného než prázdná floskule, vždyť Molotov věděl, že „Tajný doplňující protokol“ paktu Molotov-Ribbentrop konstatoval „… naprostý nezájem Německa o Besarábii!“
K 20. červnu 1940 je ustaven Jižní front s podřízenou 12., 5. a 9. armádou. Členové jeho Vojenské rady (VR) jsou armádní generál Žukov, sborový komisař Borisov a generálporučík Vatutin.
Náčelník Politické správy Rudé armády (PSRA), armádní komisař 1. stupně Mechlis, nařídil náčelníku 7. oddělení správy, plukovnímu komisaři M. I. Burcevovi, zajistit vydání tematických tiskovin a map a přísně tajným rozkazem 21. června 1940 náčelníkovi Politické správy Jižního frontu sdělil: „V roce 1918 Rumunsko využilo občanské války, intervence anglo-francouzských imperialistů a zákeřně nám ukradlo Besarábii. Naši bratři tam žijí ve strašlivé bídě a živoření. Vláda královské diktatury doplňuje ekonomický útlak obyvatelstva Besarábie útlakem politickým a národnostním. Národnostně nemá Besarábie k Rumunsku žádný vztah. Žije zde pouze 9,1 % Rumunů. Všichni ostatní osídlenci jsou Rusové, Ukrajinci a Moldavané. Těmto národnostem se násilím zakazuje hovořit svým rodným jazykem. Jsou zničeny jejich kulturní zařízení a školy … Nastal čas, vyrvat naši zem ze zlodějských rukou bojarského Rumunska a vysvobodit z rumunského zajetí naše bratry a sestry. Ukradená Besarábie bude navrácena do lůna své matky-vlasti, Svazu sovětských socialistických republik. …Objasnit mužstvu: Zahraniční politiku SSSR, konkrétně, zdůraznit, že Rumunsko uchvátilo sovětskou zemi zlodějským způsobem … Půjdeme osvobodit naše pokrevní bratry Ukrajince, Moldavany a Rusy zpod jařma bojarského Rumunska a ochráníme je před hrozbou odrození a likvidace. …díky moudré stalinské mezinárodní politice jsme zbavili pracující Besarábie a Severní Bukoviny hrozby krvavé války a rozhodli o jejich návratu do mohutné rodiny Sovětského svazu mírovou cestou. Osvobozením sovětské Besarábie od kapitalistů a jejich pomocníků chráníme a upevňujeme naše jižní a jihozápadní hranice. (Výklad provést večer před zahájením útoku). … Političtí pracovníci nesmí zklamat důvěru „strany a vlády“, zejména soudruha Stalina!
Operace začíná nezbytnou provokací. Správa pohraničních vojsk NKVD USSR ohlásila narušení hranice rumunským vojenským letectvem a V. M. Molotov vyslovil Rumunské vládě ultimátum. Ta vyhlásila mobilizaci, avšak její hlavní spojenec, Francie, 22. června 1940 kapituloval. Tím „straně a vládě“ rozvázal ruce, takže Molotov přednesl von der Schulenburgovi požadavek také na celou Bukovinu. Velvyslanec mu předložil nótu, v níž jménem říšskoněmecké vlády odmítl anexi Jižní Bukoviny a vzhledem k místním Němcům protestoval i proti uchvácení Severní Bukoviny. Jelikož sovětská okupace Rumunska by znemožnila export ropy do Německé říše, nóta prohlásila Rumunsko za spojence, jehož bude bránit. Molotov 24. června odpověděl: „Nastolení problému Bukoviny s převahou ukrajinského obyvatelstva pokládá sovětská vláda za správné a včasné proto, aby byla do budoucna celá Ukrajina s nevelkými výjimkami již sjednocena. Na maďarskou vládu jsme kvůli Podkarpatské Rusi zatím nenaléhali, neboť její osud nyní nepovažujeme za aktuální. Bukovina je poslední část jednotné Ukrajiny, a proto by sovětská vláda chtěla tuto věc řešit společně s Besarábií, avšak vzhledem ke znepokojení německé vlády se rozhodla omezit na Severní Bukovinu. Očekávám, že německá vláda doporučí rumunské vládě vyhovět, jinak bude válka!
