Jaký by byl, kdyby žil: Vinnetou, statečný náčelník Apačů a ušlechtilý divoch

Vinnetou se narodil přibližně v roce 1840 do rodiny nejvyššího náčelníka Mescalerských Apačů, Inču-čuny. Jeho rodištěm bylo okolí řeky Pecos v dnešním Novém Mexiku, oblast, která v polovině 19. století představovala ohnisko střetu mezi původními obyvateli a expandující civilizací bílého muže. Jako syn náčelníka byl od raného dětství připravován na roli budoucího vůdce, což zahrnovalo nejen dokonalé zvládnutí bojových umění a stopování, ale i hluboké pochopení kmenových zákonů a duchovních tradic.

Pro Vinnetoua byl otec silnou autoritou, k sestře Nšo-či, jejíž jméno v překladu znamená Krásný den, měl hluboký bratrský citový vztah. Díky tomuto rodinnému zázemí mohl Vinnetou v pozdějších letech prokázat neobvyklou míru empatie a smyslu pro spravedlnost. Tedy vlastnosti, které u Indiánů nepatřily ke standardní výbavě.

Zásadním a zcela unikátním prvkem ve Vinnetouově životopise je přítomnost mentora evropského původu. Klekí-petra, známý jako „bílý otec Apačů“, byl německý exulant a bývalý vysokoškolský učitel, který se k Apačům připojil po pohnutých událostech revolučního roku 1848. Klekí-petra vložil do výchovy mladého náčelníka základy evropské vzdělanosti a křesťanského humanismu, čímž vytvořil z Vinnetoua postavu rozkročenou mezi dvěma světy.

Vzdělávací program, který Klekí-petra pro Vinnetoua a Nšo-či vytvořil, zahrnoval výuku angličtiny, geografie, historie a základů přírodních věd. Důležitějším než faktické znalosti byl však morální rozměr života, který Klekí-petra zdůrazňoval: odmítání rasových předsudků a víra v lidské bratrství.

Vinnetou později prohlásil, že právě Klekí-petra byl tím, kdo do jeho srdce vložil myšlenku míru a slitování. Tento pedagogický vliv vysvětluje Vinnetouovu pozdější schopnost jednat s bílými muži jako rovný s rovným a jeho neustálé úsilí o diplomatické řešení konfliktů.

Velkým mezníkem ve Vinnetouově životopise je rok 1860, kdy se jako mladý válečník poprvé setkal s mužem, který se měl stát jeho pokrevním bratrem – Old Shatterhandem. Vztah začal v atmosféře totální nedůvěry. Vinnetou a Inču-čuna sledovali se vzrůstajícím hněvem činnost zeměměřičů, kteří bezohledně vytyčovali trasu železnice přes výsostné území Apačů.

V tomto konfliktu Vinnetou zpočátku viděl v Old Shatterhandovi (tehdy ještě bezejmenném greenhornovi) pouze dalšího z řady bílých vetřelců. Situace eskalovala vraždou Klekí-petry, kterého zastřelil opilý běloch Rattler v momentě, kdy se mentor snažil zabránit krveprolití a vyjednat mír.

Smrt Klekí-petry byla pro Vinnetoua traumatem, které mohlo snadno vést k cestě bezuzdné pomsty. Klekí-petra však ve svých posledních chvílích vyzval Vinnetoua k tomu, aby nehledal odplatu v krvi nevinných, ale aby se pokusil o smíření s těmi bělochy, kteří jsou čestní. Toto přání se stalo základním kamenem Vinnetouovy budoucí politiky. Přesto následoval otevřený válečný konflikt s Kiowy a bílými spojenci, během něhož byli Vinnetou a Inču-čuna zajati.

Právě při tomto zajetí se projevila ušlechtilost Old Shatterhanda, který oba náčelníky tajně osvobodil, aniž by prozradil svou identitu. Tento čin, doplněný o symbolické odříznutí pramínku Vinnetouových vlasů, se stal klíčovým důkazem v pozdějším soudním procesu v apačském pueblu, kde Old Shatterhand musel bojovat o svůj život a životy svých přátel v jakémsi „božím soudu“, jak bychom událost nazvali v křesťanském kontextu.

Po vítězství Old Shatterhanda nad Inču-čunou v souboji na řece a po předložení důkazů o jeho dřívějším šlechetném činu došlo k hlubokému usmíření. Akt uzavření pokrevního bratrství mezi Vinnetouem a Old Shatterhandem přitom nelze chápat jen jako spojenectví dvou bojovníků, ale jako až mystické splynutí dvou ras a kultur.

Rituál výměny krve symbolizoval, že od nynějška koluje v žilách obou mužů stejná krev, což z nich učinilo „jednu duši ve dvou tělech“. Toto bratrství bylo nejsilnějším vztahem v náčelníkově životě, překonávajícím veškeré kmenové i rasové bariéry. Old Shatterhand se stal Vinnetouovým alter egem, jeho poradcem a nejbližším důvěrníkem, který mu pomáhal navigovat v komplikovaném světě bílé politiky a technologií.

Vinnetouův vzestup do čela všech apačských kmenů byl vykoupen velkou osobní obětí. Krátce po uzavření bratrství se Santer, bílý padouch a ztělesnění absolutního zla, pokusil zmocnit apačského zlata na hoře Nugget-tsil. Při tomto přepadu byli zavražděni Inču-čuna i Nšo-či.

