Článek
Každý rok v prosinci se znovu ocitáme v onom zvláštním meziprostoru – mezi zapalováním svíček a mírným ušklíbnutím nad tím, jak moc by se on sám nad tím vlastním kultem asi ošíval.
Kdybychom měli Václava Havla popsat někomu, kdo tu posledních padesát let nebyl, asi bychom narazili. Jak vysvětlit fenomén člověka, který vypadal, že se do prezidentského křesla spíše nedopatřením zatoulal cestou z divadelního baru, a přitom v něm seděl s větší přirozeností než kdokoli před ním i po něm? Byl to náš největší „neprezidentský“ prezident. Muž, který místo dunivých projevů o světlých zítřcích raději mluvil o odpovědnosti, svědomí a – proboha, ano! – o pravdě a lásce.
V dnešní době, kdy se politický úspěch měří počtem úsečných tweetů a schopností překřičet oponenta, působí Havlova sebeironie, zdánlivé nesebevědomí a mírné ráčkování jako vzkaz z jiné galaxie. Z galaxie, kde se ještě věřilo, že slovo má váhu a že pravda není jen otázkou dobře zaplaceného algoritmu.
Přiznejme si to: chybí nám. Chybí nám ta jeho absurdní schopnost udělat z disentu státní návštěvu a z Pražského hradu místo, kde se člověk nebál, že ho pokouše protokol. Chybí nám ten jeho pohled, ve kterém byla vždycky špetka plachosti a zároveň obrovská vnitřní síla někoho, kdo si své odseděl a ví, že mříže jsou jenom kus železa, pokud máte svobodnou mysl.
Byl to největší Čech posledního půlstoletí? Bez debat. Ne proto, že by byl neomylný – dělal chyby jako každý, kdo se snaží postavit nový dům na troskách vězení. Ale proto, že nás dokázal vytáhnout za límec z bláta normalizační šedi a ukázat nám, že i s krátkými nohavicemi se dají dělat velké kroky.
Dneska mu tam nahoru posíláme symbolické véčko. Ne jako prázdné gesto, ale jako připomínku, že slušnost není slabost. A že i když se nám ta „pravda a láska“ občas trochu zamotá do každodenního cynismu, pořád je to ten nejlepší kompas, který jsme kdy dostali do ruky.
Tak na zdraví, pane prezidente. A díky za ten průvan, který jste tu vyvětral. Nebo se o to aspoň všemi silami snažil. Pořád se z něj trochu točí hlava, ale i přes dobové veletoče momentálních politických turbulencí se díky němu dýchá mnohem líp.