Hlavní redaktor armádního deníku „Krasnaja Zvjozda“, plukovník J. A. Boltin, navrhl Mechlisovi 25. června 1940 uspořádat uzavřené zasedání členů redakce s redaktory listu „Znamja“ a Obranné komise svazu sovětských spisovatelů. Do předsednictva zasedli Mechlis, Boltin a další přední armádní propagandisté. Po úvodním slově předsedající V. V. Višněvskij dal slovo plukovníku Boltinovi. Uvedl: „… Akceptovat, že válka vedená Sovětským svazem proti jakékoli kapitalistické vládě je vždy spravedlivá. Musíme první zaútočit, a ne pouze odpovědět útokem na útok …!“ Višněvskij naléhal: „… Vytrhněme Besarábii ze zlodějských rukou rumunských aristokratů…! Pokud se budeme muset zabývat Černým mořem, Kavkazem, Balkánem atd., přemýšlejme o tom za měsíc… Vše musí být vykonáno organizovaně, nenápadně a včas ve vojenských oddílech Filmového komitétu. … .“ Molotov si 27. června předvolal rumunského vyslance a předal mu výzvu k navrácení Besarábie a Severní Bukoviny. Další den divize 12. armády Jižního frontu překročily Dněstr, obsadily Černovcy, Kišiněv a 1. července dojely k řece Prut. Je hotovo, Agentura TASS ohlásila 29 mrtvých a 69 raněných rudoarmějců.
Jižní front je 9. července zrušen a sovětská „strana a vláda“ začala konat, z Besarábie vysídlila 31 700 „nepřátelských elementů“ do Kazachstánu. Její rozpínavost nezůstala bez spojenecké odpovědi. Hitler 31. července 1940 nařídil zahájit přípravu odvetného opatření. Náčelník Vrchního velitelství pozemních sil, generál dělostřelectva F. Halder, pověřil náčelníka operačního oddělení plukovníka von Greiffenberga v rámci Operace „Fritz“ připravit na jaro 1941 „… obsazení takové části území SSSR, aby bylo možno ochránit Berlín a Slezskou průmyslovou oblast před nálety ruského letectva“. Tedy analogii obsazení části území Finska Rudou armádou pro ochranu Leningradu před wehrmachtem.
Šéfredaktor ilegálního „Rudého práva“ v Protektorátu Čechy a Morava byl nadšen „štěstím svých bratří v Litvě, Lotyšsku a Estonsku. Zdravíme Rudou armádu, která posunula hranice míru a svobody opět kus na západ…Události v Pobaltí, Besarábii a Bukovině jsou předobrazem blízké budoucnosti i českého národa…!“
Poslanci Nejvyššího sovětu schválili přijetí Západní Ukrajiny, Západního Běloruska, Severní Bukoviny, Litvy, Lotyšska a Estonska do SSSR, výnos jeho předsednictva spojil bývalou Besarábii s Moldavskou autonomní sovětskou socialistickou republikou a 2. srpna 1940 z nich vytvořil Moldavskou sovětskou socialistickou republiku (MSSR). Severní Bukovinu připojil k Ukrajinské sovětské socialistické republice, zbývá dořešit budoucnost Jižní Bukoviny.
Tajný doplňující protokol paktu Molotov-Ribbentrop sice vymezil sféry vlivu obou spojenců, avšak nyní je třeba upřesnit jejich státní zájmy. Ministr von Ribbentrop pozval lidového komisaře Molotova do Berlína. Ve hře zůstávají Finsko, Jižní Bukovina a celý Balkán, vždyť tento ruský nárok 18. června 1887 uznal v „Zajišťovací smlouvě“ sám kancléř Druhé říše von Bismarck, navíc smlouva Rusku garantovala právo vojensky obsadit také Bospor a Dardanely! Její promlčení nemá v sovětském mocenském diskurzu žádný význam.