Smrt Nšo-či byla pro Vinnetoua obzvláště bolestná, protože představovala naději na budoucí integraci Apačů do civilizovaného světa skrze vzdělání – Nšo-či se právě chystala k odjezdu na východ do St. Louis, aby studovala u bělochů a mohla se stát mostem mezi oběma světy.

Po ztrátě otce a sestry se Vinnetou stal nejvyšším náčelníkem Mescalerských Apačů a faktickým vůdcem celé apačské konfederace. Jeho životním posláním se stalo dopadení vraha Santera, což se mu však podařilo až po mnoha letech, přičemž spravedlnost byla nakonec vykonána nikoliv Vinnetouovou rukou, ale ironií osudu.

Jako náčelník Vinnetou opustil tradiční roli válečného vůdce a transformoval se v moudrého státníka. Jeho politická vize byla postavena na snaze o sjednocení indiánských kmenů k obraně jejich práv, ale nikoliv primárně cestou násilí. Vinnetou si byl vědom technologické i početní převahy bílé rasy a snažil se o diplomatické uznání indiánských území.

Podle dostupných pramenů Vinnetou několikrát překročil řeku Mississippi a navštívil velká města východu, včetně Washingtonu, kde jednal s nejvyššími představiteli USA. Jeho charismatické vystupování, perfektní angličtina a nesporná inteligence mu získaly respekt i u nepřátel. Byl považován za jediného náčelníka, který dokázal udržet mír i v dobách největšího napětí, a jeho slovo platilo v prériích víc než vládní dekrety.

Unikátní součástí Vinnetouova životopisu jsou jeho cesty mimo americký kontinent, když společně s Old Shatterhandem, jenž na těchto výjezdech používal jméno Kara ben Nemsí, cestoval do Afriky, kde pod jménem Ben Asra pomáhal řešit místní konflikty. Při zpáteční cestě několik týdnů marodil v anglickém Southamptonu.

Náčelníkova diplomacie se projevovala i ve vztazích s tradičními nepřáteli Apačů. Ačkoliv byl nucen vést války s Kiowy pod vedením náčelníka Tanguy, nebo s Komanči vedenými Černým mustangem, vždy hledal cesty k budoucímu smíru. Jeho vztah k zálesákům jako byl Sam Hawkens, Dick Stone či Will Parker byl založen na vzájemné úctě, přestože Vinnetou často s mírným pobavením sledoval jejich svérázné zvyky a „bílou logiku“.

Zvláštní místo v jeho životě zaujímaly i další velké postavy Západu, jako Old Firehand či Old Surehand. S Old Firehandem se Vinnetou setkal u Stříbrného jezera a společně čelili útokům Utahů a banditů. Tyto osobnosti tvořily Vinnetouovu širší „rodinu“ a symbolizovaly ideální soužití bílých a rudých mužů, založenou na společném boji proti zločinu a bezpráví.

Mimořádně zajímavý byl Vinnetouův duchovní život, který směřoval od tradičního apačského animismu k univerzálnímu křesťanství. Ačkoliv po většinu života ctil Manitoua, jeho výchova Klekí-petrou a neustálý dialog s Old Shatterhandem ho vedly k hlubokému studiu křesťanské nauky. Vinnetou však křesťanství nepřijímal jako dogmatický systém, ale jako etický rámec založený na lásce k nepřátelům, což byl koncept pro indiánského válečníka skutečně revoluční.

V závěrečných letech svého života Vinnetou stále více uvažoval o paradoxu víry bílých mužů, kteří hlásají lásku, ale konají násilí. Tento vnitřní konflikt vyřešil tím, že oddělil učení Krista od činů jeho údajných následovníků. Jeho konečná konverze nebyla projevem slabosti nebo kapitulace před cizí kulturou, ale logickým završením jeho morálního vývoje směrem k univerzální lidskosti.

Život náčelníka Vinnetoua se uzavřel 2. září 1874. Šlo vlastně o vrcholnou oběť, Vinnetou zahynul při ochraně skupiny německých osadníků, které přepadli Siouxové-Ogallallové v kotlině hory Hancock. Byl zasažen kulkou do hrudi v okamžiku, kdy se snažil zachránit zajatce.

Vinnetou v posledních chvílích slyšel křesťanskou píseň Ave Maria a svými posledními slovy vyznal víru v Ježíše Krista jako svého Spasitele. Tento okamžik definitivně zpečetil jeho roli mostu mezi kulturami. Jeho smrtí skončila éra „velkých náčelníků“ a nastal soumrak indiánského národa.

Vinnetou svou osobností dokonale naplnil ideje tzv. „Noble Savage“ (ušlechtilého divocha), který v evropské filozofii rozvinul Jean-Jacques Rousseau. Stal se mýtem, který pomohl změnit pohled evropské veřejnosti na Indiány z krvelačných divochů na oběti chamtivé civilizace.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vinnetou

https://program.rozhlas.cz/karel-may-a-pribehy-z-divokeho-zapadu-autor-vinnetoua-zacinal-jako-zlodejicek-a-8707461

https://cs.wikipedia.org/wiki/Klek%C3%AD-petra

https://karlmay.cz/mdl/lexikon/?pismeno=vinnetou

https://cs.wikipedia.org/wiki/Satan_a_Jid%C3%A1%C5%A1

https://karlmay.cz/stopy/zajimavosti/kdy-zemrel-vinnetou/

https://radiozurnal.rozhlas.cz/karel-may-vymyslel-i-paralelni-svety-a-fiktivni-jazyky-nekdo-ho-srovnava-s-8820892

Karel May: Já, náčelník Apačů (Olympia 1992)

Karel Jordán: Můj bratr Vinnetou (Mladá fronta 2008)