Článek
Obecnou problematikou osvobozování se globálně zabývala první konference „Velké trojky“ v Teheránu. Po příjezdu americké delegace od ní dostal velvyslanec USA naléhavé varování před nebezpečím atentátu na účastníky ze strany agentů Zvláštních oddílů wehrmachtu, doplněné nabídkou maršála Stalina prezidentu Rooseveltovi na ubytování delegace USA v areálu sovětského velvyslanectví. Totéž mu navrhl Churchill v britském velvyslanectví. Jemu Roosevelt odmítl, avšak Stalinovi ne. V prezidentském apartmá areálu včetně toalet jsou již instalovány skryté mikrofony nepřetržitě monitorované agenty NKGB (sovětské státní bezpečnosti), obsahy Rooseveltových rozhovorů s poradci i s Churchillem budou Stalinovi denně hlášeny.
Konference začala 28. listopadu 1943. Rooseveltova náklonnost k maršálu Stalinovi jede na plné obrátky, první večer prezident řekl svému synu Elliottovi: „Je skutečně radost s ním pracovat. Není v něm ani špetka prohnanosti! Jasně formuluje téma, o kterém by chtěl hovořit, a pak se ho drží.“ Za slíbenou účast Rudé armády (DRRA) v boji s japonskou armádou F. D. Roosevelt učinil Stalinovi řadu závažných geopolitických ústupků, například uznal západní státní hranici SSSR z června 1941, písemně mu zaručil, že USA nikdy nepodpoří žádnou polskou vládu, která by odporovala zájmům SSSR a přenechá Rudé armádě obsazení Berlína. Není tedy divu, že sovětská média Roosevelta nazývala čestným sloganem „Velký prezident“! Na oplátku Stalin souhlasil s poskytnutím několika letišť v SSSR americkému vojenskému letectvu pro nálety na cíle od Maďarska až k Černému moři. Churchillovy návrhy k vylodění spojenců na Balkáně, které by podpořily vznik federací států ve střední Evropě, oba striktně odmítli, což DRRA otevřelo cestu na Balkán a do Střední Evropy. Dohodli organizaci poválečné správy v Německu a podepsali „Deklaraci tří států“. Stalin se 2. prosince vrátil do Moskvy s vědomím, že vlády USA a Velké Británie uznaly právo sovětské „strany a vlády“ ustavit ve „státech blízkého sousedství“ spřátelené vlády.
V ČSR důsledky tohoto opatření zmaří osvobození vlastní armádou, upevní monopol KSČ, z něhož vyplyne „omezená suverenita ČSR“. Vedení KSČ zabuduje do povědomí pracujících tři základní hesla „sovětského osvoboditelského narativu“:
- nehynoucí vděčnost a láska k hrdinné Rudé armádě osvoboditelce
- co nejtěsnější, bratrské spojenectví se Sovětským svazem
- přátelství se sovětským lidem na věčné časy
Jakmile 2. dubna 1944 jednotky DRRA dojely k rumunské státní hranici, na tiskové konferenci V. M. Molotov prohlásil, že v Rumunsku „„strana a vláda“ nemá v úmyslu měnit stávající společenský řád“. Nařízení Státního výboru obrany (GKO) 10. dubna 1944 stanovilo, že DRRA přijela na rumunské území jen zajistit kapitulaci nepřítele. Tamní občané budou udržovat chod hospodářství a plnit příkazy velitelů jednotek DRRA. Členům Vojenských rad (VR) 2. a 3. ukrajinského frontu uložilo: „Současné ekonomické a politické orgány Rumunské republiky uchovat beze změny … Rumunské zvyky nerušit a sovětské zvyky nezavádět!“ Tato idyla ovšem netrvala dlouho. Když 27. února 1945 premiér N. Rădescu s odvoláním na dohody konference spojenců v Jaltě protestoval proti neomalenému vměšování zplnomocněnce „strany a vlády“ pro Rumunsko A. J. Vyšinského do rumunských vnitřních věcí, on mu arogantně odsekl „Jalta? Jaká Jalta? Já jsem Jalta!“ a od 6. března ho nařídil nahradit sovětským apologetem P. Grozuem. Po 15. září 1946 pod patronací „Vlastenecké fronty“ v čele s G. Dimitrovem čekal stejný osud i Bulharsko.