Stalin v přítomnosti člena politbyra A. A. Ždanova 9. listopadu instruoval Molotova k rozhovorům s říšskoněmeckou vládou. Má zjistit detaily německých plánů „Nové Evropy“, „Velkého východoasijského prostoru“ a budoucí vztahy obou států. Připomněl mu sovětské geopolitické požadavky s dodatkem, že „hlavní téma jednání bude Bulharsko, které podle smlouvy s Německem a Itálií musí patřit do sféry zájmů SSSR stejně, jako Besarábie.“ Molotov s doprovodem přijel do Berlína 12. listopadu 1940. Hned na počátku jednání připomněl von Ribbentropovi, že Finsko náleží do zájmové sféry SSSR, proto sovětská „strana a vláda“ protestuje proti tamním antisovětským demonstracím a trvá na „definitivním vyřešení statutu Finska“. Vyslovil také zájem o blízké okolí dánských průlivů do Baltského moře pro výstavbu sovětských vojenských základen. Druhý den jednal se zástupcem vůdce R. Hessem, říšským maršálem H. Göringem a dalšími politiky. Odpoledne zahrnul Hitlera dotazy na geopolitické plány říšskoněmecké vlády a po polemice o významu územních zisků z paktu Molotov-Ribbentrop objasnil důvody nároků k Turecku: „… je nezbytné získat reálné záruky proti anglickému napadení přes černomořské průlivy, tak, jak to odtamtud Anglie udělala již dříve.“ Dále vyslovil nesouhlas s německými garancemi Bulharsku a přeložené nároky rozšířil na celý Balkán doplněné konzultacemi o Maďarsku.
K Tripartitnímu aktu podepsanému 27. září 1940 vládami Německa, Itálie a Japonska se později připojilo také několik vlád balkánských států včetně Bulharska. Proto 24. listopadu Stalin urputně lanařil Generálního tajemníka Výkonného výboru kominterny, Bulhara G. Dimitrova: „Podporujeme územní požadavky Bulharska. Jsme připraveni poskytnout Bulharům pomoc, dodat obilí, bavlnu atd… Po uzavření dohody o vzájemné pomoci nejen nemáme námitky, aby se Bulharsko připojilo k Trojstrannému paktu, ale připojíme se k němu i my. Pokud tuto nabídku Bulhaři nepřijmou, upadnou do tenat Němců a Italů a zahynou!“ Jenže přes společný nátlak A. A. Soboljova a bulharského vyslance v SSSR, agenta NKVD Staměnova, bulharská vláda odmítla. Stalin s Molotovem 25. listopadu připravili sovětskou verzi Tajného protokolu k Tripartitnímu paktu a Molotov ji šifroval von den Schulenburgovi. Noví sovětští diplomaté vedeni mimořádným a zplnomocněným velvyslancem V. G. Děkanozovem a vojenským atašé, generálmajorem V. I. Tupikovem, 26. listopadu 1940 přijeli do Berlína.
V listopadu skončila redislokace monitorů z bývalé Dněperské říční flotily, v Izmailu je ustaven štáb DVF v čele s kontraadmirálem N. O. Abramovem a sovětští námořníci zahájili pravidelná cvičení. Koncem roku 1940 skončilo rozsáhlé velitelsko-štábního cvičení Oděského vojenského okruhu, ČVF a DVF s tématikou „obsazení přístavů od Konstancy po Varnu a desantů na rumunské a bulharské pobřeží až k turecké státní hranici“.
