Článek
Válka ještě neskončila a maršál Stalin již spřádá plány na dokončení dobytí světa, v sovětském žargonu nazvané „Velká hra“, násilně přerušeném říšskoněmeckým spojencem 22. června 1941. Lidový komisař zahraničních věcí V. M. Molotov při licitacích se spojenci o vymezení zájmových sfér sice získal jejich souhlas s rozšířením sovětského vlivu do střední Evropy, avšak další „spravedlivé historické nároky SSSR“, například vojenská kontrola Bosporu, Dardanel, dánských průlivů, případně Gibraltaru, zůstaly neuznány. Se Stalinem byli oba přesvědčeni, že zajisté ne na věčné časy. Situaci již nenapraví „rozšiřování fronty socialismu“, ale plnohodnotná Třetí světová válka!
Při jednání s vedoucím oddělení zahraniční politiky Ústředního výboru VKS(b) G. Dimitrovem předseda Státního výboru obrany Stalin v přítomnosti zástupců předsedy Rady lidových komisařů Molotova, Malenkova a Beriji 28. ledna 1945 poznamenal: „Krize kapitalismu rozdělila kapitalisty na dvě skupiny – jednu fašistickou, druhou demokratickou. Nyní se mezi námi a demokratickou skupinou kapitalistů vytvořilo spojenectví proto, že si tato skupina nepřála Hitlerovo vítězství, neboť jeho brutální vláda by přiměla dělnickou třídu jít do krajnosti, ke svržení samotného kapitalismu. My nyní bojujeme s první skupinou proti druhé, ale v budoucnu pozvedneme zbraně i proti té první!“ Po vojenské přehlídce na Rudém náměstí u příležitosti „Velkého vítězství“ 24. června 1945 večer zase na slavnostním večírku přiznal maršálům Žukovovi a Malenkovovi: „V další válce již nelze spoléhat na ruský národ, příliš se změnil, ve válce měl velké ztráty… proto musíme vybrat nové důstojnické kádry ze středoasijských republik!“
Aljaška tehdy ještě není součástí USA, a proto tato podstatná část bývalé „Ruské Ameriky“ bude „osvobozena“ s perspektivou dalšího postupu Sovětské armády do Kanady a USA. Státy východní polokoule osvobodí od kapitalistického jha připravovaná „Operace GROZA 2“.
Výnos Prezídia Nejvyššího sovětu SSSR a rozhodnutí Rady ministrů SSSR ze 14. září 1945 schválily výstavbu vojenských základen na Čukotce a v zátoce Providěnija. V listopadu připluly k Beringovu průlivu transportní lodě s 126. horským střeleckým sborem, do konce roku tam přibyly dvě divize a brigáda námořní pěchoty. Je zajištěna i propagandistická podpora. V roce 1946 nakladatelství „Vojenizdat“ publikovalo spis S. N. Markova „Rusové na Aljašce“, jenž připomněl a patřičně adoroval bývalou Rusko-americkou společnost, ruskou pevnost Ross v západní Kalifornii a ruské pevnosti na Havajském ostrově Kauai. Zmínil také prodej Aljašky vládě USA v roce 1867 za více než 7 milionů dolarů.
Po vzoru USA sice vzniklo v roce 1946 i v SSSR velitelství vojenského strategického letectva, ale od rozvědky již předseda Rady ministrů Stalin ví, že v prosinci 1947 doplní stávající vrtulové strategické bombardéry B-17 a B-29 amerického vojenského letectva (USAF) také proudový B-47 „Stratojet“ a rozpracován je i mezikontinentální proudový letoun B-52.
Sovětské vojenské letectvo (VVS) dosud nemá k dispozici bombardovací letouny se zaručeným návratem z USA, proto budou využity zkušenosti polárního vědce I. D. Papanina, který v 30. letech velel vědecké stanici „Severní pól-1“ na plovoucím ledovci v Arktidě. Připravuje se expedice „Sever-2“ pod velením aktivovaného generálmajora VVS M. V. Vodopjanova. Vrchní velitel VVS, maršál K. A. Věršinin, generálu Vodopjanovovi nařídil: „Ověřit vybudování zařízení pro montáž atomové bomby na plovoucí ledové kře, způsob monitorování trasy a její dálkové iniciace po dosažení pobřeží Aljašky.“ Opatření uvedená v rozkaze zajistí posádka driftující stanice „Severní pól-2“. Deklarovaná mírumilovnost SSSR velela projekt a výstavbu této vojenské stanice skrýt pod nenápadný pláštík výzkumného polárního objektu a přísně ho utajit. Proto bude náčelníkem stanice jmenován civilista, oceánolog M. M. Somov. Expedice odletěla na místo v březnu 1948.
Ministr vnitra SSSR, generálplukovník S. N. Kruglov, 14. února 1948 hlásil Stalinovi, že výstavba sesterské pevninské vojenské základy v zátoce Providěnija na Čukotce proběhla pod pečlivým dohledem Eskymáků a osádek letounů USAF. Proto doporučil „ještě v roce 1948 připravit k vyslání na Aljašku několik kvalifikovaných agentů z řad Eskymáků pro rozvědnou činnost.“
Na jaře 1948 vznikla 14. zvláštní výsadková armáda s podřízeným 126. horským střeleckým sborem. Velký cíl vyžaduje velkou vůdčí osobnost, takže v červnu nastoupí do funkce jejího velitele Hrdina SSSR, generálporučík pohraničních vojsk N. N. Olješěv s hlavním úkolem „podle sovětské historické spravedlnosti vrátit domů“ již dříve Ruskému Impériu zaplacenou „prapůvodní ruskou zemi Aljašku“. Pro tento úkol se kádrová sestava Dálněvýchodního vojenského okruhu zvýšila o několik dalších sborů. Jeden je dislokován na Kamčatce, dva na Kurilských ostrovech a dva na Sachalinu. Na jaře 1950 ověřil bojovou připravenost 14. armády velitel okruhu, generálplukovník N. I. Krylov.