Na rozšířené schůzi GKO a ÚV VKS(b) 5. května 1944 političtí zástupci velitelů frontů vyslechli kárné aspekty operací v zahraničí. Rozkaz lidového komisaře vnitra „O úkolech vojsk NKVD po vstupu Rudé armády na území států východní Evropy“ je 18. května 1944 upřesnil jak ve složkách DRRA a NKVD, tak u místního obyvatelstva. Například jeho 13. bod zdůraznil boj s marodérstvím rudoarmějců, ale jak to dopadlo, pamětníci ví dodnes.
Již je tu květen 1944, ale vylodění vojsk spojenců v Normandii nikde. Maršál Stalin se nemůže dočkat, propagandisté v DRRA již rozšířili jeho výrok, že„operace spojenců v jižní Evropě nejsou druhá fronta!“ Jakmile se 6. června 1944 dočkal, 10. června přijal velvyslance W. A. Harrimana a on obsah rozhovoru šifroval státnímu tajemníkovi C. Hullovi:
„Stalin vysoce ocenil pomoc vlády USA před válkou i během ní. Zdůraznil, že dvě třetiny velkých průmyslových podniků v SSSR byly postaveny buď za americké podpory, nebo při její technické spolupráci.“
Nyní je třeba zvýšit ostražitost proti spojeneckým špionům, náčelník Hlavní politické správy (HPS), generálplukovník A. S. Ščerbakov, 12. června 1944 podepsal „Neveřejný dopis HPS vojenským radám frontů a náčelníkům politických správ a oddělení o zvýšení bdělosti v DRRA“, jenž kritizoval lehkomyslnost, s níž „někteří straničtí funkcionáři dovolují nepřátelským elementům, špionům a diverzantům pronikat do řad naší strany… řada politických pracovníků je nezodpovědná při ochraně utajovaných dokumentů“.
Vzhledem k mimořádnému politickému významu Polska mu „strana a vláda“ věnuje také mimořádnou pozornost. V Lublinu je za její komplexní podpory 22. června 1944 ustaven „Polský výbor národního osvobození“. Na prvním jednání výboru jeho místopředsedkyně V. L. Vasiljevská požádala předsedu vlády USSR a člena VR 1. Ukrajinského frontu N. S. Chruščova zprostředkovat připojení Polska k SSSR. Zůstalo nevyslyšeno, a proto si později člen exilového vedení KSČ V. Kopecký svůj návrh - jménem ÚV KSČ připojit ČSR k SSSR - nechal pro sebe.
V moskevské centrále HPS se 19. července 1944 konala porada náčelníků politických správ (PS) frontů působících na území Polska. Generál Ščerbakov připomněl nutnost přísného kádrového výběru vojenských velitelů obsazených území, členovi VR 1. ukrajinského frontu, generálporučíkovi K. V. Krajňukovovi, zdůraznil: „Nelze zapomínat, že v zahraničí je každý příslušník DRRA sovětským agitátorem. Polští pracující musí poznat, že jsme nejen jejich přátelé, ale i bratři!“ Rozkaz lidového komisaře obrany 24. července 1944 uložil náčelníkům štábů frontů a rozvědných správ vytvářet aktivní agenturní sítě jak u nepřátel, tak i u spojenců s působností stovek kilometrů od bojových linií.
V srpnu 1944 na jednání GKO a ÚV VKS(b) s politickými zástupci velitelů frontů maršál Stalin sdělil: „My, bolševici, jsme od prvních dnů Velké vlastenecké války hovořili o historickém osvoboditelském poslání Rudé armády! Nyní pozvedneme evropské národy z fašistické poroby…“ Generálové Mechlis, Krajňukov a Subbotin již mají hotov návrh usnesení o pravidlech chování příslušníků DRRA v zahraničí a tu do toho vpadly vážné problémy.