Nad textem Tajného protokolu Tripartitního aktu si Hitler uvědomil, že Stalinovy požadavky vůči Rumunsku, Finsku a Dánsku vyústí v útok DRRA na Německou říši. Proto je odmítl, von Ribbentropovu návštěvu do Moskvy zrušil, 13. prosince 1940 nařídil obsazení Bulharska a 18. prosince rozhodl Operaci „Fritz“ rozšířit až k linii Astrachaň-Stalingrad pod názvem Operace „Barbarossa“. Generál Tupikov 29. prosince 1940 ohlásil do Moskvy: „Hitler vydal příkaz k přípravě války se SSSR, bude zahájena v březnu 1941…“
Vláda Chorvatské bánoviny se 25. března 1941 tajně připojila k Tripartitnímu paktu, jenže pracujících se nikdo neptal, a tak se s pokřikem „chceme spojenectví s Ruskem!“ vydali do bělehradských ulic. Sovětští špioni a vlivoví agenti v chorvatské armádě zapracovali, v noci na 27. března generál D. Simovič svrhl knížete regenta Pavla a ihned požádal RLK SSSR o pomoc. S vidinou získání vlivu alespoň na západní Balkán Stalin nařídil Molotovovi prosadit uzavření smlouvy „O přátelství a neútočení“. Chorvatská vládní delegace vedená ministrem zahraničí Šimičem obratem přijela do Moskvy a v noci 6. dubna je smlouva podepsána. Důsledek tohoto neuváženého aktu byl prostý. Za pár hodin zničení části Bělehradu nálety luftwaffe a okamžitý útok wehrmachtu na Chorvatsko, který přes kapitulaci její vlády 18. dubna skončil až 1. června 1941 na řecké Krétě. Říšskoněmecká „strana a vláda“ tak zablokovala své sovětské kolegyni celý západní Balkán i s Bulharskem.
V Operační správě GŠRA již je dokončeno zpracování některých dokumentů pro činnost DRRA. Například návrh upřesněného „Plánu strategického rozvinování Ozbrojených sil Sovětského svazu na západě i na východě“ 11. března konkretizoval útok DRRA na Německo a Rumunsko. Po svodce náčelníka Hlavní rozvědné správy GŠRA, generálporučíka F. I. Golikova, že wehrmacht obnoví útočné schopnosti až koncem července, náčelník Operační správy GŠRA Vatutin nařídil: „Útok zahájit 12. června!“ Dokončený plán bude před odevzdáním do politbyra posouzen na květnovém jednání HVR. Slovo má Vatutin:
„Víme, že nyní má Německo svou armádu mobilizovanou s rozvinutým týlem, takže nás může předejít v rozvinování a zahájit nenadálý útok. Abychom tomu předešli a zničili ji, považuji za nezbytné v žádném případě nenechat iniciativu v jednání německému velení, překvapit nepřítele a zaútočit na německou armádu již tehdy, kdy ještě nebude schopna zformovat front a zajistit součinnost odborných vojsk.
Navrhuji hlavní útok vést armádami Jihozápadního frontu na Krakov, Katovice a odříznout Německo od jeho jižních spojenců, nepřítele zničit soustředěným útokem pravého křídla frontu na východ od Visly a v okolí Lublinu, pomocný útok vést levým křídlem Západního frontu na Sedlec, Demblin s cílem upevnění Varšavské skupiny armád a součinností s Jihozápadním frontem zničit Lublinskou skupinu vojsk protivníka. Proti Finsku, Východnímu Prusku a Maďarsku vést aktivní obranu, při příznivé situaci být připraveni zaútočit na Rumunsko… soustřednými útoky od Černovcy a Kišiněva zničit severní křídlo rumunské armády a dosáhnout linii Prut-Jassy. K 1. červenci 1941 doporučuji aktivovat protileteckou ochranu SSSR.“
Zde popisuje část útoku na Evropu známou jako „Operace GROZA“, která osvobodí Polsko, Rumunsko a Německo „od fašistického buržoazního jha“. Náčelník GŠRA, armádní generál Žukov, předal dokument Stalinovi a 15. května jej politbyro schválilo. Ve Stalinově pracovně se 24. května konala přísně tajná porada se členy VR okruhů a náčelníků VVS na západě SSSR. Žukov přítomné seznámil s její dokumentací a doporučil proti Rumunsku reaktivovat Jižní front. Cvičení na téma „Úvahy k plánu strategického rozvinutí Ozbrojených sil Sovětského svazu pro válku s Německem“ 15. května 1941 rovněž připravilo štábní důstojníky 18. armády Charkovského vojenského okruhu a 9. střeleckého sboru Severokavkazského vojenského okruhu k útoku na Rumunsko! Po kádrovém doplnění sboru jej rozkaz náčelníka GŠRA přejmenoval na 9. zvláštní střelecký sbor se štábem v Simferopolu na Krymu. Maršál Timošenko si 19. května 1941 předvolal zástupce velitele Zakavkazského vojenského okruhu, generálporučíka P. I. Batova, a jmenoval ho velitelem tohoto sboru. Jeho mužstvu jsou rozdávány rusko-rumunské konverzační příručky.