„Naučně-vědecká“ driftující stanice „Severní pól-2“ na ledovci o rozměrech 3 000 × 2 400 m je tajně uvedena do provozu 2. dubna 1950. Tehdy již i sovětské ozbrojené síly disponují atomovou zbraní, takže „boj za mír“ dosáhl novou úroveň. Předseda Korejské strany práce Kim Ir-sen za podpory Mao Ce-tunga a se souhlasem Stalina 25. června 1950 nařídil zahájit ozbrojenou agresi proti Korejské republice. Agentura TASS to oznámila standardní floskulí: „…zatímco USA s Velkou Británií připravují agresi proti SSSR, strana a vláda stojí neochvějně v čele světového mírového hnutí.“ Do agrese je rovněž zapojena čínská armáda, politickou podporu, výzbroj a munici Kim Ir-senovi zajistil Sovětský svaz.
Spolupráce Sovětské armády při útoku KLDR na Jihokorejskou republiku odložila její výsadek na Aljašku, prozatím pokračuje jen výstavba dalších vojenských základen na Čukotce a Kamčatce. V jejich okolí jsou budována letiště, jedno z nich, u ústí Kolymy na Šmidtově mysu, má dvě betonové dráhy pro strategické bombardéry
Jelikož sovětští stíhači, v přikázané nadměrné bdělosti patrolující kolem státní hranice USA, nejednou narušili vzdušný prostor nad Aljaškou, v září 1950 letouny USAF, podle obvyklého vyjádření mluvčího Ministerstva zahraničních věcí SSSR „náhle a bez důvodu“, zničily letiště na Suché řece v Přímořském kraji. Když to ministr vnitra Berija hlásil Stalinovi, uslyšel od něj: „K zabránění těmto teroristickým činům potřebuji 100 divizí dálkového letectva!“ Ovšem stále chybí jak dostatek vojenských základen, tak letouny s potřebným doletem. Driftující stanice „Severní pól-2“ oficiálně setrvala v provozu jen rok a týden, na první z dalších zprovozněných základen bude dislokován 132. pluk strategického letectva. Operační skupiny sovětských vojenských specialistů zkoumají severní pobřeží Čukotky a Kamčatky pro výstavbu stálých i driftujících leteckých základen.
Po úspěšné letové zkoušce strategického bombardéru Tu-16 ministr obrany, maršál A. M. Vasilevskij, 27. dubna 1952 nařídil urychlit jeho zařazení do výzbroje, před dokončením je i jeho výkonnější varianta Tu-95, jenže do těchto optimistických zpráv 1. listopadu 1952 proniklo hlášení vojenské rozvědky, že v USA proběhl úspěšný test vodíkové bomby. Tento fakt Stalin opět zhodnotil jako eskalaci příprav k napadení SSSR, takže 2. prosince 1952 v sovětských médiích hysterická kampaň proti „hlavnímu nepříteli“ chytila druhý dech.
Na Korejském poloostrově stále naplno plane válka s jihokorejskými „válečnými štváči“ podporovanými „hlavním nepřítelem“ USA i vládami řady členských států OSN a ta odvedla pozornost sovětských „bojovníků za světový mír“ právě na toto válčiště. Než stačili fiktivní soudruzi „polární výzkumníci“ na samostatnou kru nainstalovat a otestovat atomovou bombu, v březnu 1953 zemřel Stalin. Aktivity „strany a vlády“ kolem uchvácení Aljašky tak dočasně zanikly, aby opět částečně ožily v současném Rusku.
Zdroje:
Černogajeva, G.B.: 50 let nazad sovětskaja armija gotovilas atakovať Alasku. Gazěta „Kommersant“. 24.01.1998.
Flisfiš. A.: Stalin kak ličnosť, političeskij vožď i gosudarstvěnnyj dějatěl. „Historic-lessons “. M.-2013.
Chlevňuk, O.: STALIN. Žizň odnogo vožďa.“AST“. M. 2015.
Kaplan, K.: Mocní a bezmocní. „Sixty-Eight Publishers Corp.“ Toronto 1989.
Karjukov, V.: Sovětskij děsant na Alasku. „Svobodnaja Pressa“. 30 marta 2015.
Marina, V.: Čechoslovackij „Fevralj“ 1948 g. načinalsa v 1945 g. In: Totalitarizm: istoričeskoj opyt Vostočnoj Jevropy. „MIŽ“. N7, janvar-fevralj 2000.
Markov, S.: Russkije na Aljaske. „Vojennoje izdatělstvo Ministěrstva vooružěnnych sil Sojuza SSR“. M. 1946.
Samochin, A.: 14-aja armija na sěvěro-vostokě SSSR. „Vojenno-istoričeskij žurnal“. 2014 g. No 6.
Zubov, A. i dr.: Istorija Rossii. XX věk: 1939-2007. „Astrěl“. M. 2010.