Komplexní bolševická indoktrinace „strany a vlády“ po desítkách let totiž občany SSSR přesvědčila, že oni žijí v materiální hojnosti výjimečné socialistické společnosti, zatímco v okolním kapitalistickém světě nebozí proletáři živoří v bídě. Jenže bolševičtí agitátoři si neuvědomili, že rudoarmějce a zejména politické pracovníky DRRA čeká ihned po překročení státní hranice SSSR krutý společenský šok. V příhraničních městech a osadách Velkoněmecké říše tito „osvoboditelé od nacistického jha“ viděli čistě omítnuté domy, v nichž i rodiny řadových občanů žijí v samostatných bytech, že mají v oknech svých bytů zavěšeny záclony, že v bytech fungují splachovací záchody, že jim teče z vodovodních kohoutků pitná voda a že jejich domácnosti jsou vybaveny vzhledným a praktickým příslušenstvím. Nemálo z osvoboditelů tyto „zbytečné měšťácké cetky“ v záchvatu vzteku salvami ze samopalů rozstřílelo.
Po zjištění, že většina obyvatel měst navíc má pro ně neslýchané bohatství, náramkové hodinky i jízdní kola, řada rudoarmějců neodolala pokušení. V naší společenské paměti dodnes zůstal jejich povel „Davaj časy!“ (Dej sem hodinky!). Tyto pro ně neslýchané dojmy jim umrtvily „třídní cit“. Hlavní redaktor „Krasnoj Zvjozdy“, generálmajor N. A. Talěnskij, 27. září 1944 vysvětlil: „K tomu, aby se komunista uměl orientovat v nových podmínkách, potřebuje pevnější ideologickou výzbroj než kdykoli předtím!“ Straničtí ideologičtí aktivisté zpozorněli, agitátor Sovinformbyra a člen redakce „Pravdy“ L. S. Soboljev v listu publikoval osvědčené přesvědčivé floskule:
Vojáci! Vaše oči budou často oslněny; nedejte se však zmást těmito vedlejšími znaky jejich takzvané civilizace! Uvědomte si, že skutečná kultura je ta, kterou si přinášíte vy!… Až válka skončí, cizí národy se vrátí ke svému životu, ale v jejich myslích navždy zůstane vzpomínka na naši velkou lidskou kulturu, na duši sovětského lidu, toho lidu, který proléval krev, aby mohly být miliony lidí svobodné a šťastné.
Počátkem října 1944 dostali náčelníci PS frontů a samostatných armád ze 7. oddělení HPS propagandistické materiály. Například politruci v rotách praporů 3. běloruského frontu rozdali tento „vykřičníkový leták“:
„Zabíjejte! Zabíjejte! Plňte rozkazy soudruha Stalina! Zlikvidujte fašistickou bestii jednou provždy, přímo v jejím doupěti! Silou zlomte ducha německých žen! Považujte je za svou právoplatnou kořist! Zabíjejte! Při postupu zabíjejte! Vy, stateční vojáci Rudé armády!“
V první osvobozené osadě Východního Pruska, Nemmersdorfu, tyto výzvy „osvoboditelé“ z 25. gardové tankové brigády 2. gardového tankového sboru od 21. října 1944 plnili s novátorským úsilím. S protesty mezinárodní veřejnosti se „strana a vláda“ snadno vypořádala vložením viny za tamní povražděné německé ženy a děti na ustupující jednotky wehrmachtu.
Až zločinné excesy rudoarmějců přesáhly únosnou míru i pro bolševiky, 20. dubna 1945 vydala STAVKA rozkaz VR 1., 2. běloruského a 1. ukrajinského frontu „O nezbytnosti humánního chování k německému obyvatelstvu a vojenským zajatcům“. Avšak rudoarmějci se s plněním tohoto rozkazu, zejména v Berlíně, nikterak nezatěžovali. Jejich válečné zločiny popsal britský historik profesor A. Beevor ve své knize „Pád Berlína“ tak přesvědčivě, že vyvolal zlobné hysterické protesty v řadách současných „vlasteneckých“ ruských historiků a propagandistů. Historik P. Kubík se těmto zločinům věnoval také u nás i jinde v první knize vydané v češtině „Rudé stíny“, takže se nimi zde již nemusíme zabývat.