Hrozba sovětské agrese rumunské vládě neunikla, přijatá opatření generál Golikov shrnul ve svodce nazvané „O přípravách Rumunska k válce“ a 5. června 1941 ji předal maršálu Timošenkovi. V Rumunsku 7. června začala mobilizace.
V nové funkci se generál Batov 9. června ohlásil u velitele Oděského vojenského okruhu generálplukovníka J. T. Čerevičenka. Dozvěděl se, že 12. června začne pod názvem „Osvoboditelská válka na území agresora“ za řízení 1. náměstka lidového komisaře VMF Isakova a brigádního komisaře Azarova nácvik desantu 3. výsadkového sboru Oděského vojenského okruhu na rumunské pobřeží. Náčelník Hlavní správy politické propagandy vojenského námořnictva armádní komisař 2.stupně I. V. Rogov Azarova již instruoval: „…osobní agitací zintenzivnit odhalování agresivních činů německého fašizmu, orientovat mužstvo na zvýšení bdělosti a bojové připravenosti“.
Z Oděského vojenského okruhu je 14. června vyčleněna 9. armáda pod velením generála Čerevičenka a 20. června transformována na 9. zvláštní armádu. Na území sovětské části Dunajské delty se k oběma námořním flotilám připojily divize 3. výsadkového a 14. střeleckého sboru Oděského vojenského okruhu. Admirál Isakov a generál Batov 19. června odletěli na Lidový komisariát obrany do Moskvy, maršál Timošenko odevzdal generálu Batovovi rozkaz o jeho jmenování velitelem pozemních vojsk na Krymu. V 9. zvláštní armádě je 20. června vyhlášen bojový poplach, její jednotky se rozmístily mezi Dněstrem a Prutem. Lidový komisař VMF, admirál N. G. Kuzněcov, rovněž nařídil mužstvu ČVF pohotovost. Další den je v Tiraspolu ukončena výstavba polního velitelského stanoviště Jižního frontu.
Určení důstojníci ČVF se v Sevastopolu 21. června večer povinně účastní kulturního programu, během nějž ve 23 hodin náčelník štábu 9. zvláštní armády, generálmajor M. V. Zacharov, vyhlásil poplach. Jednotky vyjíždějí z osad, VVS okruhu je uvedeno do pohotovosti, aktivuje se telefonní spojení s pohraničníky. Velitel ČVF, viceadmirál F. S. Okťabrskij, 22. června ve 3.15 hod ohlásil ze Sevastopolu útok luftwaffe. Po záměrné dezinformaci o výsadku námořní pěchoty wehrmachtu na Krymu nařídil rozkaz Vojenské rady Hlavního velení DRRA č. 2 letecké útoky na Bukurešť, Konstancu, Ploesti a Sulinu. Generál Čerevičenko v Tiraspolu přijal hlášení generála Zacharova o připravenosti k obsazení rumunských ropných polí. Za podpory remorkérů DVF 51. střelecká divize 14. střeleckého sboru překročila Dunaj a zaútočila na rumunské město Sulina, kde zajistila 210 zajatců rumunské armády, 2 důstojníky, 11 děl a další zbraně. Jednotky 3. výsadkového sboru a 2. mechanizovaného sboru 9. zvláštní armády po násilném překročení řeky Prut na rumunském území postupují k severu, ponorky ČVF vypluly k rumunským břehům rozsévat miny. Je zřejmé, že z těchto důvodů rumunská vláda vyhlásila SSSR válku.
