Článek
Populární hudba je od základu určena v první řadě k pobavení posluchačů, zpravidla v ní nejde o nějaké závažné hudební nebo textové sdělení - čest výjimkám. A rozhodně nestojí na prvním místě autorství té které písně, byť to může působit vůči autorům nespravedlivě. Ve skutečnosti je ale pro skladatele nebo textaře vlastně spíš pocta, že napsali něco natolik silného, že si to předávají interpreti mezi sebou, generace přes generaci a bez ohledu na hranice. Ostatně, tantiémy za využití písně taky nejsou k zahození.
Jistě, mohli bychom si tady donekonečna jmenovat jednoho českého zpěváka za druhým (zpěvačky nevyjímaje), kteří si do jisté míry postavili existenci na převzatých písních. Karel Gott, Helena Vondráčková nebo Václav Neckář (ten hlavně ve svých začátcích) měli spoustu hitů, které pocházely ze zahraničí, zejména ze zámoří. A třeba takový Pavel Bobek, ten v podstatě přebíral kompletně svůj repertoár z amerických vzorů, jen si písně nechával převádět s větším či menším úspěchem do češtiny.
U mnohých „českých“ písniček často většina národa ani netuší, že jejich původ je zahraniční. Takovou Závidím v podání Nadi Urbánkové bere většina z nás hlavně jako textařský epitaf Jiřího Grossmanna, ale kdo z nás ví, že jde „jen“ o česky otextovanou píseň italské provenience? A takhle bychom mohli pokračovat donekonečna.
Jsou ale čeští zpěváci v tomto ohledu výjimeční? No samozřejmě, že ne. Uvědomme si, že například takový Frank Sinatra si vesměs postavil repertoár na písních z takzvaného Velkého amerického zpěvníku, tedy skladbách autorů, jako byli Cole Porter, Irving Berlin, Richard Rodgers nebo bratři Gershwinové. A ti tyto písně v žádném případě nepsali cíleně pro Sinatru, nýbrž pro broadwayské nebo filmové muzikály, ze kterých nejen Sinatra, ale i další zpěváci a zpěvačky jeho generace songy přebírali.
Frank Sinatra
V té souvislosti je třeba připomenout, že zrovna Sinatra, ačkoli ho dnes možná máme zařazeného kamsi k jazzu nebo swingu, tedy z dnešního pohledu v zásadě k „menšinovým žánrům“, byl ve své době skutečná popová megastar, a „sinatrománie“ zejména ve čtyřicátých letech byla hravě srovnatelná s „elvisománií“ v následující dekádě a „beatlemánií“ v šedesátých letech. A tedy s něčím, co v někdejším Československu prožíval jen Karel Gott, pro kterého byl Sinatra mimochodem jedním z velkých vzorů.
Když už byla řeč o Beatles, tedy kapele, kterou máme autorsky spjatu se jmény Johna Lennona a Paula McCartneyho, ve svých začátcích hráli také výhradně převzaté písně, tedy americké rokenroly. Čeští pamětníci si možná vzpomenou na beatlesáckou kompilaci Expedice R'n'R, která vyšla u našeho Supraphonu, byly na ní právě tyto coververze shromážděny, a ukazovaly rané kořeny téhle kapely právě v písních Chucka Berryho, Carla Perkinse a dalších autorů.
Beatles
Dokonce i taková osobnost jako Bob Dylan, jehož mnohé songy jsou považovány za etalon autorské písně, se nikdy nebránil coververzím. Jeho debutové bezejmenné album z roku 1962 obsahuje pouhé dvě jeho vlastní písničky, zbytek jsou převzaté americké tradicionály nebo songy od Dylanových oblíbených černých bluesmanů. A to nemluvíme o sérií tří titulů z nedávných let Shadows In The Night, Fallen Angels a Triplicate vydaných v letech 2015-2017, na které nazpíval vesměs písně ze zmíněného Velkého amerického zpěvníku, tedy ani jednu autorskou.
Také Rolling Stones měli na svém prvním albu v roce 1964 s jedinou autorskou výjimkou samé převzaté písničky. A co třeba ve své době megaúspěšní američtí The Byrds? „Udělali se“ doslova - ejhle, paradox - na coververzích slavných autorských hitů Boba Dylana, upravených do psychedelického rocku. A takhle bychom mohli pokračovat dále.
Úplně extrémní bývají názory některých méně informovaných, že by snad zpěváci populární hudby měli být sami také autory. Ale to platí možná tak ve folku (i když, jak jsme si ukázali u Dylana, ani v něm stoprocentně). Ale v popu? Kolik písniček si prosím napsal například takový Elvis Presley? Pět? Maximálně… A zmíněný Frank Sinatra nejspíš ani jednu.
Uvědomme si, že populární hudba je především interpretační záležitost. A takový zpěvák musí umět nejen zpívat (klidně i „po svém“, mimo obecná pravidla - připomeňme si třeba dalšího známého mistra coververzí Roda Stewarta), ale také u toho nějak vypadat, musí být osobnost, mít jisté charisma. A také dobré písničky. Na tom, kdo je složil, anebo od koho si je vypůjčil, čerta záleží.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Great_American_Songbook
https://budejovice.rozhlas.cz/pisen-zavidim-kterou-zname-v-podani-nadi-urbankove-puvodne-znela-v-italstine-8675196
https://www.sinatra.com/
https://www.discogs.com/release/1729761-Beatles-Expedice-RnR
https://en.wikipedia.org/wiki/Bob_Dylan#Discography
https://en.wikipedia.org/wiki/The_Rolling_Stones_(album)
https://www.discogs.com/master/29930-The-Byrds-The-Byrds-Greatest-Hits?srsltid=AfmBOopBH-K5NIxvRIoe4Y_3j74TTW8Ob-liKZ_NrOYI_rQk3×EsGc8W
https://www.rollingstone.com/music/lists/100-greatest-songwriters