Propagandisté jednotek DRRA museli často čelit nepříjemným dotazům rudoarmějců na příčiny tak marnivého způsobu života kapitalistů v osvobozovaných státech. Politruci dotazy soustředili a například na aktivu Politického oddělení 38. armády se k nim 2. března 1945 vyjádřil politický zástupce velitele 4. ukrajinského frontu, generálplukovník L. Z. Mechlis:
Poprvé se v naší historii dostaly do zahraničí miliony našich lidí. Ledacos si odtud přinesly. Mnohé z toho, co tam viděly, nepochopily. To, jak tam žijí při existenci soukromého vlastnictví, buržoazní demokracie a systému více politických stran. Co by řekli naši lidé, kdyby se dostali do Ameriky a spatřili tam mrakodrapy a jejich průmysl?…
On sám žádné pochybnosti neměl. V posledním dopise z války 4. května své ženě napsal: „Pro Němce nastane „kaput“. Uvidíš Slováky, Čechy, Poláky, jejich Evropu s kýčovitou kulturou, otrockým vztahem k věcem a majetku. Náš člověk stojí v tomto vztahu nad takzvanými Evropany o několik řádů, je zcela oddán státu.“
Význam tohoto výroku pro budoucnost již posoudit nemohl, za 8 let zemřel.
Zdroje:
Andrew, Ch., Mitrochin, V.: Neznámé špionážní operace KGB. Mitrochinův archiv. Nakladatelství „Academia“. Praha-2001.
Beevor, A.: 1945 - Pád Berlína. „Beta-Dobrovský, Ševčík“. Praha-Plzeň-2004.
Berija, S.: Moj otěc - Lavrentij BERIJA. Izdatělstvo „Sovrěměnnik“. M.-1994.
Butlerová, S.: STALIN&ROOSEVELT. Portrét partnerství. Nakladatelství „JOTA“. Brno-2016.
Dněvnik Dimitrova: Centralnyj gosudarstvěnnyj archiv (Sofija), F.146. Op.2. D.5.
Cholínský, J., Cenckiewitz, S.: Sovětizace Polska, Západ a princip legalizmu. Časopis „Securitas imperii“, 24 (01/2014).
Krajňukov, K.: Oružije osobogo roda. „Mysl“. 2-je izd. M. 1984.
Kubík, P.: Rudé stíny. Sovětské válečné zločiny 1941-1945. „Mladá fronta“. Edice „ARCHIV.“ Praha - 2003.
Marina,V.: Sovětskij Sojuz i Čecho-Slovackij vopros vo vremja Vtoroj mirovoj vojny. T2. Izdatělstvo „Indrik“. M.-2009.
O´Reilly, B., Dugard, M.: Podivná smrt generála Pattona. „Grada Publishing, a.s.“ Praha-2016.
Pávová, J.: DEMAGOG ve službách strany. Portrét komunistického politika a ideologa Václava Kopeckého. „Ústav pro studium totalitních režimů“. Praha-2008.
Pfaff, I.: Velmi nebezpečná legenda o Jaltě. „Hospodářské noviny“, 26. 02. 1999.
Rubcov, J.: Alter ego Stalina. Izdatělstvo „Zvonnica-MG“. M.-1994.
Solonin, M.: Vymývání mozků. Zfalšované dějiny sovětsko-německé války. Nakladatelství „Naše vojsko“, Praha-2011.
Stone, O., Kuznick, P.: Utajené dějiny Spojených států. Nakladatelství C-PRESS. Brno-2015.
Vněšňaja politika Sovětskogo Sojuza v pěriod Otěčestvěnnoj vojny. Dokuměnty i matěrialy. T.2. „Politizdat“. M.-1946.
Wanner, J.: George C. MARSHALL, tvůrce armád a aliancí. Nakladatelství „Paseka“. Praha, Litomyšl-1998.
Werth, A.: Rusko vo vojne. 1941-1945. II. díl. Vydavateĺstvo „Epocha“. Bratislava-1969., s. 367.
Seznam použitých archivů: Archiv MO (Archiv Ministerstva obrany ČR), CAMO (Ústřední archiv Ministerstva obrany SSSR), RCCHIDNI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin) a RGASPI (Ruský státní archiv sociálně-politických dějin (nyní).