Součásti 9. zvláštní armády 22. června doplnily 14. a 2. mechanizované sbory. Rozkaz Vojenské rady Hlavního velení DRRA č. 3 uložil generálu Čerevičenkovi „…nedopustit vpád protivníka na sovětské území. Při jeho pokusu o útok ve směru na Černigov nebo o překročení řek Prut a Dunaj ho zničit silnými bočními útoky pěchoty v součinnosti s letectvem; v noci na 23.6. u Kišiněva a v lesích severozápadně od města soustředit dva mechanizované sbory.“
Antedatovaný rozkaz STAVKY 24. června oznámil obnovení Jižního frontu (VR armádní generál Ťuleněv, armádní komisař Zaporožec a generálmajor Šišenin) s velitelským stanovištěm ve Vinnici. Jsou mu podřízeny 9. zvláštní armáda, 18. armáda, 9. zvláštní střelecký sbor a další jednotky. Jelikož náčelník štábu frontu po příjezdu do Vinnice nedokázal navázat spojení s podřízenými součástmi, Ťuleněv a Zaporožec hlásili náčelníku GŠRA: „Štáb frontu vedený s. Šišeninem zaujal pozice nezúčastněných pozorovatelů, přičemž je zcela bezradný jak v organizační, tak v operativní činnosti.“ Přesto bude jeho náčelník odvolán až 30. června.
V noci na 26. června obsadil desant 25. divize 14. pěšího sboru do Dunajské delty s podporou monitorů DVF a loďmi ĆVF rumunské osady Kilia a Pardina. Křižník Vorošilov v doprovodu 4 torpédoborců dělostřeleckým přepadem zničil muniční sklad v Konstanci.
Na rumunsko-sovětské státní hranici „klid před bouří“ skončil 1. července. Divize XI. německé a III. rumunské armády Armádní skupiny „Süd“ prolomily postavení 9. armády Jižního frontu a 2. července vjely na území MSSR. Rozkaz STAVKY nařídil veliteli Jižního frontu až 7. července ráno: „…nedopustit průlom protivníka, neboť území Besarábie budeme potřebovat jako výchozí předmostí k organizaci protiútoku…“ Generál Ťuleněv průlom nejen dopustil, ale 9. armáda Jižního frontu 17. července ustoupila i z hlavního města MSSR Kišiněva. Do týlu Jihozápadního frontu útočí XI. armáda generálplukovníka E. rytíře von Schoberta, 25. července IV. rumunská armáda překonala Dněstr. „Obranná operace v MSSR“ 26. července zkrachovala! Náčelník štábu Jižního frontu, plukovník F. K. Korženěvič, 4. srpna hlásil STAVCE, že rolníci ukrajinských osad u Dněstru vítají vojáky wehrmachtu a rumunské armády chlebem a solí, přičemž místní etničtí Němci střílí na ustupující rudoarmějce. Na svodku Stalin napsal „…soudr. Berijovi. Fofrem deportovat!“. Fofrem to ale nepůjde, vždyť ústup pokračuje! Dobytí Balkánu je odloženo…
ZDROJE:
Azarov, I.: Osažděnnaja Oděssa. „Vojenizdat“. M.-1962.
Ablizin, V.: Vstuplenije Krasnoj Armiji v Besarabiju i Sevěrnuju Bukovinu letom 1940 goda. „Russkaja civilizacija“ 2007-10-11.
Antonov-Ovsejenko, V.: Zapiski o graždanskoj vojně. Tom 4. Gosudarstvěnnoje vojennoje izdatělstvo. M.-1933.
Bajerlajn, B.: „Predatěl-ty, Stalin!“ Komintěrn i kommunističeskije partii v načale Vtoroj mirovoj vojny (1939-1941). „ROSSPEN“. M.-2011.
Běšanov, V.: Kadry rešajut vsjo: Surovaja pravda o vojně 194-1945. Něizvěstnyje vojny. „AST“. M.-2006.
Běšanov, V.: Šapkami zakidajem! Ot Krasnogo blickriga do Tankovogo pogroma 1941 goda. „Eksmo-Press“. M.-2010.
Bunič, I.: Operacija „groza“. Izdatělstvo „JAUZA“. M.-2004.
Carell, P.: Operace Barbarossa. Nakladatelství „MUSTANG“. Plzeň-1996.
Čerepanov, M.: 22 ijuňa 1941 goda, 5.00 utra, granica s Iranom. Gazěta „Vremja i Děngi“, vypusk 112(3059) ot 23 ijuňa 2009 goda.
Čerepanov, M.: Napaděnije na SSSR, kotorogo moglo ně byť? „Kazaňskije vědomosti“. 20.06.2012.
Dokuměnty vněšněj politiky. T. XXIII. V 2 kn. Kn.1. Janvarj-okťabr 1940. „Měždunarodnyje otnošenija.“ M.-1995.
Děkrety sovětskoj vlasti. T.1. „Politizdat“. M.-1957.
Eros, K.: Vojna po scenariu Stalina. „Nězavisimaja gazěta“.08.12.2000.
Felštinskij, J.: Naučno-dokuměntalnoje izdanije. SSSR GERMANIJA-1939. Sbornik dokuměntov. T2. „Mokslas“. Vijňus-1983.
Felštinskij, J.: Krušenije mirovoj revoluciji. Brestskij mir: Okťabr 1917-nojabr 1918. „TĚRRA“. M.-1992.
Felštinskij J. i dr.: SSSR-Germanija. 1939-1941. Dokuměnty i matěrijaly o sovětsko-germanskich otnošenijach v senťabrje 1936 po ijul 1941 g. „TELEX“. M.-1989.
Firsov, F.: Archivy komintěrna i vněšnaja politika SSSR v 1939-1941 gg. Žurnal „Novaja i novějšaja istorija“. 1992. No6.
Gazěta „Pravda“. 1940. 2 avgusta.
Gorkov, J.: Koněc globalnoj lži. „Vojenno-istoričeskij žurnal“. 1996. No2.
Gorkov, J.: Kreml. Stavka. Genštab.- Tvěr. 1995.
Grejg, O.: Stalin mog udariť pěrvym. Gl 13. Kak sojuznik prevraščajetsa vo vraga. „OZON“. M.-2010.
Gutiontov, P.: 21 ijuňa. Kak SSSR propustil vojnu. „Novaya Gazěta“. No63 ot 19 ijuňa 2020.
Irinarchov, R.: Krasnaja Armija v 1941 godu. „EKSMO“. M.-2009.
Janouch, F., Kolman, A.: Jak jste mohli takhle žít? Dialog generací. „Novela bohemica.“ Praha 2011.
Kikešev, N.: Slavjanskoje dviženije v SSSR:1941-1948 gody. „Institut Rossijskoj istorii“. M.-2008.
Kolektiv autorů: Dokuměnty vněšněj politiki. T. 22. 1939 god. Kniga 1. M.-1992.
Kol.: Sovětsko-nacistskije otnošenija. Dokuměnty. „Treťja volna“. Pariž-Ňu-Jork. 1983g.
Korotkov, A., i dr…: Na prijome u Stalina. Izdatělstvo „Novyj chronograf“. M.-2008.
Kosim, S. Razgrom „něsokrušimoj“: Bělarus, leto 1941 goda. Žurnal „Arche“. No5/2010.
Kumaněv, G.: Rjadom so Stalinym: otkrověnnyje svidětělstva. „Vylina“. M.-1999.
Melěchov, A.: 22 injuňa nikakoj „vnězapnosti“ ne bylo! Kak Stalin propustil udar. „Jauza. Eksmo“. M.- 2012.
Mělťuchov, M.: „Kriki ob oboroně-eto vualj“. In: Afanasjev,J.: Sovětskoje obščestvo v 2 t. T.1. Ross. gos.gumanit. unit. M.-1997.
Mělťuchov, M.: Upuščennyj šans Stalina. Sovětskij Sojuz i borba za Jevropu:1939-1941. Věče. M. 2000.
Mlěčin, L.: Zagovor poslov? „Novaya gazěta“ No55 ot 24 maja 2019.
Moorhouse, R.: Diablovi spojenci. Hitlerov pakt so Stalinom. 1939-1941. Premedia Group, s.r.o. Bratislava 2015.
Něvěžin, V.: „Jesli zavtra v pochod…“. „Jauza. Eksmo.“ Moskva 2007.
Poljan, P.: Čto němcu zdorovo v Rossii. Děportacija sovětských němcev v 1941-1943gg. „Novaya Gazěta“. No98 ot 5 senťabrja 2016.
Pronin, A.: Sovětsko-gěrmanskije soglašenija 1939 g. Istoki i posledstvija. Monografija. Izd. „UrGJUA“. Jekatěrinburg 1998.
„Razjasniť rumynskim soldatam beznaděžnosť vojny protiv SSSR“. Žurnal „Istočnik“. 1995. No3.
Rodimcev, R.: Tvoji, Otěčesvo, synovja. Politizdat Ukrajiny. Kyjev-1982.
Savčenko, V.: Dvěnadcať vojn za Ukrajinu. Glava vtoraja. Folio. Charkov, 2006.
Simonov, K.: Glazami čelověka mojego pokolenija, „Kniga“. M.-1990.
Siplos, V.: Tajny diplomatičeskije. Kanun Vělikoj Otěčestvěnnoj 1939-1941. TOO „Novina“. M.-1997.
Shirer, W.: Vzestup a pád třetí říše. Nakladatelství L Marek, Brno 2004.
Suvorov, V.: Všechno bylo jinak. „Naše vojsko“. Praha-2008.
Šaravin, A.: Sovětskije topokarty byli lučše něměckich. „Vojenno-istoričeskij žurnal“., 1999., No6.
Širokorad, A.: Tragedii Sevastopolskoj pěvnosti. „Jauza“. M.-2005.
Vasilevskij, A.: Nakanuně vojny. „Novaja i novějšaja istorija“. 1992. No6.
Věržbickij, V.: Glavnaja tajna načala vojny. „Novaya Gazěta“. No64 (2351) 22.06.2015 g.
Vintěr, D.: Vzjať Berlin v 1941 godu! Čto dalšě? Stalin poslě „GROZY“. „Jauza-Press“. M.-2012.
Višněvskij, V.: „…Sami pěrejďom v napaděnije“. Iz dněvnikov 1939-1941 godov. Žurnal „Moskva“ No5. 1995g.
Werth, A.: Rusko vo vojne. 1941-1945. I. díl. „Vydavatělstvo politickej literatúry“. Bratislava-1968.
Zacharov, V.: Geněralnyj štab v prědvojennyje gody. „Vojenizdat“ M.-1989.
Zubov, A. i dr.: Istorija Rossii. XX věk: 1939-2007. „Astrěl“. M.-2010.
„Vojenno-istoričeskij žurnal“. No10, 1991g.
Žurnal „Voprosy istorii“. 1970g. No5.,
Seznam použitých archivů: AVP RF (Archiv zahraniční politiky Ruské federace Moskva), CAMO (Ústřední archiv Ministerstva obrany SSSR), CAMO RF (Ústřední archiv Ministerstva obrany Ruské federace), CGASA (Ústřední státní archiv sovětské armády), RGA VMF (Ruský státní archiv vojenského námořnictva), RGALI (Ruský státní archiv literatury a umění) a RGVA (Ruský státní vojenský archiv).
